ECLI:CZ:US:2004:4.US.209.04
sp. zn. IV. ÚS 209/04
Usnesení
IV. ÚS 209/04
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti, kterou podalo O. S. B. Ř. zastoupené JUDr. P. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, čj. 29 Od 29/2004 - 149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 30. 6. 2004 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že tímto usnesením bylo porušeno jeho Ústavou zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v podaném návrhu zrekapituloval a v podstatě zopakoval důvody, pro které předložil v rámci dovolacího řízení vedeného Nejvyšším soudem ČR pod sp. zn. 20 Cdo 2370/2003 námitku podjatosti soudců senátu Nejvyššího soudu 20 Cdo JUDr. K., JUDr. M. a JUDr. K.. Podjatost uvedených soudců vyplývá podle stěžovatele z rozhodování příslušného senátu o dovoláních v jiných právních věcech, neboť uvedený senát zaujímal již dříve velmi vyhraněné právní stanovisko k působnosti občanského zákoníku resp. zákona č. 298/1990 Sb.; dle stěžovatele toto stanovisko senátu Nejvyššího soudu složeného ze soudců, proti nimž byla námitka podjatosti vznesena, vyvolávalo řadu pochybností a námitek, s nimiž se však senát nikdy nepokusil ve své judikatuře argumentačně vypořádat. Podle stěžovatele postačuje pro vyloučení soudců vážné a oprávněné podezření, že soudci nějaký předsudek související s projednávanou věcí není cizí. Takovým podezřením je podle stěžovatele i to, že se soudce při opakované aplikaci svého kontroverzního právního názoru nevypořádává s názory, které tomuto jeho názoru odporují, což je o to závažnější, že v případě tohoto senátu se jedná o senát specializovaný na majetkové spory církevních právnických osob.
Ústavní soud především konstatuje, že podaná ústavní stížnost nevykazuje žádné formální vady, řádně zastoupený stěžovatel je k jejímu podání oprávněn, Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a jde současně o návrh přípustný.
V souvislosti s problematikou přípustnosti podané ústavní stížnosti zvažoval Ústavní soud, zda rozhodnutí o tom, že soudce (v daném případě soudci) není (nejsou) vyloučen(i) z projednávání a rozhodnutí ve věci, je způsobilé k ústavnímu přezkumu, neboť je evidentní, že takovýmto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, pročež jeho účastníkům zůstávají zachována všechna procesní práva v řízení uplatnitelná. Přitom vzdor subjektivnímu přesvědčení (kteréhokoliv) stěžovatele o tom, že nevyloučený soudce bude rozhodovat stranicky a dle mínění účastníka řízení nesprávně, může být potvrzeno či vyvráceno až konečným rozhodnutím tohoto soudce (soudců); obecně vzato není vyloučena ani taková situace, že soudce, o němž byl účastník řízení přesvědčen, že je ve věci pro např. dříve vyslovené právní názory podjatý, zaujme názor, který bude v konečném rozhodnutí tomuto účastníkovi řízení konvenovat.
Ústavní soud však, a to i s ohledem na svoji dosavadní judikaturu (viz např. Nález III. ÚS 182/99 publ. In Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR sv. 18, č. 77), neodepřel stěžovateli přezkum ústavnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR. Přitom však neshledal, že by k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele naříkaným rozhodnutím došlo, a to především z důvodů dále uvedených.
Nejvyšší soud stěžovaným usnesením rozhodl, že shora jmenovaní soudci Nejvyššího soudu nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí ve věci, přičemž v odůvodnění uvedl, že podle ust. §14 odst. 4 obč. soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") důvodem vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v řízení o projednávané věci, nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. V důvodech svého rozhodnutí dále Nejvyšší soud srozumitelným a přezkoumatelným způsobem vyložil, že poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci; tak je tomu v případě, kdy soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech. Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či nepřátelský. Ježto o žádný z případů uvedeného charakteru v souzené věci nešlo, uzavřel Nejvyšší soud tak, že soudci, vůči nimž byla námitka podjatosti vznesena, vyloučeni nejsou, přičemž názor žalobce (ústavního stěžovatele), že soudce by měl být z projednávané věci vyloučen i v případech, kdy je soudcův právní názor na věc konstantní a z judikatorní či publikační činnosti zjevný, nepřímo označil za absurdní.
Již z uvedeného je patrno, že příslušný senát Nejvyššího soudu nezatížil svoje rozhodnutí nedostatkem řádného odůvodnění jeho výroku. Stěžovateli nebylo nikterak bráněno, aby v rámci řízení námitku podjatosti uplatnil (což též učinil); v uplatňování jeho procesních práv neabsentoval řádný postup soudu, takže z tohoto pohledu nelze dospět k závěru, že by došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); to, že se stěžovatel s vysloveným názorem o neexistenci důvodů, pro něž by byli soudci senátu 20 Cdo Nejvyššího soudu vyloučeni, neztotožňuje, nezakládá žádný důvod pro zásah Ústavního soudu, který, jak dal opakovaně najevo ve své konstantní a všeobecné známé judikatuře, není povolán k tomu, aby vstupoval do soustavy obecných soudů jako soud další instance. Z tohoto pohledu ústavní stížnost postrádá relevantní ústavněprávní argumentaci a jest spíše pouhou opakovanou polemikou s opačnými názory v napadeném usnesení vyloženými.
Právo na soudní ochranu a spravedlivý proces přirozeně zaujímá přední místo v demokratické společnosti a v právním státě. Jedním z hlavním předpokladů spravedlivého procesu a zajištění záruk správného a spravedlivého rozhodnutí je, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý, soudce, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům či jejich zástupcům, a který není nikterak zainteresován na výsledku řízení.
K otázce podjatosti soudce Ústavní soud opakovaně zaujal stanovisko, z něhož vyplývá, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců i samotných, je sice podnětem pro rozhodování o event. podjatosti, avšak rozhodování o této otázce musí se dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců v projednávané věci nebo k osobám, jichž se věc přímo dotýká, nýbrž především z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly; k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci může dojít pouze a výlučně tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo k jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude dotyčný soudce moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.
Zákon (§14 o.s.ř.) proto zakládá vyloučení soudce na existenci určitého důvodu vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou.
Vztah soudce k věci nebo k účastníkům, případně k jejich zástupcům, je třeba vždy posoudit ze dvou vzájemně prolínajících se hledisek, totiž jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o vztah zjevně intenzívní (např. bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný). Podmínka nestrannosti vyžaduje, aby soud nebyl nikdy na pochybách (založených vztahem k věci či účastníkům) jaké má přijmout rozhodnutí, aby nikdy nepřipustil možnost být ovlivňován zvenčí veřejným míněním nebo jakýkoliv vnějším tlakem, ale aby své rozhodnutí opřel o objektivní argumenty předložené v průběhu řízení. Na soudcovu podjatost je možné usuzovat pouze v případech, kdy to je naprosto jasné z jeho postojů během předmětného řízení či z obsahu rozhodnutí; i když soudce má pochopitelně své vlastní osobní pocity, a to i v průběhu řízení, nemůže se jimi řídit ani v řízení ani při vytváření právního názoru. Osobní nestrannost soudce je přitom třeba předpokládat a pokud není dokázán opak, nemůže být za stranického a podjatého soudce žádný soudce označen a tím z projednávání věci vyloučen, neboť by takovýmto postupem došlo k nikoli naplnění principu spravedlivého řízení, nýbrž k popření ústavního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 2 Listiny)
Stěžovatel opírá své přesvědčení o podjatosti jmenovaných soudců Nejvyššího soudu (senátu 29 Cdo) pouze o předcházející rozhodovací praxi tohoto senátu Nejvyššího soudu, která byla kritizována v tisku a o tvrzení, že na tuto kritiku příslušní soudci nikterak nereagovali. Nesouhlas s rozhodnutím (resp. dřívějším rozhodováním) resp. nereagování na kritiku, jíž bylo toto rozhodování podrobeno v odborném či případně jiném tisku, nemůže dle názoru Ústavního soudu založit závěr, dle kterého ze samotných těchto skutečností plyne podjatost uvedených soudců pro intenzivní negativní vztah ke stěžovateli, jenž je církevní právnickou osobou.
V dané věci uzavírá proto Ústavní soud tak, že stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody porušena nebyla, což ve svém důsledku vede k závěru o zjevné neopodstatněnosti podané ústavní stížnosti; ta byla proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Předmětem přezkumu napadeného rozhodnutí přirozeně nebyla a ani nemohla být otázka správnosti či nesprávnosti závěrů, k nimž senát Nejvyššího soudu 29 Cdo v minulosti dospěl, a tím méně pak stěžovatelem mlčky předpokládaný - pro něj nepříznivý - závěr tohoto senátu v dovolacím řízení, jež v době podání ústavní stížnosti nebylo ještě ukončeno. Pokud by ovšem stěžovatel po skončení dovolacího řízení měl za to, že rozhodnutí v tomto řízení učiněné bylo rozhodnutím porušujícím jeho ústavně chráněná základní práva a svobody, neexistuje žádná překážka, pro kterou by nemohl takové rozhodnutí napadnout ústavní stížností opřenou nikoli o námitku tvrzené podjatosti soudců, ale o námitku porušení jiných kautel ústavnosti. Ústavní soud nehodlá vstupovat do jurisdikce Nejvyššího soudu a ve věci samé prejudikovat závěry, k nimž je oprávněn právě Nejvyšší soud, v dané věci jeho senát 29 Cdo, avšak může v této souvislosti připomenout závěry, k nímž dospěl v dosud nepublikovaném usnesení I. ÚS 428/04; zde Ústavní soud uvedl mimo jiné, že zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a Arcibiskupství Olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. nevylučuje, aby se subjekty, na které se tento zákon vztahuje, domáhaly určení vlastnického práva i k jinému, než v tomto zákoně uvedenému majetku, a to podle obecných předpisů občanského práva, neboť citovaný zákon nelze považovat za klasický restituční zákon. Nejvyššímu soudu jsou právní názory vyložené v uvedeném usnesení Ústavního soudu známy, neboť tento soud zastupovaný předsedou senátu 29 Cdo byl účastníkem řízení I. ÚS 428/04.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2004
JUDr. Miloslav Výborný, v.r.
předseda senátu