ECLI:CZ:US:2004:3.US.67.04
sp. zn. III. ÚS 67/04
Usnesení
III. ÚS 67/04
Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. a D. K.obou zastoupených JUDr. P. N., advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. listopadu 2003, sp. zn. 25 Co 281/2003, rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. června 2003, sp. zn. 7 C 41/2002, spojené s návrhy na zrušení právnosti jakéhokoliv jednání s jejich majetkem a na potvrzení jejich vlastnického práva k pozemku parc. č. 79 v k. ú. Úhlejov, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. listopadu 2003 (25 Co 281/2003-84) a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. června 2003 (7 C 41/2002-57) a tvrdili, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a čl. 1 odst. 1 prvního dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. listopadu 2003 (25 Co 281/2003-84) byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. června 2003 (7 C 41/2002-57), kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem na vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že stěžovatelé jsou vlastníky pozemku stav. parc. č. 79 zapsané u Katastrálního úřadu v Jičíně na LV č. 10001 vedeného pro obec a katastrální území Úhlejov.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelé brojí proti postupu obecných soudů v jejich předchozím restitučním řízení a poté proti postupu obecných soudů o jejich určovací žalobě. Uvádí, že ve věci rozhodující obecné soudy nepostupovaly v souladu s občanským soudním řádem Proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Stěžovatelé poukazují na to, že se v jiném řízení domáhali žalobou podanou u soudu 26. 6. 1995, aby žalovaným bylo podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání pozemku parc. č. 487 (zahrady) a pozemku parc. č. 79 (stavební parcely) v Úhlejově, okres Jičín. Stěžovatelům byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 z 27. ledna 1982 (2 T 18/82) uložen trest odnětí svobody na 18 měsíců a trest propadnutí majetku, takže uvedené pozemky přešly takto na stát. Oba stěžovatelé však byli rehabilitováni podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a citovaný rozsudek byl zrušen usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. listopadu 1990 (1 Rt 578/90). Obecné soudy dospěly k závěru, že žaloba stěžovatelů nebyla důvodná ohledně požadovaného vydání pozemků parc. č. 79, na němž je umístěna stavba rekreačního domku, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, neboť jde o stavbu novou, k níž bylo použito jen zčásti základů a zbytkového materiálu z bývalé stodoly. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti postupu obecných soudů v jejich restituční věci, zejména spatřují porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 27. února 2001 (28 Cdo 2504/99-273) odmítl jejich dovolání. Uvádí, že v žádném řízení se obecné soudy nevypořádaly s otázkou vlastnických práv k předmětnému pozemku a že neexistovala žádná právní zábrana k jeho nevydání. Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud:
1. Zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. listopadu 2003 (25 Co 281/2003) a všechny rozsudky mu předcházející.
2. Zrušil právnost jakéhokoliv jednání s jejich majetkem, tj. s pozemkem parc. č. 79 v k. ú. Úhlejov, zejména převod vlastnických práv na manžele Valentovy.
3. Potvrdil jejich vlastnické právo k předmětnému pozemku, zajištěné jim zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.
Návrh stěžovatelů je zčásti zjevně neopodstatněný, zčásti jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Petit návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti je v rozporu s jeho odůvodněním. Stěžovatelé v petitu uvádí, že navrhují zrušit rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. listopadu 2003 (25 Co 281/2003) a všechny rozsudky mu předcházející. Tím může být podle názoru Ústavního soudu toliko rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. června 2003 (7 C 41/2002-57), nikoliv však již rozhodnutí vydaná v předchozí restituční věci, tedy ani usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. února 2001 (28 Cdo 2504/99273), které v ústavní stížnosti stěžovatelé výslovně napadají. V případě rozporu mezi odůvodněním ústavní stížnosti a jejím petitem je nutno dát přednost petitu. Pro úplnost je však možné uvést, že ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů v restituční věci, včetně již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. února 2001 (28 Cdo 2504/99-273), by byla z hlediska lhůty k jejímu podání (§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. března 2004) podána zjevně opožděně.
Ústavní soud proto přezkoumal pouze napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. listopadu 2003 (25 Co 281/2003-84) a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. června 2003 (7 C 41/2002-57). Z jejich odůvodnění vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily tyto obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o určovací žalobě stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto uvedeným obecným soudům nic vytknout.
V této souvislosti se sluší zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů stěžovatelé svou ústavní stížností usilují. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovateli ani tvrzeny.
Návrh stěžovatelů byl proto v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. listopadu 2003 (25 Co 281/2003-84) a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. června 2003 (7 C 41/2002-57) posouzen jako zjevně neopodstatněný.
K žádání stěžovatelů obsaženým v bodech 2. a 3. petitu (návrh na zrušení právnosti jakéhokoliv jednání s jejich majetkem a na potvrzení jejich vlastnického práva k pozemku parc. č. 79 v k. ú. Úhlejov) nutno konstatovat, že k takovým procesním krokům Ústavní soud podle pravomocí, které jsou mu Ústavou ČR ( čl. 87 zák. č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a zákonem o Ústavním soudu (§72 a násl. zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) svěřeny, není oprávněn. Návrh stěžovatelů byl proto v této části posouzen jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Z takto rozvedených důvodů se podává, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů nedošlo, a proto Ústavní soud návrh stěžovatelů odmítl [§43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak z výroku tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. září 2004