ECLI:CZ:US:2004:4.US.174.01
sp. zn. IV. ÚS 174/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného o ústavní stížnosti K., (dále jen "stěžovatelka"), právně zastoupené JUDr. et PhDr. O.C., proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1988/98 a ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1960/98, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a ČNB, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se svou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení:
1) usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1988/98, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 1994, č. j. 13 Co 200/94, 13 Co 201/94-97, potvrzujícímu rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 1993, č. j. Firm 30081/93, Rg B 1382-72, o zápisu nucené správy do obchodního rejstříku a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 3. 1994, č. j. Firm 11426/94, Rg B 1382-79, o zápisu (prvního) prodloužení nucené správy do obchodního rejstříku;
2) usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1960/98, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 1994, č. j. 13 Co 504/94, jímž bylo odmítnuto odvolání proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 6. 1994, č. j. Firm 27273/94, o zápisu (druhého) prodloužení nucené správy do obchodního rejstříku.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu, citovanému pod bodem 1), stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, dle kterého Nejvyšší soud sice připouští pochybení soudu 1. stupně, který stěžovatelce nedoručil stejnopis návrhu na zápis nucené správy a usnesení soudu o jejím zápisu do obchodního rejstříku, nicméně tímto pochybením, dle Nejvyššího soudu, nedošlo k reálnému zhoršení situace stěžovatelky, protože usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 neobsahovalo odůvodnění. Dle stěžovatelky mělo být zkoumáno, zda usnesení odůvodněno být mělo, aby účastník řízení účinně mohl napadnout stanovisko soudu. Stěžovatelka dále nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, dle kterého řízení o odvolání proti usnesení o prvním prodloužení nucené správy mělo být správně zastaveno, neboť odvolání mohlo být podáno pouze nuceným správcem a nikoliv dosavadním statutárním orgánem. Uvedený názor, dle stěžovatelky, neobstojí ve světle zprávy Evropské komise pro lidská práva (dále jen Komise) z 25. 10. 1999 v případu K., proti České republice (žádost č. 29010/95), ve které Komise dospěla k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušen tam, kde byl stěžovatelce s poukazem na to, že za stěžovatelku může jednat jen nucený správce, odepřen přístup k soudu.
Komise, uvádí stěžovatelka, rovněž dospěla k závěru, že pokud se městský soud odmítl zabývat meritem odvolání stěžovatelky, pak zápis prodloužení nucené správy do obchodního rejstříku nabyl právní moci na základě neoprávněného omezení účinného přístupu stěžovatelky k soudu. Uvedený závěr Komise se sice týká rozhodnutí o druhém prodloužení nucené správy, avšak vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že řízení o odvolání proti prvnímu prodloužení nucené správy měl soud zastavit, lze závěr Komise dle názoru stěžovatelky aplikovat i na toto rozhodnutí.
Stejné námitky, jako ve vztahu k rozhodnutí o prvním prodloužení nucené správy, tj., že právnické osobě musí v projednávané věci zůstat zachováno právo přístupu k soudu, uvádí stěžovatelka i ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu pod bodem 2), týkajícímu se druhého prodloužení nucené správy, ve kterém se Nejvyšší soud ztotožňuje s názorem odvolacího soudu a pouze uvádí, že odvolání statutárního orgánu proti usnesení o prodloužení zápisu nemělo být odmítnuto, ale řízení mělo být zastaveno.
Dle názoru stěžovatelky je rozhodnutí dovolacího soudu v rozporu se stanoviskem Komise o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy; přitom poukazuje na to, že zpráva Komise byla v době rozhodování dovolacího soudu již publikována.
II.
Na základě obsahu připojeného spisu Nejvyššího soudu, sp. zn. II Odon 50/96/Št, Ústavní soud zrekapituloval rozhodování obecných soudů v předmětné věci:
1. Řízení předcházející usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000,
sp. zn. 20 Cdo 1988/98
Rozhodnutím ČNB ze dne 27. 9. 1993 č. j. 02/1735/1993 byla podle §26 odst. 1 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, zavedena nucená správa K., na dobu od 30. 9. 1993 do 31. 3. 1994. Výkonem nucené správy byl určen správce JUDr. Ing. J.S., jeho jmenováním byl pozastaven výkon funkce statutárního orgánu banky.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 1993, č. j. Firm 30081/93, Rg B 1382-72, byl k návrhu ČNB povolen zápis nucené správy K., (na dobu od 30. 9. 1993 do 31. 3. 1994) do obchodního rejstříku.
Rozhodnutím ČNB ze dne 18. 3. 1994 byla nucená správa banky prodloužena do 30. 6. 1994.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 3. 1994, č. j. Firm 11426/94, Rg B 1382-79, byl k návrhu ČNB povolen zápis prodloužení nucené správy (na dobu od 1. 4. 1994 do 30. 6. 1994) do obchodního rejstříku.
K odvolání banky (zastoupené JUDr. et PhDr. O.C.) Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 5. 1994, č. j. 13 Co 200/94, 13 Co 201/94-97 obě napadená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrdil s odůvodněním, že rozhodnutí o zavedení nucené správy a o jejím prodloužení je plně v kompetenci ČNB (§25 a násl. zák. č. 21/1992 Sb., o bankách) a proto soud I. stupně nepochybil, když povolil zápisy vyplývající z rozhodnutí ČNB do obchodního rejstříku. Odvolací soud přisvědčil stěžovatelce, že prvoinstanční soud pochybil v tom, že stěžovatelce nedoručil usnesení ze dne 30. 9. 1993, povolující zápis nucené správy do obchodního rejstříku a usnesení ze dne 30. 3. 1994, povolující zápis prodloužení nucené správy do obchodního rejstříku; nicméně z odvolání, která považoval za včasná, odvolací soud usoudil, že s těmito usneseními stěžovatelka byla seznámena a obě odvolání meritorně projednal.
Dne 23. 6. 1994 byla proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 1993, č. j. Firm 30081/93, Rg B 1382-72, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 3. 1994, č. j. Firm 11426/94, Rg B 1382-79 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 1994, č. j. 13 Co 200/94, 13 Co 201/94-97 stěžovatelkou podána ústavní stížnost, vedená pod sp. zn. II. ÚS 92/94. Ústavní stížnost byla dne 29. 4. 1994 odmítnuta dle §43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb., v tehdy platném znění, pro nepřípustnost, neboť v době podání ústavní stížnosti nebylo jí napadené druhoinstanční rozhodnutí ještě v právní moci.
Dne 15. 9. 1994 byla stěžovatelkou proti týmž rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze podána druhá ústavní stížnost, vedená pod sp. zn. II. ÚS 128/94, která byla dne 13. 12. 1994 rovněž odmítnuta pro nepřípustnost (ve věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, ve kterém namítala, že jí byla ve smyslu §237 písm. f) o. s. ř. postupem soudu odňata možnost jednat před soudem [dovolací důvod dle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], v důsledku toho, že jí nebyl doručen návrh na zápis nucené správy do obchodního rejstříku, ani usnesení o jeho provedení, neměla možnost se k věci podrobně vyjádřit. Dále soudu vytýkala nesprávné právní posouzení věci a pochybení spatřovala i v tom, že byla jedním rozhodnutím odvolacího soudu potvrzena dvě rozhodnutí prvoinstančního soudu. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1988/98 bylo dovolání odmítnuto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto posledně uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je napadáno nynější ústavní stížností.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí uvedl, že dovolání není přípustné dle §238 o. s. ř., neboť nesměřuje proti rozsudku, ani dle §239 o. s. ř., neboť se nejedná o měnící usnesení dle odst. 1 cit. ustanovení či o případy uvedené v odst. 2 a 3 tohoto ustanovení. (Pozn.: Nejvyšší soud rozhodoval podle o. s. ř. ve znění do 31. 12. 1995).
K možnosti aplikace ust. §237 písm. f) o. s. ř. na daný případ Nejvyšší soud uvedl, že pokud dle §29 zák. č. 21/1992 Sb., účinky nucené správy nabývají účinnosti dnem zápisu do obchodního rejstříku, nikoli dnem vydání usnesení o povolení zápisu, dnem jeho doručení nebo dokonce dnem právní moci, pak v době provedení zápisu za banku jedná dosavadní statutární orgán, který má i právo podat proti usnesení o povolení takového zápisu odvolání. Skutečnost, že bance usnesení soudu prvého stupně vůbec nebylo doručeno, je zjevně nesprávným postupem prvoinstančního soudu, avšak tímto nesprávným postupem reálnou procesní újmu ohledně práva jednat před soudem banka neutrpěla. Usnesení soudu totiž nebylo odůvodněno, takže jeho doručením se procesní postavení stěžovatelky zlepšit nemohlo. K reálné újmě nedošlo ani nedoručením návrhu na zahájení řízení, neboť podle tehdejších předpisů se obrana stěžovatelky mohla prosadit nikoliv ve vyjádření k návrhu v době předcházející rozhodnutí soudu, ale až v souvislosti s odvoláním. Ke skutečnostem uvedeným v návrhu se pak odvolatelka v odvolání vyjádřila, a ani z nedoručení návrhu na zápis tak nelze usuzovat na zmatečnost řízení dle §237 písm. f) o. s. ř.
K postupu soudu v řízení o prodloužení nucené správy Nejvyšší soud uvedl, že dle §29 odst. 2 zák. č. 21/1992 Sb., přešlo dnem zápisu nucené správy do obchodního rejstříku, tj. dnem 30. 9. 1993, postavení statutárního orgánu banky na nuceného správce, a jen tento správce (případně osoby jím zmocněné) byl proto oprávněn podat odvolání jménem banky. Odvolání však bylo podáno JUDr. et PhDr. O.C. na základě procesní plné moci vystavené mu Ing. A.M., jako předsedou představenstva banky. Podala-li opravný prostředek za právnickou osobu osoba, která není oprávněna za ni jednat (§21 odst. 1 o. s. ř.) a statutární orgán ani dodatečně tento procesní úkon neschválí, soud řízení o takovém podání zastaví. V situaci, kdy řízení mělo být správně zastaveno, se tedy nemůže prosadit zmatečnost řízení odůvodněná nedoručením návrhu nebo stejnopisu rozhodnutí soudu prvního stupně. K odnětí práva jednat před soudem nedošlo ani tím, že o obou odvoláních bylo rozhodnuto v jediném usnesení.
2. Řízení předcházející usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1960/98
Rozhodnutím ČNB ze dne 23. 6. 1994 byla nucená správa K., podruhé prodloužena do 31. 12. 1994.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 6. 1994, č. j. Firm 27273/94, Rg B 1382-110, byl k návrhu ČOB povolen zápis (druhého) prodloužení nucené správy do obchodního rejstříku na dobu od 1. 7. 1994 do 31. 12. 1994.
Proti tomuto usnesení podal odvolání jménem stěžovatelky advokát JUDr. et PhDr. O.C. na základě procesní plné moci ze dne 9. února 1994, vystavené mu Ing. A.M., jako předsedou představenstva K. Odvolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 10. 1994, č. j. Co 504/94 -138, odmítl podle §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. jako podané osobou neoprávněnou, neboť podle ust. §29 odst. 2 zák. č. 21/1992 Sb. zápisem nucené správy do obchodního rejstříku byl dnem 30. září 1993 pozastaven výkon funkce statutárního orgánu a plná moc vystavená někým jiným než správcem je neplatná.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 1994, č. j. 13 Co 504/94-138 (tj. rozhodnutí o odvolání proti druhému prodloužení nucené správy) byla podána ústavní stížnost, vedená pod sp. zn. IV. ÚS 195/94, která byla dne 31. 1. 1995 odmítnuta dle §43 odst. 1 písm. c) a d) zák. č. 182/1993 Sb., v tehdy platném znění, jako neopodstatněná a jako podaná osobou zjevně neoprávněnou.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, ve kterém namítala, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §237 písm. b) o. s. ř., neboť ten, kdo v řízení jednal jako účastník řízení, neměl způsobilost jím být, protože nucená správa není dosud řádně ustanovena. Stěžovatelka rovněž namítala, že jí byla ve smyslu §237 písm. f) o. s. ř. postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, č. j. 20 Cdo 1960/98-211 bylo dovolání odmítnuto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto posledně uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je napadáno nynější ústavní stížností.
Rovněž v tomto případě Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že dovolání není přípustné podle §238, neboť nesměřuje proti rozsudku, ani dle §239 o. s. ř., neboť se nejedná o měnící usnesení dle odst. 1 cit. ustanovení ani o případy uvedené v odst. 2 a 3 tohoto ustanovení. Konstatoval, že řízení netrpí vadou dle §237 písm. b) o. s. ř., neboť banka způsobilost být účastníkem řízení měla, dovolatelka však zaměnila způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu §19 o. s. ř. se způsobilostí jednat za právnickou osobu vymezenou ust. §21 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s ust. §104 odst. 2 o. s. ř. Okolnost, zda postavení statutárního orgánu banky měl v rozhodné době nucený správce nebo osoba jiná, se způsobilostí banky být účastníkem řízení nic společného nemá.
K námitce týkající se odnětí možnosti jednat před soudem uvedl Nejvyšší soud shodnou argumentaci jako ve svém předchozím rozhodnutí, týkajícím se prvního prodloužení nucené správy, neboť i pro tento případ z ustanovení §29 odst. 2 zák. č. 21/1992 Sb. vyplývalo, že dnem zápisu nucené správy do obchodního rejstříku, tj. dnem 30. 9. 1993, přešlo postavení statutárního orgánu banky na nuceného správce, a pouze tento (případně osoby jím zmocněné) byl oprávněn podat odvolání jménem banky. Nejvyšší soud dále uvedl, že odvolací soud, který podání podané jménem banky osobou, jež k tomu nebyla ani dodatečně řádně zmocněna, odmítl jako podané osobou neoprávněnou, ačkoliv řízení mělo být v tomto případě zastaveno, sice v uvedeném směru pochybil, nicméně možnost před soudem jednat stěžovatelce neodňal, neboť za popsaných okolností stěžovatelce právo na meritorní projednání věci odvolacím soudem nepříslušelo.
III.
K ústavní stížnosti se vyjádřil jako vedlejší účastník Nejvyšší soud ČR, zastoupený předsedou senátu JUDr. Z.K., svým podáním ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. Sus 38/2001.
K tvrzení stěžovatelky, že pro existenci jí tvrzené zmatečnostní vady není rozhodující, že usnesení o povolení zápisu nucené správy nebylo odůvodněno, nýbrž to, že odůvodněno být mělo, poukázal Nejvyšší soud na rozpornost tohoto tvrzení s argumentací stěžovatelky v dovolacím řízení. Jestliže by soud prvého stupně usnesení o povolení zápisu nucené správy stěžovatelce doručil, byť je nesprávně neodůvodnil, pak by nebylo nesprávného postupu soudu, spočívajícího v absenci doručení. Pro závěr o existenci vady dle §237 písm. f) o. s. ř. toto nové tvrzení význam nemá. Dovolací soud zdůraznil, že odvolací soud se námitkami stěžovatelky, které mohla uplatnit a také uplatnila v podaném odvolání, věcně zabýval a možnost jednat před soudem jí neupřel. Stěžovatelka ani netvrdí a v dovolacím řízení netvrdila, že v odvolacím řízení chtěla uplatňovat jiné argumenty než ty, které ve skutečnosti uplatnila a s nimiž se odvolací soud v potvrzujícím usnesení vypořádal.
K námitkám stěžovatelky, týkajícím se prvního prodloužení nucené správy, setrval Nejvyšší soud na své argumentaci, uvedené v odůvodnění napadeného usnesení s tím, že pokud odvolací soud odvolání podané jménem stěžovatelky JUDr. et PhDr. O.C. projednal, přiznal stěžovatelce víc práv, než jí příslušelo.
K námitce stěžovatelky, že Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání v době, kdy již byla známa zpráva Komise, Nejvyšší soud uvedl, že objektivně nemohl ani při znalosti závěrů Komise postupovat jinak, než jak ve věci postupoval. Za ústřední problém, jak dále ve svém vyjádření uvedl, považuje okolnost, že zák. č. 21/1992 Sb., ve znění zák. č. 264/1992 Sb., nepřipouštěl až do 29. 7. 1994 přezkum rozhodnutí ČNB o uvalení a prodloužení nucené správy za účasti dotčené banky, reprezentované jinými osobami než nuceným správcem. Náprava byla zjednána až novelou zákona, provedenou zákonem č. 156/1994 Sb., který doplnil ustanovení §26 odst. 4 zákona č. 21/1992 Sb. tak, že se na řízení o nucené správě vztahují předpisy o správním řízení. Nejvyšší soud v době, kdy se věcí zabýval, nemohl ani v případě pochybností o ústavnosti příslušných ustanovení zák. č. 21/1992 Sb., ve znění platném do 29. 7. 1994, předložit věc Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že jde o návrh nepřípustný, pokud zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbyl před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti. Pokud tedy zákon v době projednávání dovolání již neobsahoval úpravu ve svém důsledku omezující práva banky, na kterou byla nucená správa uvalena, neměl Nejvyšší soud možnost předložit věc Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti dříve platné verze zákona, na které stojí napadená rozhodnutí. Skutečnost, že rejstříkový soud v době, kdy rozhodoval o zápisu prodloužení nucené správy, mohl jednat jako se statutárním orgánem banky pouze s nuceným správcem, přitom platila i po této novele, rozhodnou změnou bylo to, že před vlastním zápisem případného prodloužení nucené správy do obchodního rejstříku mohl být od 29. 7. 1994 realizován přezkum příslušného rozhodnutí ČNB ve správním řízení.
Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatelka přecenila možnosti dovolacího soudu z hlediska opravného prostředku, jejž si zvolila. Skutečnost, že odvolací soud nepřisvědčil námitkám stěžovatelky, že se měl v rejstříkovém řízení zabývat důvodností zavedení nucené správy, o jejíž zápis šlo, nevystihuje důvod zmatečnostní vady dle §237 písm. f) o. s. ř., neboť tu nešlo o situaci, kdy by odvolací soud upřel stěžovatelce právo uplatnit v řízení námitky, nýbrž o to, že je pro jiný názor na povahu přezkumu neměl za důvodné.
IV.
K ústavní stížnosti se svým podáním ze dne 27. 6. 2002, č. j. 2001/2197/310 vyjádřila též ČNB jako vedlejší účastník.
Ve svém podrobném vyjádření, opřeném o argumentaci vyplývající ze zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, zdůvodňuje zejména oprávněnost zavedení nucené správy K., k němuž došlo na základě zjištění, že hospodaření této banky se jednoznačně ubíralo směrem ohrožujícím zájmy věřitelů a celého bankovního sektoru. Situace banky na mezibankovním trhu byla velmi špatná, komerční banky s ní odmítaly jednat o nových vkladech a stávající vklady nebyla banka schopna splatit, nedošlo ke splacení upsaného základního kapitálu, nedocházelo k realizaci splátek úvěrů a úroků, resp. k realizaci záruk vůči akcionářům a osobám s blízkým vztahem k bance, nedocházelo k dodatečnému zajištění dříve poskytnutých úvěrů. ČNB nejprve uložila K., dne 18. 5. 1993 nápravná opatření, která však nevedla k nápravě a proto nezbylo, než zavést nucenou správu. Zavedením nucené správy nedošlo ani k vyvlastnění ani k omezení vlastnického práva, došlo pouze k omezení výkonu správy banky.
Vedlejší účastník dále uvádí, že rozhodnutím bankovní rady ČNB ze dne 15. června 1995 bylo K., odejmuto povolení působit jako banka ke dni 31. srpna 1995. Rozklad, podaný proti tomuto rozhodnutí Ing. A.M., jako předsedou představenstva K., byl zamítnut a rozhodnutí nabylo právní moci.
Vedlejší účastník navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
V.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že dle výpisu z obchodního rejstříku byl rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 94 K 12/94, ze dne 2. 10. 1995 prohlášen konkurz na majetek K., a byl ustanoven správce konkurzní podstaty.
VI.
Jen obiter dictum Ústavní soud podotýká:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu a vyslovuje nesouhlas se závěry Nejvyššího soudu, který odmítl její dovolání, nicméně její argumentace se především vztahuje k věcné stránce případu, která byla předmětem rozhodnutí ČNB a rozhodnutí obecných soudů předcházejících napadeným rozhodnutím dovolacího soudu.
Pokud stěžovatelka nebyla spokojena s rozhodnutími ČNB o uvalení nucené správy a o prodloužení nucené správy v situaci, kdy tehdy platná právní úprava neumožňovala přezkum v rámci správního řízení a soudní přezkum takovéhoto rozhodnutí, mohla stěžovatelka, pokud byla přesvědčena o tom, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejích základních práv a svobod, ústavní stížností napadnout u Ústavního soudu právě tato rozhodnutí s poukazem na to, že proti němu není dán žádný řádný opravný prostředek. V tomto směru si stěžovatelka nepočínala důsledně, neboť tato klíčová rozhodnutí ČNB ústavní stížností nenapadla a přezkoumání důvodnosti nucené správy se domáhala pouze v souvislosti s rejstříkovým řízením.
VII.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v ústavních předpisech, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že ústavní stížností byla napadena pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání a výhradně tato rozhodnutí mohl v rámci projednávané ústavní stížnosti přezkoumávat.
Pravomocná rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 1993, č. j. Firm 30081/93, Rg B 1382-72, o zápisu nucené správy do obchodního rejstříku a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 3. 1994, č. j. Firm 11426/94, Rg B 1382-79, o zápisu (prvního) prodloužení nucené správy, potvrzená usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 1994, č. j. 13 Co 200/94, 13 Co 201/94-97, touto ústavní stížností napadena nebyla. Podání stěžovatelky, vedená proti těmto rozhodnutím u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 92/94 a pod sp. zn. II. ÚS 128/94, byla odmítnuta pro nepřípustnost.
Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 6. 1994, č. j. Firm 27273/94, Rg B 1382-110, o zápisu (druhého) prodloužení nucené správy do obchodního rejstříku, potvrzené usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 1994, č. j. 13 Co 504/94, již bylo napadeno ústavní stížností, vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 195/94, která byla dne 31. 1. 1995 odmítnuta jako neopodstatněná a jako podaná osobou zjevně neoprávněnou.
V projednávané věci se tedy Ústavní soud nemohl zabývat ústavností, či dokonce zákonností postupu obecných soudů v souvislosti s provedením zápisů o uvalení nucené správy a o jejím prodloužení, a to ani z hlediska tvrzeného porušení práva chráněného článkem 6 odst. 1 Úmluvy, ke kterému údajně mělo rozhodnutími soudu prvého a druhého stupně dojít.
Pokud jde o napadená rozhodnutí dovolacího soudu, byl Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, zda bylo dodrženo právo stěžovatelky, aby byl její návrh stanoveným postupem projednán.
Ústavní soud sdílí názor Nejvyššího soudu, že v dané věci byl významný fakt, že zákon č. 21/1992 Sb., ve znění zákona č. 264/1992 Sb., nepřipouštěl až do 29. 7. 1994 přezkum rozhodnutí ČNB o uvalení a prodloužení nucené správy za účasti dotčené banky, reprezentované jinými osobami než nuceným správcem. Zároveň je třeba brát v úvahu, že součástí řízení o zápisu rozhodnutí ČNB o nucené správě do obchodního rejstříku nebyl soudní přezkum samotného rozhodnutí o uvalení nucené správy (ten teprve podle současné právní úpravy zajišťují správní soudy v rámci správního soudnictví).
Nejvyšší soud sám se v řízení o dovolání ani v případě pochybností o ústavnosti právní úpravy, platné v době provádění rejstříkového řízení, na Ústavní soud s návrhem na zrušení příslušné právní úpravy dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. obrátit nemohl, neboť v době jeho rozhodování již byla účinná nová úprava, umožňující přezkum rozhodnutí o uvalení nucené správy. Pokud tak za daného stavu věci Nejvyšší soud, který musel brát v úvahu předchozí právní úpravu (aniž, jak již shora uvedeno, sám její ústavnost mohl zpochybnit), ve svých rozhodnutích, v nichž se zabýval výhradně otázkou procesní, tedy otázkou přípustnosti dovolání, dovodil, že dovolání přípustné nebylo a svá rozhodnutí také řádně zdůvodnil, nelze jeho procesnímu postupu ničeho vytýkat.
VIII.
Ústavní soud vzal v úvahu, že dne 21. 10. 2003, tedy po podání nynější ústavní stížnosti, rozhodl v případu K., proti České republice (žádost č. 29010/95), založeném na stejném skutkovém podkladu, jako nynější ústavní stížnost, Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen "Soud") tak, že
1. prohlásil, že má pravomoc k přezkoumání skutkové podstaty případu,
2. prohlásil, že došlo k porušení čl. 6 Úmluvy,
3. prohlásil, že nebylo nezbytné prošetřovat samostatně stížnost stěžovatelky podle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě,
4. prohlásil, že zjištění porušení vytváří dostatečně spravedlivé zadostiučinění ve vztahu k jakékoliv nepeněžní škodě,
5. zavázal stát zaplatit stěžovatelce 10 000 € na náklady a výdaje,
6. zamítl zbytek nároku stěžovatelky na spravedlivé zadostiučinění.
Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je patrno, že Soud konstatoval, že podaná stížnost se vztahuje ke skutečnosti, že nucený správce byl jmenován ČNB, aniž by byla bance, která byla subjektem administrativního příkazu (tj. stěžovatelce), dána řádná příležitost k námitkám. Soud konstatoval, že čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je aplikovatelný na rozhodnutí o uložení a prodloužení nucené správy banky, připomněl, že pokud rozhodnutí přijatá správními úřady, která určují občanská práva a závazky, sama nesplňují požadavky čl. 6 Úmluvy, je nezbytné, aby taková rozhodnutí podléhala následné kontrole soudního orgánu, který má plnou jurisdikci. Rozhodnutí České národní banky mělo tak podléhat soudnímu přezkumu, stěžovatelka však neměla faktickou možnost k zahájení takového přezkumného řízení. Soud shledal, že rozhodnutím obvodního soudu v řízení o provedení zápisu do obchodního rejstříku podle §200b o. s. ř. nebyl poskytnut nezbytný stupeň soudní kontroly a i když stěžovatelka prostřednictvím právního zástupce podala odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně ze dne 30. 9. 1994, odvolací soud podrobně neprověřil věcné důvody rozhodnutí uložit nebo prodloužit nucenou správu, neboť se omezil na zjištění, zda zápis do obchodního rejstříku splnil požadavky zákona o bankách. Pokud pak jde o odvolání podané proti rozhodnutí povolujícímu zápis do obchodního rejstříku při druhém prodloužení nucené správy, i zde Soud konstatoval, že odvolání bylo zamítnuto bez posouzení skutkové podstaty. Soud tak zjistil, že stěžovatelka neměla efektivní přístup k soudu, splňující požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v důsledku čehož došlo k porušení tohoto článku.
Pokud šlo o tvrzení stěžovatelky, že případ měl být také prověřen podle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, Soud konstatoval, že stížnost na neoprávněný zásah do práva pokojného užívání majetku podle tohoto článku je v podstatě založena na stejném nedostatku procesní ochrany, která již byla zjištěna u porušení čl. 6 Úmluvy; za těchto okolností Soud nepovažoval za nezbytné odděleně prošetřovat stížnost podle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Stěžovatelka požadovala, aby Soud zavázal stát k obnově bankovní licence, a kromě toho uplatnila nárok na peněžní odškodnění ve výši pět miliard Kč jako úhradu nákladů na znovuobnovení banky na trhu; dodatečně požadovala též náhradu nepeněžní škody odhadnutou na 1,5 miliard Kč ve vztahu ke škodě na dobrém jménu banky a její důvěryhodnosti na bankovním trhu.
Soud konstatoval, že nemá žádnou jurisdikci směřující k obnovení bankovní licence. Prohlásil, že nebyla zjištěna žádná příčinná souvislost mezi údajně způsobenou peněžní škodou a porušením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a proto nemohla být udělena žádná kompenzace ve vztahu k peněžní škodě. Pokud pak jde o nárok ve vztahu k nepeněžní škodě, je Soud toho názoru, že za konkrétních okolností případu zjištění porušení čl. 6 Úmluvy vytváří dostatečně spravedlivé zadostiučinění.
Soud zavázal Českou republiku zaplatit stěžovatelce 10 000 € na náklady a výdaje vzniklé v souvislosti s řízením před Soudem.
IX.
Ústavní soud konstatuje, že předmětem nynějšího řízení o ústavní stížnosti nemůže být přezkoumávání ústavnosti právní úpravy, obsažené v zákoně č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění zákona č. 264/1992 Sb., v podobě platné do 29. 7. 1994, pokud tato úprava nepřipouštěla přezkum rozhodnutí České národní banky o uvalení a prodloužení nucené správy za účasti dotčené banky, reprezentované jinými osobami než nuceným správcem. Tato úprava, vzbuzující pochybnosti o souladnosti s požadavkem spravedlivého projednání věci, zakotveným v ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy, byla napravena novelou, provedenou zákonem č. 156/1994 Sb., který doplnil ustanovení §26 odst. 4 zákona č. 21/1992 Sb. tak, že se na řízení o nucené správě vztahují předpisy o správním řízení.
Předmětem nynějšího řízení o ústavní stížnosti nejsou ani meritorní rozhodnutí České národní banky o uvalení a prodloužení nucené správy. Stěžovatelka nevyužila možnosti napadnout tato meritorní rozhodnutí v zákonné lhůtě (srov. §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) ústavní stížností a kogentní charakter této lhůty neumožňuje v dnešní době již ústavní stížnost podat. Nynější ústavní stížnost ani nenapadá tato meritorní rozhodnutí České národní banky o uvalení a prodloužení nucené správy a proto Ústavní soud, vědom si své vázanosti petitem ústavní stížnosti, nemohl přezkoumávat ústavnost samotného meritorního rozhodnutí, stojícího u zrodu všech následujících procesních kroků.
Ústavní soud může toliko vzít na vědomí, že Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že stěžovatelka neměla efektivní přístup k soudu, splňující požadavky článku 6 odst. 1 Úmluvy, čímž došlo k porušení tohoto článku Úmluvy. Tento stav byl způsoben tehdy platnou právní úpravou, která neposkytovala opravný prostředek proti rozhodnutí České národní banky o nařízení nucené správy a neumožňovala, aby obecné soudy v rámci rejstříkového řízení o zapsání nucené správy do obchodního rejstříku přezkoumávaly věcné důvody, pro které byla nucená správa Českou národní bankou uložena nebo prodloužena.
Ústavní soud poukazuje také na výrok Evropského soudu, že samotné konstatování porušení článku 6 Úmluvy vytváří dostatečně spravedlivé zadostiučinění ve vztahu k jakékoliv nepeněžní škodě, kterou stěžovatelka utrpěla. Ústavní soud nedisponuje žádnou kompetencí, kterou by mohl stěžovatelce poskytnout jinou formu reparace nad rámec tohoto konstatování.
Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů v rámci řízení o zápisu do obchodního rejstříku se vyskytly některé procesní vady, zmíněné výše; nejzávažnější pochybení spočívalo v tom, že stěžovatelce nebylo řádně doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 1993, čj. Firm 30081/93, Rg B 1382-72, kterým byl k návrhu České národní banky povolen zápis nucené správy K., do obchodního rejstříku. Toto pochybení však bylo zhojeno dalším faktickým průběhem řízení, protože poté, co se stěžovatelka dozvěděla o existenci prvoinstančního soudního rozhodnutí a podala proti němu opravný prostředek, konalo se řádné přezkumné soudní řízení v druhé instanci. Tímto postupem v rámci rejstříkového řízení však stěžovatelka nemohla dosáhnout přezkoumání meritorního rozhodnutí České národní banky o nucené správě, protože to neumožňovala tehdy platná právní úprava.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by usneseními Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1988/98, a ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1960/98, napadenými ústavní stížností, došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelky. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu