ECLI:CZ:US:2004:4.US.385.02
sp. zn. IV. ÚS 385/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. Š., zastoupené JUDr. M. N., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. dubna 2002, sp. zn. 10 Ca 131/99, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 13. června 2002 byla Ústavnímu soudu doručena, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení části shora označeného rozsudku, jímž krajský soud zamítl její žalobu, směřující do rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. března 1999, sp. zn. 615/110/1999, a Finančního úřadu v Kaplici ze dne 28. dubna 1998, č. j. 8489/98/083970/5783. Tímto rozhodnutím finanční úřad dodatečně podle pomůcek vyměřil stěžovatelce daň z příjmu fyzických osob za rok 1995 v částce 29.181 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že s provedenými výpočty nesouhlasila a proto správci daně na důkaz svého tvrzení předložila úplné účetnictví. Správce daně se těmito podklady vůbec nezabýval. Naopak zkonstatoval, že jsou nevěrohodné a neprůkazné. Přesto správce daně nevytknul tomuto účetnictví žádné vady. Stěžovatelka přiznala ve svém účetnictví za rok 1994 chyby, a proto souhlasila s doměrkem. V žádném případě se ale nemůže smířit s tím, že správce daně bude postupovat jedním způsobem pro všechna zdaňovací období, aniž by zkoumal předložené účetnictví daného období.
V důsledku uvedených skutečností shledala stěžovatelka v postupu orgánů veřejné moci zásah do svých základních práv a svobod, konkrétně do práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně odkázala i na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 591/2000, dle kterého je v době neexistence Nejvyššího správního soudu třeba důsledně trvat na tom, aby skutková zjištění, provedená správními orgány, byla úplná a procesně bezvadná.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil účastník - Krajský soud v Českých Budějovicích, prostřednictvím předsedy senátu 10 Ca. Ten uvedl, že nesdílí názor stěžovatelky, neboť údaje, uvedené v ústavní stížnosti, se odlišují od žalobních námitek. Stěžovatelka opomíjí fakta, která nesvědčí v její prospěch, a ústavní stížnost staví na odlišné argumentaci než správní žalobu. Soud, s ohledem na zásadu dispoziční, se zabýval žalobou označenými nezákonnostmi. Tvrzení, že stěžovatelce nebyly vytknuty vady v účetnictví za rok 1995, dle názoru účastníka svědčí o tom, že stěžovatelka mylně chápe zásady daňového řízení.
K ústavní stížnosti se prostřednictvím svého ředitele vyjádřil vedlejší účastník řízení, Finanční ředitelství v Českých Budějovicích. Ten uvedl, že pro posouzení věci je podstatné, že stěžovatelce byla daňová povinnost vyměřena nikoliv dle důkazů, ale podle pomůcek, tedy za podmínek ustanovení §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní"). Odvolací správní orgán přezkoumával, zda jsou splněny podmínky pro tento postup, tj. zda daňový subjekt neunesl břemeno důkazní a zda bylo možno stanovit daňovou povinnost dokazováním. V daném případě byl postup finančního úřadu shledán jako správný.
K ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal rovněž spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, vedený ve věci pod sp. zn. 10 ca 131/99. Po seznámení se s jeho obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v neveřejném zasedání. Vycházel přitom ze zákonného vymezení, podle kterého je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Při posuzování věci Ústavním soudem nebyl, z obsahu napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích či dalších podkladů, zjištěn zásah do práv, kterých se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává. Jmenovaný soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu v souladu s §249 odst. 2 občanského soudního řádu, a v odůvodnění rozsudku se vypořádal se všemi námitkami uplatněnými v žalobě, tedy i s námitkou, týkající se postupu správce daně při použití daňových pomůcek, a aplikace §31 odst. 5 zákona o správě daní. Na vyčerpávající odůvodnění rozsudku krajského soudu, obsahující i judikaturu Ústavního soudu, lze v dalším zcela odkázat.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.předsedkyně senátu