ECLI:CZ:US:2004:4.US.382.04
sp. zn. IV. ÚS 382/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D., ve věci P. M. zastoupeného Mgr. I. D. advokátkou proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 3 To 155/2004 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2003, č. j. 70 T 20/2001-1880, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 5. 11. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí vydaných ve věci, v níž byl uznán vinným spácháním trestného činu podílnictví (§251 odst. 1 písm. a), odst. 2, tr. zák.), a tvrdil, že jejich vydáním byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, podal ústavní stížnost proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, které současně napadl dovoláním podaným dne 18. 10. 2004.
Ústavní soud dotazem u Okresního soudu v Ostravě ověřil, že stěžovatel doručil tomuto soudu dne 18. 10. 2004 dovolání proti stejnému usnesení, který napadl rovněž předmětnou ústavní stížností.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita.
Ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Stěžovatel podal návrh na přezkoumání napadených rozhodnutí v rámci dovolacího řízení, tedy cestou mimořádného opravného prostředku. Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb., ve znění jeho poslední novely č. 83/2004 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 4. 2004) platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (narozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele (na rozdíl od podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, který jím podle ustálené judikatury Ústavního soudu není). K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není důvod.
V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností, a to zřejmě z důvodu procesní opatrnosti a s ohledem na omezenost dovolacích důvodů. Ze shora uvedeného však vyplývá, že taková ústavní stížnost je co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání, jež nemůže být odmítnuto jako nepřípustné, z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu ČR (o takový případ by se jednalo toliko v občanskoprávním řízení, pokud by přípustnost dovolání posuzoval Nejvyšší soud ČR podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř). To znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle níž nelze trvat na vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který může být orgánem který o něm rozhoduje odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet až doručením rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení, ač podáním ústavní stížnosti naznačuje opak.
Pokud by byla za daného stavu ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však vzhledem k textu zákona o Ústavním soudu není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby byla zaměřena (kromě rozhodnutí nyní napadeným) i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku.
Ústavní soud k tomu dodává, že pokud by na vyčerpání dovolání před podáním ústavní stížnosti netrval, ocitlo by se rozhodování Nejvyššího soudu ČR, a to včetně posuzování dovolacích důvodů, mimo procesní rámce přezkumu Ústavním soudem. Ústavní soud k tomu již judikoval, že dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud ČR čl. 4 a čl. 95 Ústavy ČR zavazující soudní moc k ochraně základních práv. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů, ze kterého nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k Nejvyššímu soudu ČR (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 55/04, dosud nepublikován, dostupný v el. verzi na www.judikatura.cz).
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2004
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj