ECLI:CZ:US:2004:4.US.398.03
sp. zn. IV. ÚS 398/03
Usnesení
IV. ÚS 398/03
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti Ing. E. O., zastoupeného JUDr. T. S., advokátem, směřující proti usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. května 2003, č. j. 2 VZv 18/2002-518, a proti usnesení policejního orgánu ze dne 8. dubna 2003, ČTS: OKFK-130/8-1-2003, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §67 odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení policejního rady ze dne 8. 4. 2003, kterým bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TrZ"), k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1, 2 TrZ, a proti usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 5. 2003, č. j. 2 VZv 18/2003-518, kterým byla zamítnuta jeho stížnost do výše citovaného usnesení policejního rady. Stěžovatel s ústavní stížností spojil návrh na zrušení ustanovení §67 odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., TrZ.
Stěžovatel proti citovaným rozhodnutím namítá, že jimi byly porušeny články 1 a 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
K porušení těchto práv došlo podle jeho názoru tím, že trestní stíhání proti němu bylo zahájeno po uplynutí promlčecí doby, stanovené trestním zákonem. K dovršení skutku, který je mu kladen za vinu, došlo 16. 4. 1998 a usnesení o sdělení obvinění mu bylo doručeno až 23. 4. 2003. Celá polemika se pak soustřeďuje na výklad ustanovení §67 odst. 2 písm. b) TrZ, podle kterého se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině. Podle státního zastupitelství se totiž stěžovatel v době nejméně od 3. 4. do 19. 4. 2003 zdržoval v cizině, a proto po tuto dobu s ohledem na ustanovení §67 odst. 2 písm. b) TrZ promlčecí doba neběžela.
Stěžovatel polemizuje s výkladem stavění běhu promlčecí lhůty podle §67 odst. 2 písm. b) TrZ, tak, jak byl učiněn státním zastupitelstvím, a namítá, že je v rozporu s čl. 14 Listiny, neboť podle jeho názoru je každý, kdo se zdržuje na území republiky, oprávněn ji svobodně opustit. Při existenci tohoto Ústavou zaručeného práva proto nelze postavit do nerovného postavení občana, který svého práva využije, proti občanovi, který ho nevyužije. Nerovnost v postavení takových subjektů spatřuje v tom, že tomu, kdo toto právo využije, by se prodlužovala promlčecí lhůta trestnosti jeho jednání, zatímco druhému, který by takové právo nevyužil, nikoliv. Navíc poukazuje na nejistotu při výkladu, o jaké doby pobytu by se měla promlčecí lhůta prodlužovat. Z toho pak dovozuje porušení čl. 1 Listiny, podle něhož jsou si lidé v právech rovni.
Stěžovatel uvedl, že jeho stížnost podstatně převyšuje zájmy stěžovatele, protože se dotýká širokého okruhu osob, a poukazuje při tom na srovnatelný případ ve věci ing. J.K., vedený pod ČTS:PPR-227/FKOS/2002.
Vrchní státní zastupitelství se ke stížnosti vyjádřilo a navrhlo, aby ústavní stížnost byla Ústavním soudem zamítnuta. Dále odkázalo na odůvodnění svého usnesení, ve kterém se vypořádalo s námitkami stěžovatele, které uplatnil již ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu. Dále uvedlo, že po dobu setrvání stěžovatele v cizině nebylo možné doručit stěžovateli usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž o dobu pobytu stěžovatele v cizině se prodlužuje promlčecí doba. Dovodilo, že podle §67 odst. 2 písm. b) trestního řádu se jedná o jakýkoliv pobyt v cizině ve smyslu jeho účelu, ale současně pouze o takový pobyt, který je relevantní pro realizaci konkrétního procesního úkonu a ve svém důsledku brání v rozhodné době jeho realizaci, a má současně dopad na ustanovení trestního zákona. Zákonodárce jistě nepředpokládal, že by se sčítaly všechny pobyty, kdy v minulosti dotčená osoba kdykoliv pobývala v cizině, pokud neměly souvislost s provedením procesního úkonu a nebránily jeho realizaci.
Policie České republiky, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti podala chronologický sled úkonů, provedených policejními orgány ve věci v době od 3. do 30. dubna 2003.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZoÚS")]. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud již dříve dovodil (např. sp. zn. IV. ÚS 349/99, sp. zn. I. ÚS 651/2000), že sdělení obvinění (v režimu TrZ platného do 31. prosince 2001) samo o sobě není způsobilé k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem. Pouze za situace, kdy by bylo zahájení trestního stíhání spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možné odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zadržení, zadržení a otevření zásilek apod.), by ústavní stížnost, po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele, mohla přicházet v úvahu.
Systém ústavního soudnictví v České republice je založen především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení. Právo přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dáno jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Přitom pojem "jiného zásahu" orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že představuje ohrožení existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem či výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů, jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu proto čelit jinak, nežli ústavní stížností.
V trestním řízení, které probíhá, resp. bylo teprve započato, lze zpravidla i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy. Obecné soudy se tedy budou moci, po případném nápadu obžaloby ve stěžovatelově věci, zabývat námitkou promlčení trestního stíhání. Z tohoto důvodu - a se zřetelem na ústavní vymezení postavení Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy ČR - je tedy nutno dovodit, že ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení lze v přípravném trestním řízení akceptovat jen výjimečně. O takový výjimečný případ ale v daném případě nejde, a to ani při poukazu stěžovatele na obdobné postupy orgánů činných v přípravném řízení trestním v jiných věcech. Ingerence Ústavního soudu by byla přípustná pouze v případě, že by byla ve věci ustálená soudní judikatura, která by ustanovení §67 odst. 2 písm. b) TrZ vykládala ústavně nonkonformním způsobem. Jen v tom případě by požadavek, aby stěžovatel byl nucen vyčerpat všechny prostředky práva v jeho věci, byl v rozporu s materielním pojetím ústavních práv. Žádná taková judikatura však není Ústavnímu soudu známa a stěžovatel ani netvrdí, že by existovala.
Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost nepřípustnou, a proto ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) ZoÚS.
Jestliže tedy nezbylo, než o ústavní stížnosti rozhodnout odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 ZoÚS; je-li totiž ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení); opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. V daném případě bude především na obecném soudu (pokud bude ve věci podána na stěžovatele obžaloba), aby v případě nemožnosti ústavně konformního výkladu ustanovení §67 odst. 2 písm. b) TrZ navrhl podle §64 odst. 3 ZoÚS zrušení předmětného zákonného ustanovení. V případě pravomocného skončení věci stěžovatele v soudním řízení, bude stěžovatel oprávněn podat návrh v rámci ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů.
Ústavní soud tedy u návrhu na zrušení ustanovení §67 odst. 2 písm. b) TrZ shledal důvody k odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. e) ZoÚS, a proto návrh odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ZoÚS.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu