ECLI:CZ:US:2004:4.US.11.04
sp. zn. IV. ÚS 11/04
Usnesení
IV. ÚS 11/04
Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti S. K. zastoupené JUDr. G.V. advokátem proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 10 Co 627/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou prostřednictvím telefaxu dne 12. 1. 2004 a doplněnou jejím originálem podaným téhož dne k poštovní přepravě se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Plzni a dále žádá, aby jí usnesením byla přiznána zcela náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, a to především náhrada nákladů právního zastoupení ve výši stanovené vyhláškou č. 484/2000 Sb., včetně režijních paušálů ve výši 75 Kč za každý úkon právní pomoci, k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, přičemž si vyhrazuje právo odůvodnit tento návrh v průběhu řízení. Stěžovatelka svou ústavní stížnost opírá o porušení článku 90 odst. 1 věta prvá a článku 95 odst. 1 věta prvá Ústavy ČR, dále článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a konečně ustanovení §2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř"). Stěžovatelka je přesvědčena, že odvolací soud protiprávně aplikoval ustanovení §150 o.s.ř., aniž by byly pro jeho užití splněny podmínky, následkem čehož jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, přestože svým jednáním zpětvzetí žaloby nezavinila, neboť z důvodu trvalého opuštění společné domácnosti přešel nájem bytu automaticky na manžela, a stěžovatelka tak nebyla osobou pasivně legitimovanou ze žaloby o vyklizení bytu. Mimoto stěžovatelka uvádí, že v důsledku přechodu nájmu na manžela neměla povinnost předmět nájmu odevzdat podle ustanovení §682 občanského zákoníku, neboť nájem bytu trval i nadále v celém rozsahu za sjednaných podmínek.
Z podané ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 3C 176/2002, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:
Žalobou došlou Okresnímu soudu v Rokycanech dne 26. 11. 2002 se obec Holoubkov domáhala vyklizení bytu, jehož nájem skončil stěžovatelce a jejímu manželovi dne 31. 10. 2002. Poté, co z vyjádření stěžovatelky, která byla právně zastoupena, bylo zjištěno, že dne 13. 6. 2000 opustila předmětný byt a následně došlo k rozvodu jejího manželství, vzala pronajímatelka žalobu zpět a soud z tohoto důvodu dne 3. 3. 2003 usnesením č. j. 3C 176/2002-22 řízení zastavil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když odkázal na ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K odvolání stěžovatelky, že bylo třeba aplikovat ustanovení §146 odst. 2 věta prvá o.s.ř, Krajský soud v Plzni usnesení soudu I. stupně ve výroku týkajícího se nákladů řízení zrušil pro jeho nepřezkoumatelnost, neboť nebyly zjišťovány skutečnosti, které vedly žalobkyni ke zpětvzetí žaloby, a nebylo tak možno posoudit, zda bylo třeba užít ustanovení §146 odst. 2 věta prvá, či věta druhá o.s.ř. Nalézací soud z vyjádření žalobkyně zjistil, že svou žalobu vzala zpět, neboť žalovaný uhradil veškeré pohledávky a žalovaná v době podání žaloby již v bytě nebydlela, což však neohlásila, a žalované ani nebyl předložen rozsudek ohledně vypořádání užívání předmětného bytu. Usnesením ze dne 3. 7. 2003 č. j. 3C 176/2002-33 rozhodl nalézací soud tak, že podle ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení právo. Pokud šlo o žalobkyni, nebyly splněny podmínky ustanovení §146 odst. 2 věta prvá o.s.ř., neboť zavinění bylo zčásti na straně žalobkyně, která podala žalobu bez ověření rozhodujících skutečností, a zčásti na straně stěžovatelky, která byt opustila, aniž by se řádně odhlásila z evidence a vyrozuměla žalobkyni. V odvolání proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka namítala, že žaloba nebyla vzata zpět vinou chování stěžovatelky a že v dané věci nelze použít ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K odvolání stěžovatelky krajský soud dne 30. 9. 2003 usnesením sp. zn. 10 Co 627/2003 změnil napadené rozhodnutí tak, že stěžovatelce se náhrada nákladů řízení nepřiznává, a to s ohledem na ustanovení §150 o.s.ř. Odvolací soud přisvědčil stěžovatelce, že namísto ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. bylo třeba aplikovat ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o.s.ř, podle kterého měla právo na náhradu nákladů řízení, shledal však důvody zvláštního zřetele hodné, pro které soud výjimečně nemusí náhradu nákladů řízení přiznat a které spatřoval ve skutečnosti, že žalovaná nesplnila svou povinnost ve smyslu ustanovení §682 občanského zákoníku, když po skončení nájmu pronajímateli byt neodevzdala ani opuštění bytu neoznámila, následkem čehož byla žaloba podána i proti ní.
Po zvážení uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů ani jejich vrcholem a z toho důvodu mu nepřísluší vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s aplikací ustanovení §146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. ve spojení s ustanovením §150 o.s.ř., kdy stěžovatelka namítá neexistenci důvodů zvláštního zřetele hodných. Ústavní soud připomíná, že mu obecně nepřísluší přezkoumávat uvážení obecného soudu podložené ustanovením §150 o.s.ř., vychází-li toto rozhodnutí z posouzení konkrétních okolností daného případu a je-li řádně a přesvědčivě zdůvodněno, v čem soud spatřuje okolnosti zvláštního zřetele hodné. Není-li úvaha soudu podepřena dostatečným vysvětlením, případně je-li zdůvodnění naplněno pouhým formálním odkazem na příslušné zákonné ustanovení, vykazuje jeho postup znaky svévole, kterýžto postup zakládá odepření stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
V dané věci obecné soudy dostály shora zmiňovaným požadavkům, když uvedly, z jakých důvodů stěžovatelce nepřiznaly náhradu nákladů řízení, a proto jim z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neplnila svou povinnost dle ustanovení §682 občanského zákoníku, neměla žalobkyně vědomost o předčasném ukončení nájemního vztahu z její strany a důvodně předpokládala, že stěžovatelka daný byt nadále obývá. Žalobkyně si sice před podáním žaloby neověřila otázku pasivní legitimace, nejde však o tutéž situaci jako ve věci III. ÚS 727/2000 (sv. 22, č. 75), kdy tatáž otázka mohla být lehce ověřena z katastru nemovitostí obsahujícího příslušné informace; zde toto zjištěno být nemohlo (snad s výjimkou místního šetření), když se stěžovatelka neodhlásila z evidence správy bytů.
Pokud jde o žádost stěžovatelky o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, je třeba upozornit, že není zcela jasná, zvláště když ji stěžovatelka neodůvodnila, ač toto avizovala v podané ústavní stížnosti. Obecně platí, že účastníci nesou vlastní náklady řízení před Ústavním soudem, přičemž z tohoto pravidla existují výjimky, které má zřejmě stěžovatelka na mysli. Opírá-li stěžovatelka svůj návrh o ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nelze jí vyhovět, protože její stížnost byla odmítnuta. Jestliže měla stěžovatelka v úmyslu odkázat na ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, je nutno připomenout, že tento postup je záležitostí výjimečnou a případnou toliko v odůvodněných případech, a to jako určitá sankce vůči účastníku řízení, který svým jednáním zasáhl do základních práv a svobod stěžovatele (srov. nález II. ÚS 53/97). S ohledem na skutečnost, že podaná ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou, nenalézá Ústavní soud důvod, pro který by měl požadavku stěžovatelky vyhovět.
Ústavní soud neshledal extrémní rozpor mezi zjištěnými skutečnostmi a následnými právními závěry soudů, tedy neshledal porušení ústavnosti, a proto ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu