ECLI:CZ:US:2004:4.US.139.03
sp. zn. IV. ÚS 139/03
Usnesení
Č E S K Á R E P U B L I K A
U S N E S E N Í
Ú s t a v n í h o s o u d u
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Stavebního podniku Praha, s. p., , zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, za účasti Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2002, č. j. 28 Cdo 538/2002-333, rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2002, sp. zn. 55 Co 233/2001, sp. zn. 55 Co 234/2001, a sp. zn. 55 Co 235/2001, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 55 Co 233/2001, sp. zn. 55 Co 234/2001, a sp. zn. 55 Co 235/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 11. 2000, č. j. 18 C 119/92-249, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 8. 1. 2001, č. j. 18 C 119/92-269, a usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2001, č. j. 18 C 119/92-280, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastenství M. P., J. P. obou zastoupených JUDr. R. T., advokátkou, a Stavebního podniku Praha, a. s., zastoupeného JUDr. J.G., advokátkou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku shora označených rozsudků Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 4. 2001, č. j. 18 C 119/92-280.
Předmětem sporu před obecnými soudy byla restituce majetku, která byla uplatněna podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Šlo o vydání pozemků, které byly označeny v evidenci nemovitostí v době, kdy byly převedeny na stát, jako role a zahrada. Stěžovatel tvrdí, že postupem soudů byla dotčena jeho Ústavou zaručená práva. Konkrétně namítá porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), poněvadž ve věci rozhodovaly soudy, ačkoliv podle jeho názoru byl věcně příslušný v předmětném řízení rozhodovat příslušný pozemkový úřad, neboť šlo o pozemky zemědělské, jejichž restituci upravuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě").
Stěžovatel dále namítá porušení práva na soudní ochranu, která vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, ke kterému došlo tím, že soudy nerespektovaly ustanovení §153 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., (dále jen "o. s. ř."), nehodnotily důkazy v souladu s ustanovením §132 o. s. ř., tj. jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, a v odůvodnění svých rozhodnutí stručně a jasně nevyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a jakými úvahami se přitom řídily a jak zjištěný skutkový stav podle zákona posoudily, a tak porušily ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.
Konečně namítl, že soudy nesprávně interpretovaly ustanovení §6 odst. 1 lit. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to takovým způsobem, že tím došlo k zásahu do ústavních práv stěžovatele. Odvolal se přitom na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 31/1997.
K výzvě Ústavního soudu sdělili stanovisko Nejvyšší soud České republiky a vedlejší účastníci M. a J. P., Pražská stavební obnova, s. p., a Stavební podnik, a. s. Ostatní účastníci a vedlejší účastníci se nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky se ve svém vyjádření odvolal na argumentaci svého rozsudku a nic nového neuvedl.
Vedlejší účastníci M. a J. P. se podrobně vyjádřili prostřednictvím své advokátky. Namítli, že ústavní stížnost je nepřípustná, pokud směřuje proti rozhodnutí o vydání pozemku č. 456/13 k. ú. Michle, neboť ohledně tohoto pozemku nebyl stěžovatel povinnou osobou. V ostatním pak zopakovali argumentaci, kterou uplatnili v průběhu řízení.
Vedlejší účastník Stavební podnik Praha, a. s., se v plné míře ztotožnil s ústavní stížností stěžovatele a navrhl, aby Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti v plném rozsahu.
Ústavní stížnost není důvodná.
Základní námitkou stěžovatele je jím tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s odst. 4 Listiny, k němuž mělo dojít tím, že ve věci rozhodovaly soudy, ačkoliv nebyly věcně příslušné. Pro posouzení této otázky je rozhodující vztah mezi zákonem o mimosoudních rehabilitacích a zákonem o půdě. Podle §1 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích se tohoto zákona nepoužije na zmírnění křivd, které vznikly převzetím zemědělské půdy, využívané k zemědělské výrobě, včetně souvisejících obytných a hospodářských budov, lesní půdy a vodních ploch. Zákon o půdě vymezil rozsah působnosti tohoto zákona tak, že stanovil, že se vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond, na obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, obytné a hospodářské budovy a stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků, a jiný zemědělský majetek, uvedený v §20. Dále pak v §30 zákon o půdě stanovil, že pro postup podle části druhé zákona, která upravuje restituci zemědělského majetku, se za majetek, uvedený v §1 odst. 1 zákona o půdě považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.
Z citace výše uvedených zákonných ustanovení je evidentní, že samotný druh kultury podle bývalé evidence nemovitostí, případně pozemkových knih, ještě nevypovídá nic o tom, zda pozemek je nebo má být obhospodařován, případně, zda byl v době odnětí vlastnického práva takto užíván. K tomu, aby pozemek podléhal z hlediska restituce režimu zákona o půdě, musí být splněna podmínka, že zemědělská půda, kterou se rozumí orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny, je zemědělsky obhospodařována. To vyplývá z ustanovení §1 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, na který zákon o půdě odkazuje. Otázka, zda zemědělská půda je zemědělsky obhospodařovanou, anebo zda byla zemědělsky obhospodařována v době odnětí vlastnického práva, je otázkou dokazování.
Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou ČR, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny, zejména pak její hlavy páté.
Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se soudy námitkou věcné nepříslušnosti zabývaly a že podrobně zjišťovaly skutkové okolnosti, rozhodné pro závěr o tom, jaký zákon na předmětnou restituci dopadá. Své závěry pak učinily na základě takto provedených důkazů, přičemž tyto důkazy v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vyhodnotily, a to jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Ústavnímu soudu pak nepřísluší, aby takové závěry přehodnocoval, neboť by tak nepřípustným způsobem zasahoval do pravomoci obecných soudů a sám by porušoval čl. 83 Ústavy, kterým je vymezena kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti.
Ústavní soud neshledává ústavně relevantní ani další námitku stěžovatele, kterou je napadán postup obecných soudů při hodnocení důkazů rozhodných pro věcné řešení předmětu sporu. Zde zejména namítá hodnocení listinného důkazu, zápisu ze 17. 8. 1962, ve věci jednání o odkoupení pozemků, jejichž vydání bylo předmětem restituce. Vytýká, že nebylo přihlédnuto k tomu, že z této listiny vyplývá, že tehdejší vlastníci požadovali za pozemky 10 Kč za m2 a že jim nakonec bylo vyplaceno téměř 20 Kč za m2. Dále vytýká, že nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem k prokázání charakteru staveb, které se na pozemcích nalézají.
Tyto výhrady směřují k závěru soudu, že kupní smlouva o převodu předmětných pozemků, byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Tento závěr soud učinil, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku MS v Praze, na základě zjištění, že kupní smlouva nezohledňovala zhodnocení pozemků vybudovanou kanalizací a záměr využít v budoucnu pozemky jako stavební, a dále, že pozemky sloužily tehdejší vlastnici k vylepšení životní úrovně, poněvadž jinak byla odkázána na minimální starobní důchod. Tyto závěry soudu mají základ v provedených důkazech, nejsou v logickém rozporu s nimi. Námitka, že nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem, nemůže obstát, protože ve věci byl vypracován znalecký posudek a znalec se vyjádřil i k charakteru staveb na pozemcích a soudy dovodily, proč nepovažovaly pozemky za zastavěné. Opět zde platí to, co bylo řečeno shora, že Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit hodnocení důkazů, provedené obecnými soudy.
Stěžovatel konečně namítá nesprávnou interpretaci ustanovení §6 odst. 1 lit. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích obecnými soudy a tvrdí, že tak došlo k zásahu do jeho Ústavou zaručeného práva a odvolává se přitom na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 31/1997. Ústavní soud dovodil, že nesprávná interpretace hmotněprávního ustanovení má ústavně právní relevanci zásahu do Ústavou zaručených práv jen tehdy, jde-li o svévolný výklad zákonného ustanovení, tedy o výklad, který je ve zřejmém rozporu s kogetním ustanovením zákona, nebo jde-li o interpetaci, která je v extrémním rozporu s principem spravedlnosti. Ani o jeden z těchto případů nejde. Posuzování nápadně nevýhodných podmínek není omezeno jen na soulad či nesoulad s dobovými cenovými předpisy, podle nichž byla cena stanovena, ale jde o posouzení, zda v daných souvislostech byl poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě objektivně nápadně nevýhodný. Zvážení takových okolností je plně na úvaze obecných soudů, jejichž rozhodnutí by bylo možno v rámci řízení o ústavní stížnosti zrušit jen tehdy, jestliže by jejich úvaha byla extrémně nespravedlivá. V daném případě Ústavní soud považuje úvahy obecných soudů naopak za zcela relevantní, odpovídající principům, na jejichž základě byly restituční zákony přijaty.
S ohledem na uvedené okolnosti proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou.
Současně Ústavní soud z části VII. rozsudku Městského soudu v Praze zjistil, že povinným ve vztahu k pozemku č. 456/13 k. ú. Michle, byla Pražská stavební obnova, s. p., (2. žalovaný). Jí příslušelo podat ústavní stížnost do shora označených rozhodnutí ve vztahu k tomuto pozemku. V projednávané věci jí však příslušelo pouze postavení vedlejšího účastníka. Ústavní soud se proto pokusil navázat s ní kontakt, avšak zásilka zaslaná na adresu sídla, dle platného znění v obchodním rejstříku, byla vrácena s konstatováním, že se odstěhovala bez udání adresy. S ohledem na uvedené okolnosti proto Ústavní soud uzavírá, že ve vztahu ke zmíněnému pozemku v k. ú. Michle, byla ústavní stížnost podána osobou zjevně neoprávněnou, a proto ji jako takovou odmítl ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 lit. c) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 3. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu