ECLI:CZ:US:2004:4.US.160.03
sp. zn. IV. ÚS 160/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti V. Z, zastoupeného Mgr. B. Š., advokátem, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. prosince 2002, sp. zn. 3 Tdo 832/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2002, sp. zn. 7 To 11/02, a s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2001, sp. zn. 42 T 20/2001, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního soudu v Praze, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 18. března 2003 bylo Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), doručeno podání, kterým se stěžovatel domáhal zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, a současně shora uvedených rozsudků Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl zrušen rozsudek soudu prvého stupně a stěžovatel byl nově uznán vinným z trestného činu vraždy, dle ustanovení §219 odst. 1 trestního zákona, a pokusu trestného činu obecného ohrožení, dle ustanovení §8 odst. 1 k §179 odst. 1 trestního zákona, a za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, a ochrannému sexuologickému léčení v ústavní formě.
Porušení svých práv stěžovatel spatřuje zejména v postupu vyšetřovacích orgánů při ustanovování obhájce. Namítá, že advokát, který byl přítomen při jeho prvním výslechu, se ho zúčastnil v době, kdy ještě formálně nebyl ustanoven jeho obhájcem. V tom spatřuje porušení práva na právní pomoc, zaručeném v čl. 37 odst. 2 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Dále obecné soudy při posuzování věci, podle jeho názoru, provedly nesprávnou právní kvalifikaci skutku, pokud toto jednání kvalifikovaly jako trestný čin vraždy. S ohledem na jeho snížené ovládací schopnosti měl být trestný čin posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle ustanovení §221 odst. 1 a 3 trestního zákona. Postupem dovolacího soudu, který se odmítl věcí v rozsahu uvedeném v dovolání zabývat, byl stěžovatel zkrácen především ve svých právech, zaručených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny. Odmítnutím dovolání dle ustanovení §265i odst. 1 lit. b) trestního řádu, byl stěžovatel zbaven možnosti, aby nezávislý soud přezkoumal předcházející rozsudky, které byly vydány na základě nesprávného právního posouzení skutku.
Další porušení svých práv stěžovatel spatřuje v tom, že uložený trest odnětí svobody a ochranné léčení byly v jeho případě použity v rozporu s ustanovením §1 a §2 trestního zákona. Uložená opatření totiž nevycházela z vyjádření znalce, MUDr. M. L., který u řízení před vrchním soudem na adresu stěžovatele uvedl: ..., že by potřeboval spíše léčit, nežli trestat...". Uložený trest tak nesplňuje účel trestního zákona. Tyto prostředky nemohou v žádném případě umožnit resocializaci stěžovatele a jeho návrat k běžnému způsobu života. Tím došlo i k zásahu do jeho práva na trest dle zákona, za jednání v zákoně stanoveném, zaručeném v čl. 39 Listiny.
Na základě výzvy se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení Nejvyšší soud ČR. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že dovolání směřovalo k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé (právní posouzení skutku, či jiných skutečností dle hmotného práva). Dle platné judikatury však nebylo možno hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Použitý dovolací důvod je proto třeba odlišit od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Nápravy těchto vad zákon umožňuje dosáhnout jinými mimořádnými opravnými prostředky, zejména tehdy, došlo-li k pochybení v neprospěch obviněného. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
K ústavní stížnosti se dále vyjádřil Vrchní soud v Praze. Odkázal na příslušné pasáže odůvodnění jednotlivých rozhodnutí obecných soudů, které se problematikou zabývaly, přičemž v jejich postupu neshledal vedlejší účastník pochybení či nezákonnost. Navrhl proto ústavní stížnost odmítnout.
Jako vedlejší účastník se vyjádřila Nejvyšší státní zástupkyně. Obsáhle se zabývala současnou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR, týkající se materiálního naplnění dovolacího důvodu dle ustanovení §265b odst. 1 lit. g) trestního řádu. Tento dovolací důvod je formulován obecně. Hranice jeho konkrétního uplatnění by měla stanovit judikatura Nejvyššího soudu ČR. Existující judikatura je velice restriktivní a zužující, z čehož dovozuje, že tato interpretace tohoto mimořádného opravného prostředku Nejvyšším soudem ČR odporuje smyslu a záměru jeho zavedení. Podle jejího názoru, je-li dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení skutku, které je podloženo námitkami skutkovými, nemůže dovolací soud odmítnout přezkum skutkových zjištění. S ohledem na tento závěr navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR. Tím se ale dostala do rozporu s návrhem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která v řízení o dovolání u Nejvyššího soudu navrhla, aby dovolání bylo v neveřejném zasedání odmítnuto.
Vrchní státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, vedený pod sp. zn. 42 T 20/2001. Po seznámení se s jeho obsahem i s dalšími předloženými podklady dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal na prvním místě okolnosti ustanovení jeho právního zástupce na samém počátku trestního stíhání. Uvedl, že k ustanovení došlo až poté, co byl vyslechnut, byť výslech, konaný dne 13. února 2001 od 0:10 hod., se konal za přítomnosti obhájce. S touto skutečností spojoval pochybení orgánů veřejné moci, konkrétně obecných soudů v řízení, které se s jeho námitkou, týkající se nejasnosti doby ustanovení obhájce, plně nevypořádaly.
Tento názor Ústavní soud nesdílí. Vrchní soud se s okolnostmi ustanovení obhájce stěžovatele vypořádal, jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí na str. 6. Zde uvedl, že z protokolace prvního výslechu stěžovatele vyplývá, že byl řádně poučen o svých právech obviněného včetně práva zvolit si obhájce. Teprve poté, když požádal o jeho ustanovení, byla zajištěna přítomnost obhájce JUDr. Š. Tomu bylo ještě před výslechem faxováno sdělení obvinění a přípis o tom, že je ustanoven obhájcem. Ani při zahájení výslechu, ani v jeho průběhu stěžovatel nic nenamítal proti přítomnosti ustanoveného obhájce. Proto není možné akceptovat názor, že mu bylo upřeno právo na obhajobu. Jak je konečně uvedeno i v ústavní stížnosti, stěžovatel byl zadržen již v 17:20 hod. dne 12. února 2001. S ohledem na povahu skutku musely být vyšetřovací úkony, směřující k zajištění důkazů, a tedy i výslech, provedeny neodkladně. Orgány činné v trestním řízení proto tím, že zajistily ustanoveného obhájce ještě před tím, než byla stěžovateli dána možnost si obhájce zvolit, neporušily jeho právo na obhajobu podle vlastní volby.
Dalším zásahem mělo být neveřejné projednání věci u Nejvyššího soudu ČR, ve kterém spatřoval porušení práva zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny. Toto ustanovení Listiny však zaručuje právo každého, aby jeho věc byla projednána veřejně. Skutečnost, že veřejné projednání věci proběhlo jen u soudů prvého a druhého stupně je v tomto případě zcela v souladu s citovaným článkem, resp. s praxí Evropského soudu pro lidská práva (viz. Meftah a spol. ca Francie, kde soud judikoval, že nekonání veřejných rozprav ve druhé a třetí instanci může být odůvodněno za předpokladu, že proběhlo veřejné jednání v prvé instanci.)
Další porušení základních práv stěžovatele mělo spočívat ve špatném posouzení trestného činu, kterého se stěžovatel dopustil. K tomu Ústavní soud odkazuje na své dřívější závěry, na základě kterých dovodil, že výrazným znakem právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem. Právě stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, zda jednání fyzické osoby je třeba považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (čl. 39 Listiny). Podmínky trestnosti jsou dány podmínkami trestní odpovědnosti, mezi něž patří i protiprávní jednání, následek, kauzální nexus a zavinění.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že jsou to především obecné soudy, které jsou pověřeny, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR), při zachování principu nezávislosti a nestrannosti soudce při výkonu své funkce (čl. 82 odst. 1). Jen ony musí se znalostí konkrétní trestní věci a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu posoudit jednání obviněné osoby. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení skutkových okolností zasahovat. Zejména za situace, kdy obecné soudy pracují s konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry.
Pokud pak jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno, a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův, a jestliže neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.předsedkyně senátu