ECLI:CZ:US:2004:4.US.163.02
sp. zn. IV. ÚS 163/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky U., a. s., v konkurzu, za niž jedná správce konkurzní podstaty Ing. M. H., právně zastoupené JUDr. M. S., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2001, č. j. 5 Cmo 291/2000-227, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 15. 3. 2002 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2001, č. j. 5 Cmo 291/2000-227, a to v části, která se týká stěžovatelky, neboť je stěžovatelka toho názoru, že uvedeným rozsudkem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 33 K 10/2003, byl na majetek stěžovatelky prohlášen konkurz a byl ustanoven konkurzní správce, na něhož přešla dle ustanovení §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, oprávnění nakládat s majetkem podstaty. Je oprávněn jednat za úpadce i ve věci podané ústavní stížnosti. Účinky konkurzu nastaly dne 29. 5. 2003.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ač stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedenou skutečnost neuvedla, dotazem na Nejvyšší soud ČR Ústavní soud zjistil, že proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala stěžovatelka současně s ústavní stížností i dovolání.
O tomto podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 3. 2003, č. j. 32 Odo 494/2002-276 tak, že dovolání podle ust. §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění účinném před 1. 1. 2001) odmítl, neboť bylo podáno opožděně.
Dle ust. §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy.
Dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Dle ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), pokud nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona.
Podmínkou, která musí být splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je tedy vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.
Ve smyslu sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., je v projednávané věci nutno za poslední procesní prostředek, který stěžovatelce zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), považovat dovolání (viz také usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 163/03 a sp. zn. II. ÚS 161/03).
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatelka podala dovolání opožděně. Opožděným podáním dovolání se stěžovatelka dopustila procesního pochybení, které dovolacímu soudu zabránilo, aby se jejím dovoláním zabýval. Stěžovatelka tak vlastním jednáním tento opravný prostředek, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval, (řádně) nevyčerpala. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, 2001, str. 330, shodně rovněž usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 209/01 a sp. zn. II. ÚS 143/2000).
Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje (v daném případě dovolání) zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Dle ust. §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Při shrnutí výše uvedeného soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu dle ust. §75 odst. 2 cit. zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj