ECLI:CZ:US:2004:4.US.163.03
sp. zn. IV. ÚS 163/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. června 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného Mgr. M. N., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. ledna 2003 č. j. 32 Odo 810/2002-69, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2002 č. j. 62 Co 265/02-59, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. května 2002 sp. zn. 9 C 175/01, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení, a Ing. P. H., správce konkurzní podstaty úpadce 1. F. z., spořitelní a úvěrové družstvo jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje podmínky ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů, a v odůvodnění návrhu uvádí, že dne 13. 9. 2001 podal vedlejší účastník, správce konkurzní podstaty úpadce 1. F. z. spořitelní a úvěrové družstvo (dále jen vedlejší účastník), na stěžovatele žalobu o zaplacení částky 5.900.000,-Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník v žalobě uvedl, že na základě žádosti stěžovatele o poskytnutí úvěru byla mezi stěžovatelem a úpadcem uzavřena smlouva o úvěru, ve které se stěžovatel zavázal vrátit úpadci tento úvěr s 12,9% úrokem p. a. do 28. 7. 2000. Pro nesplnění povinnosti stěžovatele podal vedlejší účastník na stěžovatele žalobu.
K té se stěžovatel dne 4. 12. 2001 vyjádřil v tom smyslu, že nikdy s úpadcem řádnou smlouvu o úvěru dle příslušných ustanovení obchodního zákoníku neuzavřel, a nikdy proto na základě takové smlouvy žádnou částku od vedlejšího účastníka nečerpal. Stěžovatel však doznal jednání, které bylo předmětem obžaloby, podané na něj Městským státním zastupitelstvím v Praze v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 58/2001, podle které se měl stěžovatel dopustit trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle ustanovení §125 odst. 1, 3 trestního zákona ve formě pomoci ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona tím, že s úpadcem uzavřel fiktivní smlouvu o úvěru, stejně jako podepsal fiktivní příjmový doklad o převzetí žalované jistiny v hotovosti.
Dne 19. 4. 2002 vedlejší účastník v souvislosti s pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze v trestní věci stěžovatele vzal žalobu proti stěžovateli v celém rozsahu zpět a současně navrhl, aby soud stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně návrhu vedlejšího účastníka vyhověl, a Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení potvrdil.
Stěžovatel uvádí, že napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním z toho důvodu, že byl přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci s tím, že přípustnost dovolání odůvodnil nutností vyřešení otázky zásadního právního významu. Dovolání stěžovatele však bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2003 č. j. 32 Odo 810/2002-69, odmítnuto pro nepřípustnost.
Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká zejména jejich údajné nedostatečné odůvodnění, a tudíž i porušení povinnosti uložené jim v ustanovení §157 ve vztahu k ustanovení §167 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), z něhož tato povinnost soudů své rozhodnutí řádně odůvodnit vyplývá, a to při zachování nezbytné návaznosti mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry soudu na straně druhé. Tato povinnost je vyjádřena rovněž v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V souvislosti s tvrzeným porušením shora označeného článku Listiny stěžovatel poukazuje na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, např. na rozsudky ve věcech Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, Higginses a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998 nebo Garcia Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999.
Stěžovatel je přesvědčen, že soudní rozhodnutí musí vždy v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Vzhledem k tomu, že tuto podmínku napadená rozhodnutí podle názoru stěžovatele nesplňují, soudní orgány porušily jeho právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ve vztahu k usnesení soudu prvního stupně stěžovatel tvrdí, že tento soud se dopustil porušení výše označených článků Listiny a Úmluvy tím, že nevzal v úvahu související trestní řízení a argumentaci stěžovatele, že s ohledem na tuto skutečnost již vedlejší účastník neměl paralelně podávat civilní žalobu. Odvolacímu soudu stěžovatel naopak vytýká, že se prý v odůvodnění svého usnesení nijak nezabýval argumentací stěžovatele obsaženou v jeho odvolání, takže v tomto směru jeho rozhodnutí vykazuje formální nedostatky.
Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání sice stěžovatel připouští, že dovolání podané na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemusí být vůbec odůvodněno, nicméně prý v takovém případě nemůže být odvolateli zcela jasné, jakým způsobem dospěl Nejvyšší soudu ČR k závěru, "že v dané věci nejde o otázku zásadního právního významu".
V další části odůvodnění své ústavní stížnosti polemizuje stěžovatel se závěry obecných soudů především v tom smyslu, že podle jeho mínění by neměl platit náklady takového řízení, k jehož zahájení nezavdal důvod, když navíc se obecné soudy v tomto směru nevypořádaly s jeho argumentací.
Všechny výše uvedené důvody vedou prý stěžovatele k přesvědčení, že ze strany označených soudů došlo rovněž k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
V souvislosti s ústavní stížností požádal Ústavní soud o zapůjčení spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 vedeného tímto soudem pod sp. zn. 9 C 175/2001, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Vedlejší účastník podal dne 17. 9. 2001 k Obvodnímu soudu pro Prahu 9 žalobu proti stěžovateli, jako členu představenstva úpadce, o zaplacení částky 5.900.000,-Kč s příslušenstvím, z titulu nevrácení poskytnutého úvěru.
Důvodem podání žaloby byla skutečnost, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 1998 č. j. 91K 61/98-40, byl na majetek úpadce prohlášen konkurs, a Ing. P. H. byl ustaven správcem konkurzní podstaty úpadce. V souladu s ustanovením §27 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 328/1991 Sb.") zapsal vedlejší účastník do konkurzní podstaty i pohledávku úpadce za členem jeho představenstva, stěžovatelem, a to na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 4. 5. 2000 mezi úpadcem jako věřitelem a stěžovatelem jako dlužníkem. Tato smlouva byla uzavřena na základě žádosti stěžovatele o poskytnutí úvěru ze dne 19. 4. 2000, a stěžovatel se v ní zavázal vrátit úpadci poskytnutý úvěr ve výši 5.900.000,-Kč s úrokem 12,9% p. a., to vše do 28. 7. 2000. Nárok na poskytnutí úvěru byl podle úvěrové smlouvy zajištěn zástavou starožitného nábytku podle přiloženého seznamu; nábytek však nebyl blíže specifikován a nejsou podle názoru žalobce dodrženy ani další náležitosti podle příslušných ustanovení občanského zákoníku.
V odůvodnění žaloby vedlejší účastník uvedl, že převzetí částky 5.900.000,-Kč potvrdil stěžovatel úpadci na výdajovém pokladním dokladu bez data, na němž je uvedeno, že částku převzal stěžovatel na základě smlouvy ze dne 4. 5. 2000. Za úpadce jakožto věřitele podepsali smlouvu o úvěru předseda představenstva a další člen představenstva úpadce.
Jak vyplývá z předmětné žaloby, před prohlášením konkurzu zavedl Úřad pro dohled nad družstevními záložnami u úpadce nucenou správu. Dne 20. 7. 2000 oznámil stěžovatel dopisem správci nucené správy, že shora označený úvěr není schopen ve stanoveném termínu zaplatit a požádal proto o prodloužení lhůty splatnosti. Existenci závazku ve výši 5.900.000,- Kč potvrdil stěžovatel vedlejšímu účastníku v dopise ze dne 20. 7. 2000, a prohlašuje v něm, že tyto finanční prostředky vrátí. V návaznosti na toto prohlášení pak dne 31. 8. 2000 byla na účet úpadce u Československé obchodní banky, a. s. připsána platba stěžovatele ve výši 100.000,-Kč, když z výpisu nelze zjistit důvod této platby.
Vedlejší účastník vyzval stěžovatele dopisem ze dne 26. 3. 2001 k vrácení poskytnutého úvěru včetně příslušenství, a to ve lhůtě do deseti dnů od obdržení výzvy. Dne 17. 4. 2001 oznámil právní zástupce stěžovatele vedlejšímu účastníku, že smlouva o úvěru ze dne 4. 5. 2000 je fiktivní, a že stěžovatel ve skutečnosti úvěr v označené výši nikdy neobdržel.
Na č. l. 27 se nachází žádost vedlejšího účastníka o zrušení výzvy Obvodního soudu pro Prahu 9 k zaplacení soudního poplatku s odvoláním na ustanovení §11 odst. 2 písm. r) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu jeho osvobození od soudního poplatku v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkurzní podstaty nebo které z tohoto majetku mají být uspokojeny, s tím, že této žádosti vedlejšího účastníka bylo usnesením příslušného soudu ze dne 11. 10. 2001 sp. zn. 9 C 175/2001 vyhověno, a předmětná výzva byla zrušena.
Stěžovatel ve svém vyjádření k žalobě, doručené soudu prvního stupně dne 5. 12. 2001 (na č. l. 30-31) uvádí, že s ohledem na trestní věc vedenou proti němu pod sp. zn. 40 T 9/2001 u Městského soudu v Praze, žádá o přerušení řízení, a to až do pravomocného skončení tohoto trestního řízení.
Z obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 5. 2001 (na č. l. 33) se zjišťuje, že k Městskému soudu v Praze byla státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Praze podána obžaloba na stěžovatele a dalších pět obviněných, kterým bylo kladeno za vinu uzavření celkem pěti fiktivních smluv o úvěru poskytnutém úpadcem v celkové částce 23.395.000,-Kč, které byly zaneseny do jeho účetnictví. Ze sdělení obvinění Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování, Praha 2 ze dne 23. 1. 2001 ČVS: OV2-1263/30-2000, vyplývá, že stěžovateli bylo sděleno obvinění ze spáchání trestného činu účasti ve formě pomoci podle ustanovení §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona na trestném činu zkreslování údajů o stavu hospodaření podle ustanovení §125 odst. 1, odst. 3 trestního zákona.
Obvodní soud pro Prahu 9 nejprve usnesením ze dne 13. 2. 2002 sp. zn. 9 C 175/2001 návrhu stěžovatele vyhověl a řízení přerušil, po zrušení výše označeného usnesení odvolacím soudem však vedlejší účastník vzal podáním ze dne 19. 4. 2002 žalobu v plném rozsahu zpět, a navrhl, aby soud prvního stupně po zastavení řízení nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel ve svém vyjádření k návrhu vedlejšího účastníka zdůraznil, že vedlejšímu účastníkovi muselo být od samého počátku jasné, že se jednalo o fiktivní obchod, který stěžovatel údajně uzavřel v dobré víře za účelem "účetního překlenutí kontroly Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami", a že nikdy k čerpání předmětného úvěru nedošlo. Stěžovatel sice připustil, že na účet vedlejšího účastníka uhradil částku 100.000,-Kč, podle svého vyjádření však tak učinil bez právního důvodu, s úmyslem "eliminovat negativní dopad svého jednání".
Stěžovatel dále tvrdil, že vedlejší účastník měl k dispozici kompletní účetní dokumentaci úpadce, tedy i podklady ohledně pohybů finančních částek, stavu hotovosti na účtech úpadce, a musel proto vědět, že k reálnému poskytnutí úvěru v označené výši nemohlo dojít. Z tohoto důvodu tvrdil, že ve sporu byl osobou poškozenou, takže k zaplacení nákladů řízení by měl být zavázán vedlejší účastník.
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 7. 5. 2002 sp. zn. 9 C 175/2001 rozhodl tak, že pod bodem I. výroku řízení zastavil a pod bodem II. výroku stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění soud prvního stupně zdůraznil, že vedlejší účastník vzal žalobu zcela zpět před zahájením jednání.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §150 o. s. ř., s tím, že jako stěžejní důvod svého rozhodnutí označil okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku. V tomto směru poukázal na povinnosti vedlejšího účastníka, vyplývající z jeho funkce správce konkurzní podstaty, kdy ve smyslu ustanovení §27 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., byl vedlejší účastník povinen vymáhat ve prospěch podstaty pohledávky, které má úpadce za svými dlužníky, postupovat v rámci konkurzního řízení s odbornou péčí, neboť jinak by se vystavoval nebezpečí odpovědnosti za škodu, která by vznikla porušením jemu uložených povinností. Soud prvního stupně zdůraznil, že ve svém rozhodování přihlédl i k tomu, že vedlejší účastník "musel žalovanou částku včetně příslušenství uplatnit u soudu žalobou, neboť vycházel z listin, které zajistil v průběhu konkurzního řízení (úvěrová smlouva, výdajový pokladní doklad, zástavní smlouva, uznání závazku žalovaným vůči úpadci)".
Závěrem soud prvního stupně konstatoval, že z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002 sp. zn. 40 T 58/2001, který již nabyl právní moci, je zřejmé, že se stěžovatel dopustil trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 trestního zákona, a tedy tímto svým jednáním zapříčinil podání žaloby.
V odvolání proti shora označenému usnesení stěžovatel mimo opakování svých námitek uvedených ve vyjádření ke zpětvzetí žaloby zdůraznil, že vedlejší účastník měl na základě jemu přístupných účetních podkladů úpadce pohledávku uplatnit v adhezním trestním řízení jako náhradu škody, což však neučinil. Stěžovatel navrhl, aby odvolací soud změnil odvoláním napadený výrok pod bodem II. tak, že vedlejší účastník je povinen na nákladech řízení zaplatit stěžovateli částku 120.000.,-Kč a uložil mu současně zaplatit i náklady odvolacího řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 7. 2002 č. j. 62 Co 265/02-59, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení potvrdil, a zcela se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že v posuzované věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Z tohoto důvodu proto považoval odvolací soud za nadbytečné opakovat znovu všechna hlediska, která vedla k aplikaci tohoto ustanovení již v řízení před soudem prvního stupně; proto odvolací soud ve stručnosti odkázal na odůvodnění odvoláním napadeného usnesení soudu prvního stupně, které považoval za výstižné, úplné a věcně správné.
Postup vedlejšího účastníka ve věci považoval odvolací soud za správný, neboť vyplynul jednak z jeho zákonem mu uložené povinnosti správce konkurzní podstaty majetku úpadce, ale zejména z listinných dokladů, které stěžovatel vlastnoručně podepsal, a z nichž jednoznačně vyplýval závazek stěžovatele. Ohledně výroku o nákladech odvolacího řízení odkázal odvolací soud na ustanovení §224 odst. 1 ve spojení s ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, neboť vedlejšímu účastníku v tomto stadiu řízení žádné náklady nevnikly.
Přes výslovné poučení odvolacího soudu, že proti jeho usnesení není dovolání přípustné, napadl ho stěžovatel v plném rozsahu dovoláním, když přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku spatřoval v ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a jako důvod označil dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., v tehdy platném znění.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 1. 2003 č. j. 32 Odo 810/2002-69, dovolání odmítl jako nepřípustné, když poukázal na skutečnost, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu je obecně přípustné podle ustanovení §237, §238, §238a a §239 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání podle §237 o. s. ř. by bylo přípustné jen v případě, že by napadeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodováno ve věci samé, dovodil, že přípustnost dovolání podle výše citovaného ustanovení o. s. ř. není v daném případě dána. Stejná situace je ostatně, podle názoru dovolacího soudu, i v případě dalších ustanovení o. s. ř., která rovněž v dané věci dovolání nepřipouštějí.
Ústavní soud si spolu se zapůjčením příslušného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 9 C 175/2001, vyžádal podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. od účastníků a vedlejšího účastníka řízení vyjádření k předmětné ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření zdůraznil, že stěžovatel přehlédl, že podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolává, může být dovolání přípustné jen proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, čímž však usnesení o náhradě nákladů řízení není. Tento aspekt věci je ostatně právě v napadeném usnesení sice stručně, ale jasně vyjádřen.
Městský soud v Praze jako účastník řízení zcela odmítá tvrzení stěžovatele o formálních nedostatcích odůvodnění svého usnesení a zdůrazňuje, že s odůvodněním usnesení soudu prvního stupně se zcela ztotožnil a pro stručnost na jeho závěry odkázal. Účastník řízení zdůrazňuje, že považoval a nadále považuje za nadbytečné, aby z ryze formálních důvodů, za situace, kdy bez výhrad souhlasí se závěry soudu prvního stupně vyjádřené v jeho odůvodnění, znovu opakoval všechna hlediska, která již uvedl soud nižšího stupně. Takový postup, podle jeho názoru, v žádném případě nemůže znamenat poškození základních práv a svobod stěžovatele.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření podrobně rozebírá námitky stěžovatele vůči napadeným rozhodnutím obecných soudů a připomíná, že stěžovatel se v právním hodnocení, zejména přípustnosti dovolání, dopouští několika zásadních omylů, neboť výrok usnesení soudu prvního stupně ani potvrzující výrok odvolacího soudu v této otázce nejsou rozhodnutím ve věci samé, a z toho důvodu proti němu nemůže být dovolání v žádném případě přípustné. Proto nebylo právně relevantní, zda stěžovatel opřel důvodnost podaného mimořádného opravného prostředku o otázku zásadního právního významu či o argumentaci jinou, neboť dovolací soud neodmítl dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), ale podle ustanovení §243b odst. 5 za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř.
Ústavní soud souhlasí zcela s názorem dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení. Z tohoto důvodu je ta část ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 5. 2002 sp. zn. 9 C 175/01 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2002 sp. zn. 62 Co 265/02, shledal Ústavní soud ústavní stížnost v té její části, která směřuje proti těmto výše označeným rozhodnutím, za opožděnou, z těchto níže uvedených důvodů.
Z platné judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud stěžovatel podal nepřípustné dovolání, což mělo za následek jeho odmítnutí Nejvyšším soudem, je procesní situace v takové věci stejná, jako kdyby tento mimořádný opravný prostředek nepodal vůbec, a zákonná 60 denní lhůta pro podání ústavní stížnosti se proto odvíjí ode dne doručení rozhodnutí (zde usnesení) odvolacího soudu.
Jak vyplývá z dodejky založené ve spise sp. zn. 9 C 175/2001, usnesení odvolacího soudu bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 19. 8. 2002, ústavní stížnost však byla předána k poštovní přepravě dne 19. 3. 2003. Z uvedených skutečností je proto zřejmé, že ústavní stížnost byla podána k přepravě až dlouho poté, co uplynula lhůta stanovená v ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., v níž bylo možné zmíněná rozhodnutí ústavní stížností napadnout.
Na tomto zjištění nemůže nic změnit ani ustanovení §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. v nyní účinném znění ani Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb., neboť bod druhý uvedeného sdělení je třeba vykládat tak, že se týká jen těch případů, v nichž dovolací soud napadené rozhodnutí meritorně přezkoumává, nebo na případy, kdy dovolací soud dovolání bez meritorního přezkumu odmítne jen proto, že neshledá důvod k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; v posledně uvedeném případě jde totiž o to, že až do rozhodnutí dovolacího soudu panuje nejistota, zda dovolání bude shledáno přípustným, nebo naopak se dovolací soud neztotožní s názorem stěžovatele o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce. Jestliže však taková procesní nejistota z povahy věci není dána tam, kde k odmítnutí dovolání dochází z důvodu jeho zákonem vyslovené nepřípustnosti, nelze ve vztahu k takovému dovolání uvažovat takovým způsobem, že "každé" dovolání již samo o sobě prodlužuje lhůtu k podání ústavní stížnosti ve smyslu již citovaného druhého bodu sdělení.
Opačný závěr by totiž vedl k právní nejistotě o nezvratitelnosti již pravomocných rozhodnutí obecných soudů.
Nad rámce výše uvedených závěrů Ústavní soud poznamenává, že je nepochybné, že obecným soudům ustanovení §157 ve vztahu k ustanovení §167 o. s. ř. ukládá povinnost své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnit.
Použití ustanovení §150 o. s. ř. je výjimečným nástrojem sloužícím v konkrétním případu k odstranění nepřiměřené tvrdosti, která by nastala, pokud by obecný soud těm účastníkům, vedlejším účastníkům či státu, přiznal náklady řízení zcela nebo z části, v souvislosti s právem na jejich náhradu.
Vzhledem k tomu, že Ústavnímu soudu nepřísluší, jak ostatně konstatoval v několika obdobných rozhodnutích (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. č. 22 pod č. 79), hodnotit, zda jde o výjimečný případ a zda ve věci jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití §150 o. s. ř. či nikoli, zaměřil se Ústavní soud v předmětné věci pouze na posouzení, zda odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je ve vztahu k použití ustanovení §150 o. s. ř. dostatečné, tj. zda tento soud při zvážení konkrétních okolností věci vysvětlil, které důvody v předmětné věci považoval za hodné zvláštního zřetele.
Jak vyplývá z výše citovaného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, za důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto liberačního ustanovení shledal tento soud především okolnosti, které vedly vedlejšího účastníka k soudnímu uplatnění pohledávky proti stěžovateli, kdy na jedné straně soud prvního stupně zohlednil povinnosti správce konkurzní podstaty úpadce, obecně uvedené v ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., jejichž neplnění je sankciováno (§8 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb.) a na straně druhé vzal v úvahu chování stěžovatele v době podání žaloby i jeho procesní postoje v průběhu řízení; dále vycházel ze závěrů pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002 sp. zn. 40 T 58/2001, podle nichž se stěžovatel dopustil trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění úpadce podle §125 trestního zákona.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, k němuž údajně mělo dojít tím, že odvolací soud své usnesení odůvodnil nedostatečným způsobem. K této námitce je třeba připomenout, že Evropský soud pro lidská práva sice požaduje pro naplnění kautel spravedlivého procesu i splnění podmínky řádného odůvodnění soudního rozhodnutí, resp. považuje za nezbytné, "aby soudní rozhodnutí v dostatečné míře uvádělo důvody, na nichž je založeno" (viz rozsudek ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku), ale současně připouští, že "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolnosti každého případu".
Ve výše citovaném rozsudku ostatně Evropský soud pro lidská práva k obecné povinnosti soudu odůvodnit své rozhodnutí poznamenává, "že tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". S tímto závěrem ostatně koresponduje i názor Ústavního soudu, který v otázce rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení mimo jiné dovodil, že "nelze srovnávat či klást na roveň z hlediska dodržení kritérií spravedlivého procesu rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o náhradě nákladů řízení".
Pokud se proto odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a pro stručnost na ně ve svém odůvodnění odkázal, nelze v tomto postupu dovodit porušení pravidel spravedlivého procesu. Závěrem proto Ústavní soud připomíná, že pokud obecné soudy postupovaly v intencích příslušných ustanovení o. s. ř. a svá rozhodnutí potřebným způsobem odůvodnily, nelze spatřovat v jejich rozhodnutích porušení práv stěžovatele na spravedlivý proces.
Z vyložených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podanou ústavní stížnost jako návrh v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2003 č. j. 32 Odo 810/2002-69, zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., a v části napadající usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2002 č. j. 62 Co 265/02-59, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 5. 2002 sp. zn. 9 C 175/01, jako návrh podaný opožděně podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu