ECLI:CZ:US:2004:4.US.395.03
sp. zn. IV. ÚS 395/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. září 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti V. S., zastoupeného JUDr. N. L., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2002 sp. zn. 17 Co 285/2002 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 5. 2002 č. j. 5 C 301/2002-23, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje zrušení obou, v záhlaví usnesení označených rozhodnutí s odůvodněním, že oba obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 4 odst. 3, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Porušení základních práv a svobod ve smyslu shora označených článků Listiny a Ústavy spatřuje stěžovatel v tom, že Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 24. 5. 2002 č. j. 5 C 301/2002-23, zastavil řízení ve věci žaloby stěžovatele (dříve žalobce) o zaplacení částky 383.712,- Kč s příslušenstvím proti žalovanému Zemědělskému družstvu M. (dále jen "žalovaný"), které Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, potvrdil.
Stěžovatel nesouhlasí s výrokem soudů o zastavení řízení v této věci a poukazuje na rozhodování obecných soudů v jiné své věci, kdy poté, co byla jeho žaloba zamítnuta, bylo sice vydáno další zamítavé rozhodnutí ve věci, ale mimo jiné s odůvodněním, že zamítnutí nároku pro jeho předčasnost není neodstranitelnou podmínkou řízení, nejedná se totiž o překážku věci pravomocně rozhodnuté.
Z těchto procesně rozdílných postupů obecných soudů stěžovatel dovozuje, že pokud není rozhodovací praxe obecných soudů "souladná", není údajně naplněn požadavek právní jistoty totožných účastníků v obdobných právních vztazích, neboť obecné soudy nepostupují "stejně ve všech případech, které splňují stejné podmínky".
Z usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 5. 2002 č. j. 5 C 301/2002-23 se zjišťuje, že ve věci žaloby stěžovatele proti žalovanému Zemědělskému družstvu M. bylo řízení podle ustanovení §104 odst. 1 věta první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastaveno s odůvodněním, že z připojeného spisu Okresního soudu Znojmo sp. zn. 5 C 220/99 bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu Znojmo ze dne 17. 5. 2000 č. j. 5 C 220/99-56, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2001 č. j. 17 Co 360/2000-95, bylo rozhodnuto, že žaloba ve věci totožných účastníků o zaplacení částky 630.358,- Kč se zamítá. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 1. 2001.
Soud prvního stupně vzal především za prokázané, že stěžovatel se v předmětné věci domáhá po žalovaném sice jen částky 383.712,- Kč, ale skutkově odkazuje na důkazy obsažené ve spise sp. zn. 5 C 220/99, přičemž v tomto pravomocně skončeném řízení byla již otázka platnosti dohod ze dne 3. 10. 1996 a 1. 10. 1996, o něž opírá svůj nárok stěžovatel i v řízení sp. zn. 5 C 301/2002, pravomocně vyřešena. Z tohoto důvodu nelze o tomto nároku jednat opětovně, neboť se jedná o totožnost předmětu řízení a totožnost jeho účastníků. Podle názoru soudu prvního stupně je přitom nerozhodné, že stěžovatel nyní požaduje plnění podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť právním hodnocením není soud vázán.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 11. 2002 sp. zn. 17 Co 285/2002, potvrdil odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, a v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že požadovaná částka 383 712,- Kč s příslušenstvím je obsažena v částce původně žalované stěžovatelem ve věci sp. zn. 5 C 220/99 z titulu smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 10. 1996, a podle tvrzení stěžovatele se skládá ze dvou nároků: podle §20 zákona č. 229/1991 Sb. a podle §13 zákona č. 42/1992 Sb.
Odvolací soud neshledal opodstatněnou námitku stěžovatele, že v dané věci jde o dvě samostatné věci a o dva odlišné nároky, ale naopak přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že v projednávané věci se jedná o žalobu stěžovatele vůči stejnému žalovanému o zaplacení téže částky z téhož titulu, a proto postup soudu prvního stupně ve smyslu §159 odst. 3, ustanovení §§103 a 104 odst. 1 o. s. ř. označil za správný.
Nad rámec odůvodnění soudu prvního stupně odvolací soud připomněl, že pokud smlouva ze dne 3. 10. 1996 byla v řízení vedeném před Okresním soudem ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 220/99 posouzena jako absolutně neplatná (§37 odst. 2 občanského zákoníku) a žaloba na zaplacení částky 630 358,- Kč, jejíž součástí je i částka vymáhaná v tomto řízení, byla zamítnuta, pak bylo o stěžovatelem požadované částce již pravomocně rozhodnuto a nemůže být o ní rozhodováno znovu.
Ve věci rozhodoval i Nejvyšší soudu ČR. Přesto, že stěžovatel jeho rozhodnutí nenapadá, považuje Ústavní soud za nezbytné je pro objektivnost posouzení námitek stěžovatele ve stručnosti připomenout.
Nejvyšší soud ČR, jak vyplývá z jeho usnesení ze dne 29. 4. 2003 č. j. 28 Cdo 724/2003-70, zamítl dovolání stěžovatele jako neopodstatněné.
Dovolací soud nejprve konstatoval, že přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a proto zkoumal, zda v dané věci je naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), písm. b) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001, tj. po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.
V prvém případě [ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] dovolací soud uvedl, že tvrzení stěžovatele o existenci jiných vad, než uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř. nelze zjistit, ve druhém případě se dovolací soud zabýval zkoumáním, zda napadeným rozhodnutím byl naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
V odůvodnění svého usnesení dovolací soud vyložil, že bylo nezbytné posoudit, zda nárok stěžovatele, o kterém bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. 5 C 220/99, je totožný s nárokem uplatněným stěžovatelem ve věci sp. zn. 5 C 301/2002, a dospěl k závěru, že v předmětné věci se stěžovatel proti témuž žalovanému na základě shodného skutkového stavu z titulu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 3. 10. 1996 domáhá zaplacení částky, která byla součástí částky 630 358,- Kč, žalované stěžovatelem ve věci sp. zn. 5 C 220/99, a o které bylo již pravomocně rozhodnuto. Proto projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud se proto ze všech shora uvedených důvodů ztotožnil s posouzením odvolacího soudu ohledně otázky totožnosti účastníků řízení i totožnosti předmětu řízení, a dovolání zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel opírá důvodnost ústavní stížnosti o údajné porušení čl. 4 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny, a rovněž o údajné porušení čl. 90 Ústavy. K těmto zásahům do základních práv a svobod mělo dojít zejména tím, že obecné soudy zastavily v předmětné věci řízení, a tím mu "znemožnily domáhat se stanoveným postupem jeho práva u nezávislého a nestranného soudu".
Dále stěžovatel argumentuje údajným "nesouladem rozhodovací praxe obecných soudů", a poukazuje na odlišné rozhodování soudu ve věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 301/2002, od rozhodování jiných obecných soudů (Okresního soudu v Domažlicích a Krajského soudu v Plzni) ve věci údajně skutkově obdobné.
Především je třeba zdůraznit, že Ústavní soud se nemůže zabývat dalšími rozhodnutími obecných soudů, které nebyly předmětem řízení ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Z tohoto důvodu se Ústavní soud dále zabývá pouze těmi námitkami stěžovatele, které směřují proti napadenému usnesení Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně, resp. řízení, které jim předcházelo.
Ve věci je nepochybné (a stěžovatel tato skutková zjištění obecných soudů nijak nezpochybňuje), že stěžovatel se poté, co byla jeho žaloba proti žalovanému o zaplacení částky 630 358,- Kč rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 17. 5. 2000 č. j. 5 C 220/99-56 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2001 sp. zn. 17 Co 360/2000 zamítnuta, domáhal další žalobou podanou u Okresního soudu ve Znojmě proti témuž žalovanému zaplacení tentokrát částky 383 712,- Kč, když právním titulem pro přiznání této částky měla být i v tomto případě smlouva o postoupení pohledávky ze dne 3. 10. 1996, uzavřená mezi stěžovatelem a žalovaným. Tato smlouva však již byla v té době pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2001 sp. zn. 17 Co 360/2000 posouzena jako absolutně neplatná. Z tohoto důvodu nemohla být stejná smlouva, tj. smlouva, o níž již bylo pravomocně rozhodováno, podle právního závěru obecných soudů podkladem pro přiznání částky sice nižší, ale v původně žalovaném nároku obsažené.
Pokud obecné soudy dospěly při posouzení věci ke zjištění, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, nelze tomuto zjištění cokoli vytknout, neboť se tyto soudy řádně vypořádaly s otázkou totožnosti věci, když dovodily, že v projednávané věci se jedná jak o totožné účastníky řízení, tak i totožný předmět řízení.
Skutková zjištění obecných soudů i úvahy, kterými se řídily při svém rozhodování, jsou v napadených usneseních (včetně soudu dovolacího) vyjádřeny velmi pregnantně, takže Ústavnímu soudu nezbývá, než na ně pro krátkost odůvodnění svého rozhodnutí zcela odkázat.
Měla-li další námitka stěžovatele směřovat do oblasti sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů, je třeba zdůraznit, že tato činnost není úkolem Ústavního soudu, proto se tento soud uvedenou námitkou nemůže zabývat.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu