ECLI:CZ:US:2004:3.US.62.04
sp. zn. III. ÚS 62/04
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 ve věci ústavní stížnosti A. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 30. 10. 2003 sp. zn. 1 To 802/2003 a proti usnesení Okresního soudu v Karviné z 12. 8. 2003 sp. zn. 6 Nt 2261/2003 o zamítnutí stěžovatelova návrhu na povolení obnovy řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Okresního soudu v Karviné sp. zn. 7 T 185/2000, sp. zn. 8 Nt 2271/2001 a sp. zn. 6 Nt 2261/2003, z nichž zjistil následující skutečnosti.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 5. 2001 sp. zn. 7 T 185/2000 odsouzen pro trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1 a odst. 4 písm. b) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Odsouzený skutek spočíval (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel dne 2. června 1998 nahlásil, za účelem neoprávněného uplatnění nároku na pojistné plnění, odcizení svého osobního automobilu zn. Mercedes Benz, ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že k pojistné události nedošlo, neboť tento automobil vyvezl dne 3. 5. 1998 na Ukrajinu, kde s ním naložil blíže nezjištěným způsobem, přičemž pojišťovny neoprávněně převzal jako pojistné plnění částku 703 885 Kč.
Odvolání stěžovatele a státního zástupce proti odsuzujícímu rozsudku zamítl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 9. 2001 sp. zn. 1 To 595/2001 podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") jako nedůvodná.
Stěžovatel podal dne 14. 11. 2001 návrh na obnovu řízení, který byl usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 4. 2002 sp. zn. 8 Nt 2271/2001 zamítnut podle §283 písm. d) tr. ř. jako nedůvodný. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2002 sp. zn. 1 To 411/2002 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Dne 24. 6. 2003 podal stěžovatel opětovně návrh na povolení obnovy řízení. Uvádí v něm, že z odůvodnění odsuzujícího rozsudku vyplývá, že přechod Medyca na polsko-ukrajinské hranici měl s předmětným automobilem projet na polské straně 3. 5. 1998 v 6.15 hod. První telefonní hovor byl přitom z jeho mobilního telefonu uskutečněn na českém území v 11.46 hod., tedy pět a půl hodiny po průjezdu mercedesu na Ukrajinu, což je doba k překonání uvedené vzdálenosti nedostatečná. Konstatuje, že se v předchozím řízení snažil prostřednictvím svědků i jiných důkazů prokázat své alibi, že v předmětný den na Ukrajině nebyl. Žádal rovněž o provedení grafologické zkoušky, neboť na písemnostech z ukrajinské strany je evidentně jiný podpis než jeho, soud ale tento návrh zamítl. Stěžovatel se však v době podání návrhu na obnovu řízení dozvěděl, že L. K. absolvoval cestu na hraniční přechod Medyca dne 8. 6. 2003 a dle jeho tvrzení je nemožné trasu z přechodu v Medyce do Karviné autem za pět a půl hodin urazit, je totiž nutno ujet 400kilometrovou vzdálenost po vozovkách špatné kvality a za hustého provozu. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl provést výslech L. K. a pokud by vyvstala potřeba ověřit skutečnosti jím uvedené, navrhl provedení vyšetřovacího pokusu.
Okresní soud v Karviné provedl ve věci další dokazování výslechem svědka L. K. a stěžovatele a usnesením ze dne 12. 8. 2003 sp. zn. 6 Nt 2261/2003 návrh na povolení obnovy řízení podle §283 písm. d) tr. ř. zamítl. Vzhledem k výpovědi svědka L. K. vzal za prokázané, že není možné za pět a půl hodiny přejet polsko-ukrajinskou hranici směrem na Ukrajinu a znovu se vrátit na území České republiky, proto považoval provedení vyšetřovacího pokusu za nadbytečné. Uvedl nicméně, že klíčovým důkazem v předmětné trestní věci byl protokol o překročení polsko-ukrajinské hranice pořízený polskými pohraničními orgány, ve kterém byl stěžovatel i jeho vozidlo zn. Mercedes jednoznačně identifikován a podle něhož dne 3. 5. 1998 v 6.15 hod. projel přes polskou hraniční kontrolu směrem na Ukrajinu. Novou skutečností stěžovatelem označenou jako důvod pro obnovu řízení není tento důkaz nijak zpochybňován. Skutečnost, že z mobilního telefonu stěžovatele, který se nacházel na českém území, bylo telefonováno téhož dne v 11.46 hod. neprokazuje, že s ním telefonoval právě stěžovatel.
Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost. Namítl v ní, že soud prvního stupně zpochybnil v obnoveném řízení své předchozí hodnocení důkazů, ve kterém bral za prokázané, že stěžovatel byl 3. 5. 1998 v 11.46 hod. v České republice, neboť telefonoval z mobilního telefonu, který se nacházel na českém území. Opětovně zpochybnil pravost podpisu na protokolu z hraničního přechodu Medyca. Ke stížnosti připojil protokol o výslechu svědka K., kontrolora hraničního přechodu v Medyce, který v souvislosti s jiným trestním řízením připustil, že ne všechny záznamy vypracované polskými pohraničními orgány musí být pravdivé.
Krajský soud v Ostravě zamítl stížnost usnesením ze dne 30. 10. 2003 sp. zn. 1 To 802/2003 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou. Konstatoval, že klíčový důkaz v trestní věci - protokol z hraničního přechodu Medyca - nebyl hodnověrným způsobem zpochybněn, a odkázal na celé znění výpovědi svědka K. z protokolu připojeného ke stížnosti, který uvedl, že pokud by došlo k omylu, byla by tato chyba okamžitě odstraněna kontrolujícími příslušníky pohraniční stráže.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o druhém návrhu na povolení obnovy řízení ústavní stížností. Uvedl, že soudům byla známa jeho námitka, že podpis na celním protokolu není jeho, a navrhoval proto grafologickou analýzu, rovněž jim bylo známo, že v noci z 2. na 3. 5. 1998 byl na svatbě, kterou podnapilý opustil kolem druhé hodiny ranní; v 6.15 hod. by proto určitě nemohl být na polsko-ukrajinské hranici, musel by totiž urazit v tomto stavu 400 km po běžných cestách za čtyři a půl hodiny. Soud měl tyto okolnosti vzít v úvahu, dospět k závěru, že v řízení existují nevyjasněné okolnosti a obnovu řízení povolit.
Stěžovatel dále uvádí, že soud v předchozím řízení odmítnul vyslechnout svědka K., který mohl prokázat jeho nevinu tím, že by přiznal pochybení při výkonu služby, a rovněž odmítnul vyslechnout jiné navržené svědky, např. R., R...u, S., B., svědky ze svatby a další. Někteří z těchto svědků přitom mohli potvrdit, že předmětné auto viděli dva dny poté, co mělo přejet na Ukrajinu. Soud tyto svědky odmítnul jako nedůvěryhodné, neboť jsou stěžovatelovými známými, aniž by zjišťoval objektivní pravdu.
Díky těmto pochybením obecných soudů byly dle názoru stěžovatele porušeny základní zásady trestního řízení - zásada objektivní pravdy, zásada vyhledávací, právo na obhajobu, princip in dubio pro reo. Došlo tedy k porušení práva na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy má obviněný právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Stěžovatel dále konstatujte, že podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon; není ovšem zřejmé, zda namítá porušení tohoto ustanovení.
Stěžovatel konečně namítá, že ve druhém stupni o stížnostech proti rozhodnutím o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení rozhodoval vždy soudce, který byl členem senátu, jenž potvrdil odsuzující rozsudek. Stěžovatel proto pokládá tohoto soudce za podjatého.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podle §278 odst. 1 tr. ř. se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení tak představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. ř.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se relevantními podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení řádně zabývaly. Soud prvního stupně vyhověl důkazním návrhům stěžovatele a provedl výslech jím navrhovaného svědka L. L. K., jeho výpověď vzal za prokázanou, dospěl nicméně k závěru, že jí není zpochybněn klíčový důkaz o vině stěžovatele, totiž záznam z hraničního přechodu, ve kterém jsou stěžovatel i jeho vozidlo jednoznačně identifikovány. Zároveň uvedl, že telefonát uskutečněný 3. 5. 1998 v 11.46hod. ze stěžovatelova mobilního telefonu na území České republiky neprokazuje, že telefonující osobou byl stěžovatel. Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí s námitkami stěžovatele vypořádal včetně stěžovatelovy námitky, jíž zpochybnil věrohodnost údajů zpracovávaných polskými pohraničními orgány.
Obecné soudy tak v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč nepovažovaly stěžovatelem předkládané důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy. Pokud uvedené principy platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro případ řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je zcela na obecných soudech, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci.
Stěžovatel ovšem v ústavní stížnosti nezpochybňuje závěr, jakým se soudy vypořádaly s nově předloženým důkazem, který podle názoru stěžovatele odůvodňoval povolení obnovy řízení (výpověď svědka L. K.), nebrojí ani proti závěru nalézacího soudu, který zpochybnil, zda stěžovatel uskutečnil výše popsaný telefonní hovor konaný 3. 5. 1998 v 11.46 hod. Stěžovatelem uvedené námitky, ve kterých napadá odmítnutí výslechu jím navrženého svědka K., jakož i jiných svědků a uvádí, že opustil svatbu v podnapilém stavu okolo druhé hodiny ranní, a proto nemohl být v 6.15 hod.na polsko-ukrajinské hranici, se vztahují výlučně k původnímu řízení, námitku týkající se popření pravosti podpisu na celním protokolu, uplatnil stěžovatel ve svém prvním návrhu na povolení obnovy řízení ze dne 14. 11. 2001. Byť některé z těchto námitek stěžovatel ve svém druhém v návrhu na obnovu řízení zmiňoval, nejednalo se o nové skutečnosti, které by tento návrh odůvodňovaly.
Ústavní soud se proto těmito námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o návrhu na povolení obnovy řízení ze dne 24. 6. 2003 zabývat nemohl. Všechny tyto námitky byly uplatněny v předchozích řízeních a soudy se s nimi náležitým způsobem vypořádaly. Ve stručnosti lze proto jen připomenout, že nalézací soud v odsuzujícím rozsudku uvedl, že výpověď svědka K. není nutná, neboť z jeho výpovědi v přípravném řízení vyplývá, že si na okolnosti průjezdu stěžovatele nevzpomíná a pouze vysvětlil okolnosti vztahující se k celnímu protokolu, soud rovněž konstatoval, že účast stěžovatele na svatbě do druhé hodiny ranní a jeho údajná podnapilost není ničím doložena. Krajský soud v usnesení ze dne 28. 6. 2002 sp. zn. 1 To 411/2002 uvedl, že není důvodu, aby pachatel dopouštějící se trestné činnosti podepisoval dokumenty svým běžným podpisem a přispíval tak k vlastní identifikaci a odhalení.
K námitce stěžovatele týkající se podjatosti soudce krajského soudu Ústavní soud uvádí, že samotná skutečnost, že předseda senátu krajského soudu rozhodoval o odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, nemůže být důvodem pro vyloučení tohoto soudce z rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí návrhů na povolení obnovy řízení, trestní řád tento důvod vyloučení nestanovuje (srov. Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád. Komentář. 4. vyd. Praha: 2002, str. 172). Tato námitka stěžovatele je neopodstatněná jak v rovině obecného práva, tak i v rovině práva ústavního.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné napadenými ústavní stížností došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.