ECLI:CZ:US:2004:3.US.756.02
sp. zn. III. ÚS 756/02
Usnesení
III. ÚS 756/02
Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele P. D., zastoupeného JUDr. A. Š., advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2002 sp. zn. 10 To 145/02 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. července 2002 sp. zn. 1 Nt 352/2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož po následném odstranění vad návrhu z pohledu zákonných náležitostí i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu zakotveném v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Označenými usneseními byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené před Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 33 T 15/2000, v níž byl pro blíže popsaný skutek pravomocně odsouzen pro spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., pročež mu byl mimo jiné uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s ostrahou.
V podaném návrhu stěžovatel polemizoval s hodnocením důkazní situace provedeným obecnými soudy a zejména jim dále vytkl, že odmítly "postupovat v duchu zásady de lege ferenda". Obsahově tak namítal, že v jeho trestní věci nedošlo k aplikaci §306a tr. řádu, vloženého do tohoto trestního předpisu novelizací provedenou zák. č. 265/2001 Sb. Dle názoru stěžovatele krajský soud pochybil, pokud nepostupoval ve smyslu citovaného ustanovení a při doručení odsuzujícího rozsudku jej nepoučil o možnosti navrhnout zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku. Majíce jím dovozovaná naznačená pochybení za protiústavní, stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu napadených rozhodnutí zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele shledán nebyl. Stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit jejich dotčení (čl. 83 Ústavy ČR), neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování a vlastnímu hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, a to ani potud, pokud by se s nimi případně sám neztotožňoval, neboť není další odvolací instancí v systému obecných soudů. Tato maxima je dle jeho již ustálené rozhodovací praxe prolomena pouze tehdy, jestliže by úvahy stran dokazování vykazovaly extrémní rozpory a vykročily tak z mezí ústavních kautel (sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další).
V dané věci soud prvého stupně poté, co adekvátním způsobem odůvodnil své úvahy vedoucí jej k jeho skutkovému náhledu na věc, uzavřel, že důkazy, které na základě návrhu stěžovatele a ze své vlastní iniciativy provedl, dle jeho závěru nevyvrátily řetězec nepřímých důkazů o jeho vině, ani přímý důkaz, jímž je výpověď poškozeného a provedená rekognice. Stížnostní soud se potom s jeho vývody ztotožnil.
Pro posouzení výhrad stěžovatele z pohledu kritérií ústavnosti postačí poukázat na to, že obecné soudy se s v intencích svého nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) se skutkovou, resp. důkazní situací jim předestřené věci co do odůvodnění úvah relevantních se zřetelem k podmínkám vymezeným v §278 odst. 1 tr. řádu řádně vypořádaly, když tyto jsou v napadených rozhodnutích dostatečným, logicky přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem vyloženy (§134 odst. 2 tr. řádu). Proto postačí na jejich odůvodnění, zejména pak odůvodnění usnesení soudu prvého stupně, odkázat.
Pokud stěžovatel namítal, že Krajský soud v Plzni nepostupoval při doručení odsuzujícího rozsudku (č. j. 33 T 15/2000-189 ze dne 6. prosince 2000) dle §306a tr. řádu (ve znění novelizace provedené zák. č. 265/2001 Sb.), je třeba jednak poznamenat, že soud při své činnosti postupuje na základě práva de lege lata, tj. platného a účinného, a dále zdůraznit, že v řízení o této ústavní stížnosti Ústavnímu soudu ani nepřísluší se uvedenou námitkou, s ohledem na to, že se upíná k jinému řízení, jež není předmětem nyní projednávaného (petitem vymezeného) návrhu, zabývat. Nicméně na okraj ve vazbě na namítané porušení ústavně zaručeného základního práva, tj. s ohledem na tvrzení, že daná trestní věc nebyla projednána ve stěžovatelově přítomnosti, když neměl v případě původního řízení proti uprchlému možnost se vyjádřit ke všem prováděným důkazům, sluší se poukázat na to, že Krajský soud v Plzni v předmětném řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, patrně tak reflektujíc v této souvislosti změnu právního stavu v intencích stěžovatelem v ústavní stížnosti naznačených, prováděl i důkazy, které byly provedeny již v hlavním líčení, kteroužto činnost mu následně jako nepřípadnou vytkl ve svém shora uvedeném rozhodnutí stížnostní soud.
Pakliže Ústavní soud s ohledem na uvedené neshledal důvody ke kasaci napadených rozhodnutí, když ústavní stížnost vykazuje znaky zjevné neopodstatněnosti, rozhodl, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2004