ECLI:CZ:US:2004:4.US.189.03
sp. zn. IV. ÚS 189/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti M. L., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. prosince 2002, sp. zn. 27 Rto 3/2001, ve spojení s rozhodnutím Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. března 2001, sp. zn. Nt 206/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 31. března 2003, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. prosince 2002, sp. zn. 27 Rto 3/2001, jímž byla zamítnuta jeho stížnost do usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. března 2001, sp. zn. Nt 206/2001, kterým byl zamítnut jeho návrh na obnovu řízení.
Porušení shora specifikovaných základních ústavních práv spatřuje stěžovatel v tom, že Okresní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením zamítl jeho návrh na povolení obnovy řízení, které skončilo rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Ostrava ze dne 30. listopadu 1956, sp. zn. T 387/56, kterým byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 24. října 1991, sp. zn. 1 Rtv 110/91, byl citovaný rozsudek zrušen podle §14 odst. 1 lit. f) zák. č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zákon rehabilitaci"), ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině bylo upuštěno od potrestání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy měly postupovat podle ustanovení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, dle kterého je dalším důvodem k obnově "podstatná vada v předešlém řízení". Pokud krajský soud toto pominul, porušil tím jeho právo na obnovu řízení v případě vadného předešlého řízení, což je v rozporu se shora citovaným ustanovením. Soud se zabýval pouze formálními rysy ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, nikoliv samou podstatou problému a nepřihlížel ke smyslu zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Tím porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na řádné projednání věci soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel dále cituje nálezy Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 285/97 (občan měl právo na odepření vojenské služby z náboženských důvodů i před rokem 1990), II. ÚS 187/2000 (zásady z nálezu sp. zn. II. ÚS 285/97 je třeba uplatnit i v případech, kdy je občan v jiné procesní situaci), I. ÚS 26/01 (občan má právo na obnovu řízení, jestliže na základě srovnatelného nálezu Ústavního soudu lze prokázat, že původní odsouzení bylo vadné, a to i v případě, kdy vadný odsuzující rozsudek byl vyhlášen dříve než nález Ústavního soudu ve srovnatelné věci) a I. ÚS 671/01 a Pl. ÚS 42/02 (soud porušil právo na svobodu svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny, pokud odmítl zrušit nespravedlivé odsouzení za odepření vojenské služby během minulého režimu). Dále stěžovatel cituje řadu rozhodnutí obecných soudů, kterými po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 4. července 2001, sp. zn. I. ÚS 26/01, byla povolena obnova řízení.
Závěrem stěžovatel namítá, že pokud soudy odmítly zrušit jeho nespravedlivé odsouzení kvůli principiálnímu odepření vojenské služby, porušily jeho právo na svobodu svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny.
Krajský soud v Ostravě, účastník řízení před Ústavním soudem, prostřednictvím předsedy senátu ve svém vyjádření uvedl, že nezpochybňuje požadavek stěžovatele na zrušení předmětných rozhodnutí bývalých vojenských soudů, který je v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu v obdobných věcech. Dle jeho názoru však zrušení těchto rozhodnutí lze dosáhnout pouze stížností pro porušení zákona podle ustanovení §266 trestního řádu a nikoliv obnovou řízení. Obnova řízení podle ustanovení §277 a násl. trestního řádu umožňuje odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních za stavu, kdy příčiny zjištěných nedostatků vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Dále poukázal na skutečnost, že ani novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., kterou mimo jiné došlo ke změně ustanovení §278 trestního řádu upravujícího podmínky obnovy řízení, nebyly rozšířeny podmínky obnovy řízení ve smyslu stěžovatelem dovozovaném. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost není zaměřena proti rozhodnutím bývalých vojenských soudů, nýbrž proti rozhodnutím o návrhu na povolení obnovy řízení, navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis Okresního soudu v Olomouci, vedený pod sp. zn. Nt 206/2001. Po seznámení se s ním i s obsahem ostatních podkladů dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Zásadní otázkou pro posouzení ústavní stížnosti stěžovatele je, zda nová interpretace zákonných ustanovení vztahujících se k odepření nástupu vojenské služby s odkazem na svobodu náboženského vyznání, tedy změna výkladu trestněprávní normy, je "skutečností" soudu dříve neznámou ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, a odůvodňuje tedy povolení obnovy řízení.
Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Nový výklad ustanovení hmotného práva trestního, byť by byl obsažen v nálezech Ústavního soudu, proto již z tohoto důvodu novou skutečností ve smyslu citovaného ustanovení nemůže být, jestliže v době vydání původního rozhodnutí neexistoval. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu. Taková skutečnost v trestním řízení, tedy i v řízení o obnově, se stává předmětem hodnocení právem a nelze ji tedy s právem ztotožňovat. Za právo se přitom považují nejen platné právní normy , ale i závěry o tom, zda určitá skutečnost tvoří prvky znaků hypotézy právních norem, podle kterých se provádí hodnocení této skutečnosti. Z toho vyplývá, že odlišný (pozdější) výklad práva, podmíněný právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, není okolností odůvodňující povolení obnovy řízení. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 111/98.
Způsobilost skutečností, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, je třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc, a k případným změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení přihlížet. Jediná výjimka z této zásady je upravena v ustanovení §71 zákona o Ústavním soudu. Tímto ustanovením byla explicitně jako důvod pro obnovu řízení uvedena skutečnost spočívající ve zrušení právního předpisu nebo jeho části. Byl-li na základě takového předpisu, který byl nálezem Ústavního soudu zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud celý vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle trestního řádu. Ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají však nedotčena. Osoby, které již trest vykonaly, tedy mohou být v takovém případě pouze rehabilitovány, resp. odškodněny normativním právním aktem, resp. ve zvláštním řízení takovým aktem upraveným.
Nelze-li tedy za novou skutečnost v řízení o povolení obnovy považovat zrušení určitého ustanovení hmotného práva trestního, s výjimkou shora uvedenou, tím méně lze za takovou skutečnost považovat jiný výklad existujícího právního předpisu. V konkrétním případě byla navíc příslušná ustanovení trestního zákona podrobena ústavněprávnímu přezkumu. Ústavní soud však nálezem ze dne 3. února 1999 nevyhověl návrhu senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu na zrušení §21 odst. 1 branného zákona č. 92/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §269 a 270 trestního zákona, s tím, že existuje takový výklad těchto ustanovení, který respektuje ústavní principy (sp. zn. Pl. ÚS 119/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 13, nález č. 19, vyhlášen pod č. 38/1999 Sb.). Jednalo se tedy o interpretační nález, u kterého by ani postup podle §71 zákona o Ústavním soudu, nebyl možný.
K argumentaci stěžovatele, že došlo k porušení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, uvádí Ústavní soud následující:
Účelem citovaného ustanovení je zaručit každému jeho právo nebýt souzen nebo trestán pro tentýž trestný čin dvakrát. Odstavec 1 obsahuje zákaz opakování trestního řízení, které bylo uzavřeno konečným pravomocným rozhodnutím. Odstavec 2 pak stanoví, že ustanovení odst. 1 není na překážku případnému "znovuotevření věci" (v oficiální anglické verzi Úmluvy "reopening of the case"), pokud právní řád příslušného státu takový postup umožňuje. Pokud je tedy v českém překladu Úmluvy užit pojem "obnova", nejde o obnovu řízení v právně-technickém smyslu, ale o jakékoli opravné řízení směřující ke zrušení či změně původního rozsudku. Ustanovení čl. 4 odst. 2 tedy není možno interpretovat tak, že rozšiřuje podmínky pro obnovu řízení upravené v příslušných ustanoveních konkrétního trestního řádu o další podmínku "nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení", nýbrž je třeba z tohoto ustanovení dovodit, že pokud je v téže věci konáno nové řízení v souladu s trestněprávní úpravou toho kterého státu, není takový postup v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud neztotožňuje se závěrem stěžovatele, že vadná rozhodnutí z minulých let lze napravovat cestou obnovy řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu, a to na podkladě ustanovení čl. 4 odst. 2. cit. Protokolu č. 7 k Úmluvě. Postupem stížnostního soudu nedošlo k porušení stěžovatelova práva na obnovu řízení dle citovaného ustanovení, neboť toto ustanovení negarantuje právo na obnovu řízení, nýbrž právo nebýt opakovaně souzen a trestán pro tentýž trestný čin ("ne bis in idem"). Změnu interpretace zákonných ustanovení vyplývající z nálezu Ústavního soudu nelze považovat za skutečnost odůvodňující obnovu trestního řízení podle současně platného a účinného znění §278 odst. 1 trestního řádu.
Všechny výše uvedené závěry vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 1. března 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02, kterým zamítl obdobnou ústavní stížnost stěžovatele Ing. O. M. a neshledal důvody, pro které by neměl na vysloveném názoru setrvat i v této věci.
Ústavní soud proto uzavírá, že při řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení soudy obou stupňů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a nelze dospět k závěru, že by svým postupem porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a na řádné projednání věci soudem (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak dovozuje stěžovatel. Napadeným rozhodnutím stížnostního soudu nebylo porušeno ani právo garantované článkem 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. března 2004
JUDr. Miloslav Výbornýpředseda senátu