ECLI:CZ:US:2004:4.US.108.04
sp. zn. IV. ÚS 108/04
Usnesení
IV. ÚS 108/04
Ústavní soud ČR rozhodl dne 11. května 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Ing. P. H. zastoupeného JUDr. M. L., advokátem proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 26.1.2004, sp. zn. 2 KZt 601/2003, a usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství pro Prahu-západ ze dne 8.1.2004, sp. zn. Zt 591/1998, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16.3.2004, domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení, neboť jimi údajně mělo být zasaženo do jeho základních práv daných čl. 36 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K porušení uvedených základních práv mělo dojít tím, že nejprve Okresní státní zástupce pro Prahu-západ usnesením ze dne 8.1.2004, sp.zn. Zt 591/1998, podle §172 odst. 1 písmeno b) tr. řádu zastavil trestní stíhání proti obviněné M. U. (která působila jako jednatelka obchodní společnosti A. s.r.o., na niž byl prohlášen konkurz a správcem konkurzní podstaty byl jmenován ústavní stěžovatel) pro trestné činy podle §256 odst. 1 písm. a, c), §174 odst. 1 a §125 odst. 1 tr. zákona. Usnesení odůvodnil okresní státní zástupce tím, že v uvedených případech nejde o trestné činy a ani není důvod k postoupení věci, resp. tím, že vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl dotčen způsobem provedení a následku takového jednání, jakož i vzhledem k chování obviněné po spáchání tohoto činu je zřejmé, že účelu trestního řízení již bylo dosaženo.
Uvedené usnesení napadl stěžovatel, jako poškozený, stížností, kterou státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 26.1.2004, sp.zn. 2 KZt 601/2003, zamítl, když shledal závěry státního zástupce okresního státního zastupitelství správnými.
Výše uvedená usnesení státních zástupců napadl stěžovatelův právní zástupce podáním (podnětem) Nejvyššímu státnímu zastupitelství, ve kterém požadoval zrušení uvedených usnesení postupem podle §174a odst. 1 tr. řádu. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v dopise ze dne 1.3.2004, sp.zn. 1 NZa 1076/2004-37, uvedl, že shledal podnět zčásti důvodným, a to ve vztahu k řádnému odůvodnění usnesení o zastavení trestního stíhání, zejména v tom, že nebylo podrobně odůvodněno ve vztahu k podrobnému rozboru jednotlivých dílčích skutků, pro které bylo vedeno trestní stíhání. Zjištěné nedostatky však nejsou takového charakteru, aby odůvodňovaly postup podle §174a odst. 1 tr. řádu. Zároveň bylo nutno vzít v úvahu i skutečnost, že k případnému dalšímu postupu v trestním řízení by bylo nutné doplnění dokazování, přičemž reálná možnost v tomto směru je negativně ovlivněna jednak nedostatky ve vedení účetnictví, jednak uplynutím značného času od doby, kdy k jednání obviněné došlo.
Následně stěžovatel napadl v záhlaví uvedená usnesení státních zástupců Okresního státního zastupitelství pro Prahu-západ a Krajského státního zastupitelství v Praze ústavní stížností, ve které namítal, že usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství pro Prahu-západ o zastavení trestního stíhání obviněné M.U. je v rozporu se zákonem, když odůvodnění rozhodnutí odporuje skutkovým a právním zjištěním ve věci. Státní zástupce se v něm podle stěžovatele nezabývá zjištěným skutkovým stavem, ale řídí se úvahami mimo rámec faktů a důkazů. Usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze je pak podle stěžovatele vadné mj. proto, že o stížnosti poškozeného (ústavního stěžovatele) nebylo zcela rozhodnuto. Stížnost byla podána jak samotným poškozeným, tak i jeho právním zástupcem, přičemž bylo rozhodnuto pouze o jedné stížnosti. Byla zaměněna stížnost poškozeného za stížnost jeho právního zástupce, o které nebylo rozhodnuto vůbec. Uvedenými skutečnostmi mělo být zasaženo do základních práv stěžovatele daných čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny, protože výše uvedeným postupem mu bylo znemožněno uplatnění jeho zákonných práv jako poškozeného, právo na náhradu škody a právo na soudní a jinou ochranu.
II.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Jak vyplývá již z rekapitulační části tohoto usnesení, podstata věci spočívá v tom, že stěžovatel nesouhlasil s usnesením o zastavení trestního stíhání obviněné M. U. státním zástupcem Okresního státního zastupitelství Praha-západ a s následným postupem dozorujícího státního zástupce. Ústavní soud však již dříve judikoval, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je výhradně věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Jen stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C. H. Beck, 1997, str. 343, 345).
Žádné základní právo stěžovatele na to, aby bylo pokračováno v trestním stíhání proti konkrétní osobě v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR neexistuje. V souzené věci Ústavní soud dovozuje, že ve skutečnosti, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství pro Prahu-západ zastavil trestní stíhání a že státní zástupce Krajského státního zastupitelství pro Prahu ponechal toto rozhodnutí nezměněno, nelze spatřovat porušení ústavně zaručeného subjektivního veřejného práva stěžovatele, jehož ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu, neboť "ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje" (usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, Praha, C. H. Beck, 2000, str. 291). Z tohoto ústavně právního hlediska je přitom irelevantní, zda stěžovatel jako správce konkursní podstaty mohl vystupovat v procesním postavení poškozeného či nikoliv.
Jen na okraj Ústavní soud uvádí, že ve stížnosti rozebíraný postup Nejvyššího státního zastupitelství, který však není meritem návrhu napaden, dle ustanovení §12d zákona č. 283/1993 Sb. nelze interpretovat jako procesní prostředek k ochraně práv, jehož vyčerpáním je podmíněno podání ústavní stížnosti dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jak se zřejmě domnívá stěžovatel. Smysl hierarchického uspořádání státního zastupitelství a dohled vyššího státního zastupitelství totiž spočívá (již podle legální definice, obsažené v §12c zákona č. 283/1993 Sb.) v zajištění řídících a kontrolních vztahů mezi různými stupni státních zastupitelství a v jejich rámci při výkonu jejich působnosti, nikoliv ve vytváření procesních prostředků k ochraně subjektivně veřejných základních práv nebo svobod dotčených subjektů. Proto také napadený přípis státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nemá ani formální ani materiální povahu takového rozhodnutí (či jiného zásahu) orgánu veřejné moci, jež by bylo způsobilé porušit základní práva stěžovatele.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, ze dne 26.1.2004, sp.zn. 2 KZt 601/2003, ani usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství pro Prahu-západ ze dne 8.1.2004, sp.zn. Zt 591/1998, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. května 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu