ECLI:CZ:US:2004:4.US.193.04
sp. zn. IV. ÚS 193/04
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 3. listopadu 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti B. O., zastoupeného JUDr. M. Z., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 2 To 25/2004, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2004, čj. 46 T 11/2002 - 1202, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 8. 2004 se B. O. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil výše uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2004, poté, kdy jmenovaný soud předtím třikrát vydal nepravomocný zprošťující rozsudek, uznán vinným trestným činem vraždy a trestným činem nedovoleného ozbrojování. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2004 bylo odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítnuto.
Stěžovatel tvrdí, jak vyplývá z obsahu jeho podání, že oběma napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
K porušení uvedených ústavně zaručených práv dle jeho názoru mělo dojít tím, že závěry obecných soudů neodpovídají učiněným skutkovým zjištěním a jsou s nimi v extrémním rozporu. Odvolací soud zasáhl jeho základní práva též tím, že ve zrušujících rozsudcích usměrňoval soud prvního stupně v jeho právu na volné hodnocení důkazů a nakonec nařídil projednání věci v jiném složení senátu. Dále stěžovatel vyjádřil nesouhlas s hodnocením jednotlivých důkazů novým senátem krajského soudu. Je toho názoru, že odvolací soud se nezabýval důsledně jeho námitkami. Poukázal na povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit způsobem dle §134 odst. 2 tr. řádu a na nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 271/96. Konstatoval, že byl odsouzen "až na čtvrtý pokus" a poté, kdy trestní věc byla projednávána v jiném složení senátu. Soudy svá rozhodnutí řádně nezdůvodnily, argumentů obhajoby si všímaly jen okrajově a nevěnovaly jim patřičnou váhu, jako např. závěrům znaleckého posudku o tom, že nelze jednoznačně určit dobu, jak dlouho se povýstřelové zplodiny na rukávech saka nalézají. Rovněž se cítí poškozen skutečností, že až v průběhu hlavního líčení, po třech zprošťujících rozsudcích, vypovídala k věci svědkyně JUDr. P.. Navíc v obsahu její výpovědi spatřoval soud I. stupně druhý motiv, který mohl být důvodem k usmrcení poškozeného. Stěžovatel vyjádřil též pochybnosti k hodnocení věrohodnosti svědka R. a svědka H.. Je přesvědčen, že rozhodování obecných soudů vykazuje libovůli.
Vrchní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud měl odvolací soud výhrady k hodnocení důkazů učiněnému v opakovaných rozhodnutích nalézacího soudu, tyto se opíraly o komplex shromážděného důkazního materiálu, a tedy právem požadoval, aby byly provedené důkazy hodnoceny důsledně v souladu s ust. §2 odst. 6 tr.ř., tedy nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemných souvislostech. Co se týče povýstřelových zplodin na saku nalezeném na místě činu, těmito se jak nalézací soud, tak odvolací soud v napadených rozhodnutích zevrubně zabývaly. K výpovědi svědkyně JUDr. P. lze říci, že tato má v souhrnu provedených důkazů spíše okrajový význam a celkové hodnocení provedených důkazů není schopna významnějším způsobem ovlivnit. Námitky pod bodem III. ústavní stížnosti jsou nekonkrétní a z obsahu spisového materiálu lze vysledovat, že se obecné soudy námitkami obhajoby zevrubně zabývaly. Výhrady k výpovědi svědka R jsou více méně spekulativní, neboť ze spisového materiálu nevyplývá žádná konkrétní skutečnost odůvodňující předpoklad, že to byl právě tento svědek, kdo se nacházel na místě činu, popř. dokonce zavraždil poškozeného. Jeho výpověď stran okolností v ní obsažených není osamocená, ale je potvrzována celou řadou dalších důkazů. Co se týče svědka H, je pravdou, že jeho výpověď doznala významných změn, což vyvolává nutnost věrohodnost tohoto svědka posuzovat zvláště opatrně, nicméně jak nalézací, tak odvolací soud obsah postupných výpovědí tohoto svědka hodnotily v souladu s ostatními provedenými důkazy. Závěrem Vrchního soudu v Olomouci navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 6. 4. 2004. Námitky obsažené v ústavní stížnosti byly vzneseny již v odvolání stěžovatele a odvolacím soudem nebyly shledány důvodnými. Z obsahu spisu krajského soudu, sp. zn. 46 T 11/2002, vyplývá, že u hlavních líčeních konaných ve dnech 9. 1. 2003, 22. 5. 2003, 13. 8. 2003, 10. 12. 2003, 8. 1. 2004 a 29. 1. 2004 nebyly ze strany stěžovatele činěny žádné návrhy na doplnění dokazování, a nemůže tak obstát námitka, že z průběhu celého řízení zcela nepochybně vyplynula nutnost doplnit dokazování. Ostatně ani ústavní stížnost neuvádí, o které důkazy by mělo být dokazování doplněno. Rovněž je třeba uvést, že k odsouzení stěžovatele nedošlo na žádný čtvrtý "pokus", neboť soud se v trestním řízení o nic nepokouší a rozhoduje ve věci rozsudkem. Pro senát krajského soudu rozhodující dne 29. 1. 2004 šlo o první vyhlášený rozsudek ve věci, který byl písemně řádně odůvodněn a soud v něm vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Závěrem krajský soud vyjádřil přesvědčení, že jeho rozsudkem nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Krajské státní zastupitelství v Brně se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdaly.
Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 46 T 11/2002, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, s obsahem ústavní stížnosti a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení a vyjádření účastníků, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Stěžovatel se dovolává čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Vzhledem k tomu, že požadavky čl. 36 odst. 1 Listiny jsou obsaženy v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, bude Ústavní soud nadále posuzovat jeho tvrzení pouze z pohledu čl. 6 Úmluvy.
Relevantní ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zní:
"1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně (...) projednána (...) soudem (...), který rozhodne (...) o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. (...)"
Zvláštními aspekty práva na spravedlivý proces v řízení trestním jsou dále požadavky zakotvené v čl. 6 odst. 3 Úmluvy, a proto Ústavní soud musí při posuzování, zda trestní řízení bylo spravedlivé, vycházet z kombinace obou textů. Z jejich ustanovení ovšem nevyplývá jakékoliv právo stěžovatele na určitý způsob hodnocení důkazů. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ve věci S. proti Bývalé jugoslávské republice Makedonie, uveřejněný v Soudní judikatuře 1/2002 - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, str. 50 a násl.) lze dovodit, že všeobecně je na vnitrostátních obecných soudech, aby posoudily důkazy, jež mají k dispozici, jakož i relevanci důkazů, které chce předložit obhajoba. Z citovaného článku nevyplývá nutnost provést veškeré důkazy ve prospěch obžalovaného; jeho hlavním účelem je, jak naznačují slova "za stejných podmínek", úplná "rovnost zbraní" ve věci. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly prováděny důkazy (v tomto směru ovšem ústavní stížnost neobsahuje relevantní tvrzení), bylo spravedlivé.
Podstatou ústavní stížnosti je dle názoru Ústavního soudu nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů a právním posouzením jeho věci obecnými soudy. V tomto směru je však Ústavní soud nucen konstatovat, že právo na spravedlivý proces v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele. Jinak řečeno, ze samotné skutečnosti, že výsledek trestního řízení byl pro stěžovatele nepříznivý a v rozporu s jeho právním názorem, nelze bez dalšího dovodit, že řízení bylo nespravedlivé ve smyslu čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Stěžovatel však v odůvodnění své stížnosti jiné relevantní tvrzení neuvedl a ani z obsahu shromážděných podkladů není patrno, že by v řízení před obecnými soudy jakkoliv byly porušeny principy ústavně souladného procesu. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv princip rovnosti zbraní, dle něhož je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků a který znamená, že soud je povinen zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění svých práv. Oběma stranám byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost uplatňovat svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Naplněním tohoto principu zcela samozřejmě není (jak se stěžovatel mylně domnívá), že by obecné soudy byly povinny přisvědčit právě jeho mínění, hodnotit důkazy tak, jako si on představuje, a dospět k právním závěrům, které má on za správné. To, že odvolací soud zamítl stěžovatelovo odvolání směřující proti rozsudku soudu prvního stupně, nelze označit za postup, jež by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu.
Obdobný závěr nutno dovodit i ve vztahu k tvrzení stěžovatele, že byl uznán vinným trestným činem vraždy a trestným činem nedovoleného ozbrojování senátem krajského soudu v jiném složení, a to až poté, co zprošťující rozsudky krajského soudu byly odvolacím soudem třikrát zrušeny. Možnost nařídit projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu vyplývá z ust. §262 tr. řádu. Skutečnost, že během trestního řízení byl stěžovatel třikrát nepravomocně zproštěn obžaloby, pak sama o sobě nemá jakoukoliv ústavněprávní relevanci. Důvody, pro něž odvolací soud nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, jsou konkrétně rozvedeny v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2003, čj. 2 To 115/2003-1130.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že soudy svá rozhodnutí řádně nezdůvodnily, argumentů obhajoby si všímaly jen okrajově a nevěnovaly jim patřičnou váhu, pak toto tvrzení stěžovatel již uplatnil v odvolání a odvolací soud se, dle názoru Ústavního soudu, s ním řádně vypořádal. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle jeho ustálené judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musejí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (viz např. rozhodnutí ESLP ve věcech Ruiz Torija a Hiro Balani proti Spanělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998 - rozsudek č. 1 uveřejněný v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/1998). Ačkoli čl. 6 odst. 1 soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz ESLP ve věci Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz ESLP ve věci Helle proti Finsku, 1997)
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu