ECLI:CZ:US:2004:4.US.363.03
sp. zn. IV. ÚS 363/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti L. L., zastoupeného JUDr. J. O., advokátem, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2002, sp. zn. 14 To 227/2003, ve spojení s rozhodnutím Okresního soudu v Rakovníku ze dne 7. března 2001, sp. zn. Pp 291/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 3. července 2003 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení napadeného usnesení krajského soudu, jímž byla zamítnuta jeho stížnost do usnesení soudu prvého stupně. Okresní soud zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen Městským soudem v Praze dne 21. září 2001, sp. zn. 48 T 13/2001.
Za stěžejní projev zásahu do svých práv považuje stěžovatel skutečnost, že o jeho podmíněném propuštění rozhodoval soud prvého stupně u jednání, kterému byl sice přítomen, ale nebyl přítomen jím zvolený právní zástupce. S touto skutečností se soud prvého stupně nevyrovnal a ani v písemném vyhotovení usnesení nebyla této skutečnosti věnována žádná pozornost. Odvolací soud pak o jeho žádosti rozhodoval v neveřejném zasedání, tj. opět v nepřítomnosti jeho právního zástupce. Právní zástupce tak neměl možnost vyjádřit se k prováděným důkazům a ke skutkové i právní stránce věci bezprostředně před soudem. Jeho osobní účast nemohla být nahrazena pouhým písemným vyjádřením. V takovémto postupu obecných soudů proto spatřuje zásah do svých zaručených práv a svobod, konkrétně porušení práva na obhajobu dle čl. 37 odst. 2 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 3 lit. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rovněž mělo dojít k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Praze, prostřednictvím předsedkyně senátu 14 To. Ta uvedla, že nesdílí názor stěžovatele na zásah do jeho základních práv. Námitku, vytýkající krajskému soudu rozhodování v neveřejném zasedání, nepovažuje za opodstatněnou, s ohledem na příslušná ustanovení trestního řádu. K věcným důvodům, které vedly k zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění, odkázala předsedkyně senátu na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. Pp 291/2002. Po seznámení se s jeho obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak vyplynulo ze spisu i ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatel se domáhal podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Proto se prostřednictvím svého právního zástupce, Mgr. J. O. se s touto žádostí obrátil na místně příslušný soud. K prvnímu nařízenému jednání, které se konalo dne 7. března 2003, byli předvoláni všichni účastníci. Dne 6. března 2003 byla okresnímu soudu doručena, společně se závěrečným návrhem, omluva právního zástupce stěžovatele z jednání, která byla odůvodněna jeho zdravotním stavem (čl. 84 a 85). Uvedená omluva však neobsahovala požadavek na odložení jednání na jiný termín. V přípise zástupce rovněž konstatoval, že se mu nepodařilo zajistit náhradní zastoupení.
Dle čl. 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, či jinými orgány veřejné moci, a to již od počátku řízení. Stěžovatel nemohl být a ani nebyl v tomto právu, postupem orgánů veřejné moci zkrácen tím, že jím zvolený zástupce se z jednání včas a řádně omluvil, když se mu současně nepodařilo zajistit substituci. Na jednání soudu v nepřítomnosti omluveného právního zástupce nelze nahlížet jako na řízení, které by bylo v rozporu s citovaným článkem Listiny. Stěžovatel sám byl jednání přítomen a příslušelo mu právo, s ohledem na nepřítomnost jeho právního zástupce, požádat o odročení jednání. Ze spisového materiálu není nic takového patrné.
K namítanému zásahu do práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu. Konstatuje, že neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaných ustanoveních Listiny zaručeno. Tato ustanovení Listiny zaručují každému projednání jeho věci nestranným a nezávislým soudem, při dodržení předem zákonem stanovených podmínek. Toto základní právo není možno chápat jako nárok kohokoliv na úspěch v jeho věci. V řízení popsaném v ústavní stížnosti obecné soudy nevybočily z mezí stanovených trestním řádem pro tento druh řízení. Posouzení, zda jsou splněny podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu (za splnění zákonem stanovené podmínky) je plně v kompetenci obecných soudů. K tomu je možno odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (např. nepublikovaná usnesení sp. zn. III. ÚS 284/01, či sp. zn. IV. ÚS 303/99). Zásah Ústavního soudu sice není v těchto případech vyloučen (viz. například vyhovující nález sp. zn. III. ÚS 611/2000) přichází však v úvahu pouze v případech, kdy soudní uvážení vybočilo z mezí určených ústavním pořádkem.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že dne 1. října 2003 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění podané přímo stěžovatelem. Institut povinného právního zastoupení byl do zákona včleněn s ohledem na efektivní uplatnění nároků stěžovatelů. S ohledem na tuto skutečnost nebylo k citovanému podání přihlíženo.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu