ECLI:CZ:US:2004:3.US.709.02
sp. zn. III. ÚS 709/02
Usnesení
III. ÚS 709/02
Ústavní soud rozhodl dne 24. března 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. P.H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2002, sp. zn. 4 To 194/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své trestní věci pravomocný a vykonatelný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2002 (4 To 194/2001-926) a tvrdila, že jím a v řízení mu předcházejícím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo na spravedlivý proces [čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod].
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. února 2001 (1 T 162/99-817), ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2002
(4 To 194/2001-926), bylo mimo jiné rozhodnuto tak, že obžalovaní V. S. a J. V. společně s obžalovanými A. S. a M. K. (stěžovatelkou) se uznávají vinnými, že v přesně nezjištěné době od měsíce března do září 1996 v Š. u Nového Jičína, okr. Nový Jičín, ve VOP, společně s dalšími, přesně neustanovenými osobami, po vzájemné domluvě, zneužívajíce svého pracovního zařazení, a to stěžovatelka a obžalovaný S. u VOP a obžalovaní S. a V. u Vojenského útvaru 4423 v P., zorganizovali odcizení kovového odpadu vytěženého zejména při likvidaci tankové techniky, který na popud obžalovaného S., jako vedoucího expedice, soustředili mimo šrotiště a obžalovaný S.a V. jej vyváželi vozidly VÚ P. poté, co obdrželi ze strany stěžovatelky vypsaný zasílací list jako propustku pro vozidla vyjíždějící ze závodu, čímž způsobili s. p. VOP N. J. škodu ve výši nejméně 193.340,- Kč.
Uvedené jednání posoudily obecné soudy jako trestný čin krádeže [§247 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák.]. Stěžovatelka byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl let, a k peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na to, že nalézací soud svým postupem zmařil důkaz o její nevině - neprovedl dne 23. listopadu 1999 ohledání areálu podniku poškozené organizace (VOP N. J.), jak to navrhovala stěžovatelka na č. l. 505. Provedením tohoto důkazu by soud zjistil nepořádek ve skladování a evidenci materiálu a nalezl by i množství neevidovaného materiálu. Soud svůj postup blíže neodůvodnil a umožnil poškozené organizaci nedostatky v evidenci zahladit. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů (I. ÚS 549/2000, III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 181/2000). Dále byla pominuta výpověď znalce A. G. na č. l. 734, který při obhlídce poškozené organizace zjistil, že vrátnicí projíždí bez jakékoli kontroly vojenská vozidla. Stěžovatelka rovněž poukazuje na způsob protokolace. Za situace, kdy protokol byl diktován prostřednictvím výpočetní techniky nezapojené současně do tiskárny a zapisovatelkou byla upozorněna na fakt, že bezprostředně po hlavním líčení nemohou být protokoly vydávány, protože předsedkyně senátu do nich dodatečně bude činit opravy, jde o vážné zpochybnění objektivity sepisovaného protokolu a současně i celého dokazování. Podle tvrzení stěžovatelky předsedkyně senátu do protokolu dodatečně dopisovala opravy celých souvětí, přičemž nešlo o opravy chyb v psaní či v pravopise. K takto opraveným protokolům neměli obhájci přístup. Nedostatky v sepisování protokolu se projevily v pozměnění smyslu protokolace té části výslechu svědka H., na níž nakonec nalézací soud postavil celý závěr o vině. Stížnosti obhájce proti protokolu, případně proti opatřením soudu, byly protokolovány nikoli co do obsahu, ale jako výkřiky, čímž došlo ke zkreslení průběhu hlavního líčení a k předání obhájců ke kárnému řízení a k jejich zastrašování. Nalézací soud se nedostatečně vypořádal s provedenými důkazy a závěr o vině stěžovatelky je postaven na výslechu jediného svědka, a to svědka H. Stěžovatelka vytýká obecným soudům i to, že neuvádí, o které důkazy opírají svůj závěr, že se trestné činnosti dopustila v organizované skupině.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jak je vpředu označen, zrušil.
Ústavní soud vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovoláních spoluobžalovaných stěžovatelky, a to s ohledem na zásadu tzv. beneficium cohaesionis a vzhledem k tomu, že spis obecného soudu (Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 1 T 162/99), který se jevil jako nezbytný k rozhodnutí o ústavní stížnosti stěžovatelky, nebyl do rozhodnutí o dovoláních Ústavnímu soudu k dispozici. Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 17. prosince 2003 (5 Tdo 1419/2003) dovolání A. S. a J. V. odmítl z důvodu jejich zjevné neopodstatněnosti [§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.].
Dne 11. března 2004 obdržel Ústavní soud předmětný spis Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 1 T 162/99, po jehož prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 1 T 162/99 se podává, že kovový odpad byl z objektu VOP N. J., za účelem soukromého obohacení některých osob, vyvážen a následně prodáván. Tato skutečnost je ze spisu bezpečně seznatelná a je důkazně podložena. Obecné soudy zaujaly stanovisko, že na nezákonném vývozu materiálu se podílela i stěžovatelka, když jako podřízená obžalovaného S. vystavovala propustky, bez nichž by vozidlo nemohlo z podniku vyjet. Tato skutečnost se podává z výpovědi samotné stěžovatelky, která rovněž připustila, že tyto doklady vyplnila v některých případech předem, když věděla, že nebude přítomna (č. l. 717 spisu obecného soudu). Odsuzující rozhodnutí obecných soudů stran stěžovatelky jsou rovněž založena na výpovědi svědka Ing. L. H., který vypověděl, že stěžovatelka na žádost S. vystavila asi 5 kusů zasilatelských listů a za to od něj obdržela odměnu ve výši do 20.000,- Kč.
Pokud jde o hodnocení důkazů, z připojeného spisu vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), jež je projevem jejich ústavní nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci IV. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994). I když Ústavní soud může mít jiný pohled na hodnocení důkazů, resp. na závěry z nich vyplývající, nepřísluší mu podle jeho ustálené judikatury do hodnotícího procesu za dané situace zasahovat.
Rovněž tak se sluší konstatovat, že podle přesvědčení Ústavního soudu pak z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jak jsou vpředu označena, nevyplývá - a to ani ve vztahu k závěru obecných soudů, že odcizování kovového šrotu bylo provedeno organizovaným způsobem - že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995).
Dále pak nebylo shledáno opodstatněným tvrzení stěžovatelky stran tzv. opomenutých důkazů. Na č. l. 505 spisu obecného soudu, na který odkazuje stěžovatelka v ústavní stížnosti, je uvedeno, že její obhájce JUDr. H. navrhuje: "Aby dnes nebo zítra, zda je ve VOP .. vagonu neevidovaného vagonu a zda je tam hliník." Na č. l. 505 nebylo uvedeno, co stěžovatelka zamýšlela provedením tohoto důkazu prokázat. Soud I. stupně po krátké poradě senátu vyhlásil bez bližšího odůvodnění usnesení, že tento návrh spolu s návrhem jednoho ze spoluobžalovaných se zamítají. V protokolu o veřejném zasedání ze dne 4. dubna 2002
(č. l. 913) je uvedeno, že strany nemají návrhy na doplnění dokazování. Po přednesu odvolání bylo vyhlášeno usnesení, že za účelem vyhlášení rozhodnutí se veřejné zasedání odročuje na 8. dubna 2002 (č. l. 916), na kterém pak došlo k vyhlášení rozsudku odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že ve veřejném zasedání, konaném o podaných odvoláních, stěžovatelka žádné důkazní návrhy nevznesla, lze mít za to, že neměla výhrad ke skutkovému stavu věci, na jehož základě rozhodoval odvolací soud. Námitka stran opomenutých důkazů se tedy jeví jako bezvýznamná a z popsané důkazní situace je zřejmé, že v této souvislosti nemohlo dojít k porušení základních práv stěžovatelky. Odkazy na vpředu označené nálezy Ústavního soudu jsou pak nepřípadné z důvodu odlišných skutkových okolností. V uvedeném kontextu je na místě dodat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995).
K tvrzení stěžovatelky, že byla pominuta výpověď znalce A. G. na č. l. 734, který při obhlídce poškozené organizace zjistil, že vrátnicí projíždí bez jakékoli kontroly vojenská vozidla, je nutné dodat, že na označeném čísle listu jsou zaprotokolovány dotazy obhájců Mgr. S., JUDr. H. a obžalovaného S., které vznášeli na znalce, a jeho odpovědi na položené dotazy. Na str. 12 rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. února 2001 (č. l. 828) je konstatováno, že znalec se vyjádřil jak ve svém posudku, tak též u výpovědi spíše jako svědek o osobně zjištěných okolnostech na bráně závodu při projíždění vozidel, a proto soud k tomuto důkazu nepřihlédl. Proti takovému zhodnocení tohoto provedeného důkazu nelze z pohledu ústavně zaručených práv nic namítat.
Obdobně pak nedůvodné je i tvrzení stěžovatelky stran protokolace. Ze spisu vyplývá, že hlavní líčení konané Okresním soudem v Novém Jičíně se mnohdy konalo za emocionálně vyostřené atmosféry, o čemž svědčí i podaná a vzápětí zpětvzatá trestní oznámení na dva obhájce, učiněná soudkyní JUDr. J.V., a jejich předání ke kárnému postihu České advokátní komoře. Ve vztahu k výslechu svědka H. však ze spisu obecného soudu nevyplývá, jak by měla jeho výpověď dle stěžovatelky správně znít; resp. obhájce stěžovatelky mohl žádat zaprotokolovat společně s námitkou týkající se protokolace také dle něj skutečné znění výpovědi tohoto svědka. Pokud by mu to bylo znemožněno předsedkyní senátu, mohl tak učinit samostatným podáním k soudu. Stěžovatelkou tvrzené vady protokolace stran způsobu a nepřiměřených oprav protokolů z připojeného spisu obecného soudu nevyplývají.
Z důvodů shora rozvedených je zřejmé, že nedošlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 24. března 2004