ECLI:CZ:US:2004:4.US.271.04
sp. zn. IV. ÚS 271/04
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické,, ve věci ústavní stížnosti Z. O. zastoupené JUDr. L. P. advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 2004, čj. 24 Co 74/2004-98 a usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 30. 10. 2003, čj. 6 C 239/2003-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 8. 2004 se Z. O. (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil výše uvedená usnesení obecných soudů.
K okolnostem případu
Stěžovatelka se žalobou podanou dne 25. 1. 1999 domáhala u Okresního soudu v Semilech určení, že na ni přechází vlastnické právo ke specifikovaným nemovitostem v obci Mírová pod Kozákovem, k.ú. Bělá u Turnova. Tvrdila, že žalovaná a její manžel předmětné nemovitosti nabyli protiprávním zvýhodněním za nesprávně stanovenou cenu, čímž byly naplněny podmínky dle §8 odst. 1 zákona o půdě. Okresní soud v Semilech žalobu zamítl rozsudkem ze dne 28. 2. 2000; Krajský soud v Hradci Králové rozsudek okresního soudu potvrdil dne 12. 11. 2002. Oba soudy dospěly k závěru, že dotčené nemovitosti nespadaly do režimu zákona o půdě.
Dne 2. 4. 2003 podala stěžovatelka k Okresnímu soudu v Semilech návrh na obnovu řízení opřený o ust. §228 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. a tvrzení, že jsou tu skutečnosti a důkazy, které bez své viny nemohla použít v původním řízení a které mohou přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka uvedla, že fotografii usedlosti čp. 23, předloženou již v původním řízení, lze odlišně obsahově interpretovat, čímž lze dosáhnout změny skutkového stavu (tedy že v pozadí fotografovaného domu není "továrna", jak tvrdila soudu žalovaná, nýbrž se pouze jedná o "horizont" krajiny), na základě čehož pak lze dospět ke zcela odlišným právním závěrům, pro stěžovatelku příznivějším. Na základě fotografie pak nechala vyhotovit znalecký posudek, v němž znalec dospěl k závěru, že budova č.p. 23 je zemědělskou usedlostí s obytnou částí.
Okresní soud v Semilech usnesením ze dne 30. 10. 2003 návrh stěžovatelky na obnovu řízení zamítl s (podrobným) odůvodněním, proč podmínky obnovy řízení stanovené v §228 odst. 1 o.s.ř. (ve znění před novelou o.s.ř zákonem č. 30/2000 Sb.) v jejím případě nebyly dány. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že závěr o skutkovém stavu žádný z obecných soudů neopíral o předmětnou fotografii, ačkoliv oběma soudům k dispozici byla. Pro stěžovatelku příznivějšího rozhodnutí nelze tudíž dosáhnout odlišnou interpretací informací obsažených na fotografii, jestliže sama fotografie nebyla důkazním prostředkem pro tvorbu závěrů soudů o skutkovém stavu. Kromě toho nic stěžovatelce nebránilo v tom, aby svá tvrzení k dotyčné fotografii, byla-li již v původním řízení k důkazu nabídnuta, učinila již v původním řízení, neboť okolí svého domu a tedy i stav zachycený na fotografii, dobře znala.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 2. 6. 2004 zamítavé usnesení Okresního soudu v Semilech jako věcně správné potvrdil. Mimo jiné v odůvodnění uvedl, že důkaz znaleckým posudkem byl podán až po pravomocném skončení předchozího řízení dne 17. 1. 2003. Znalec se jím navíc nepřípustně zabýval právním hodnocením skutkového stavu, ačkoliv mu to nepřísluší.
Argumentace stěžovatelky
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými usneseními obecných soudů byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR").
V odůvodnění své stížnosti stěžovatelka podrobně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení ve věci a popsala skutkové okolnosti týkající se předmětných nemovitostí, z nichž dovozuje, že návrh na obnovu řízení podala důvodně. Je toho názoru, že obecným soudům snesla tolik nových důkazů a skutečností, které nemohly být v předcházejícím řízení použity, že důvod pro obnovu řízení byl dán.
Vyjádření účastníka řízení
Okresní soud v Semilech, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud jde o tu část ústavní stížnosti, jež napadá jeho usnesení ze dne 30. 10. 2003, i nadále zastává názor obsažený v jeho odůvodnění.
Posouzení Ústavním soudem
Ústavní soud vyžádal spisy Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 6 C 239/2003 a sp. zn. 6 C 58/99, a poté, co se seznámil s jejich obsahem, s obsahem napadených usnesení a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení stěžovatelky a vyjádření účastníka řízení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout a to z následujících důvodů.
Stěžovatelka si stěžuje podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. jemu korespondujícího čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na některé aspekty řízení o jejím návrhu na povolení obnovy řízení, konkrétně na to, že obecné soudy při posuzování podmínek přípustnosti obnovy neakceptovaly její názor na povahu jí předložených důkazů a tvrzených skutečností.
Relevantní ustanovení občanského soudního řádu, ve znění aplikovaném v době posuzování přípustnosti návrhu na obnovu, znělo:
"Přípustnost
§228
(1) Pravomocný rozsudek může účastník napadnout návrhem na obnovu řízení:
a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci;
b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci;"
Pokud jde o právní záruky spravedlivého procesu zakotvené v "civilní větvi" čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud především uvádí, že tyto záruky se nevztahují na řízení týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného řízení týkajícího se občanských práv nebo závazků (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci přípustnosti stížnosti č. 44925/98 Nadiny Valové a dalších proti Slovensku, uveřejněné na internetových stránkách ESLP). Podle názoru tohoto soudu rozhodnutím "znovuotevřít" civilní řízení soudy nerozhodují o občanských právech nebo závazcích ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (obdobně jako - v rámci aplikace "trestní větve" článku 6 odst. 1 Úmluvy - nerozhodují o posouzení oprávněnosti trestního obvinění). O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což není případ stěžovatelky. Z pohledu aplikace ústavních záruk obsažených v cit. článku Úmluvy je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná neboť je ratione materiae neslučitelná s uvedeným ustanovením Úmluvy. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení soudy nerozhodují o "občanských právech nebo závazcích" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a proto v ústavní stížností nelze relevantně argumentovat, že v takovém řízení bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces, když toto základní právo dané řízení "nepokrývá".
Pokud jde o námitku stěžovatelky týkající se porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.", Ústavní soud je toho názoru, že uvedený článek je na případ stěžovatelky aplikovatelný a to v rozsahu zahrnujícím obecné principy širšího pojetí základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud totiž vychází z toho, že případné vyhovění návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu §284 tr. řádu může mít z hlediska stěžovatele závažné hmotněprávní důsledky, jež se mohou v konečném důsledku projevit úplným nebo částečným zrušením rozhodnutí ve věci
Podstatou stěžovatelčiny námitky je výše uvedené tvrzení, že oba soudy ohledně interpretace předmětné fotografie a jí předložených a uvedených dalších důkazů, dospěly k názoru (s nímž se stěžovatelka neztotožňuje), že se nejedná o takové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, jež by odůvodňovaly povolení obnovy řízení. Jinak řečeno, stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením důkazů předložených v řízení o povolení obnovy a s právními závěry z takového hodnocení vyvozenými. V tomto směru je třeba poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, uveřejněný pod č. 5 ve svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Úkolem Ústavního soudu je pak posoudit, zda řízení - v daném případě o návrhu na povolení obnovy řízení - ve svém celku bylo spravedlivé. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny jako zjevně neopodstatněné. Pokud by totiž měla být porušením čl. 36 odst. 1 Listiny, každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, resp. splnění podmínek pro povolení obnovy řízení (nyní pro vyhovění žalobě na obnovu řízení), pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže. V dané věci je naopak nepochybné, že soudy relevantní ustanovení procesních předpisů aplikovaly v ústavní stížností napadených rozhodnutích zcela správně, přičemž dostačujícím způsobem v těchto rozhodnutích osvětlily, proč nemohlo být návrhu na povolení obnovy řízení vyhověno.
Právo na spravedlivý proces v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatelky. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovatelce veškeré možnosti k uplatnění svých práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatelce tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z připojených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.
K namítanému porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy Ústavní soud uvádí, že cit. ustanovení nezaručují samostatně aplikovatelná základní práva či svobody.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2004
JUDr. Miloslav Výborný, v.r.
předseda senátu