ECLI:CZ:US:2004:4.US.460.03
sp. zn. IV. ÚS 460/03
Usnesení
IV. ÚS 460/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 3. března 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jiřího Musila a JUDr. Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Z. B., zastoupeného JUDr. M. S., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11.4.2002, sp.zn. 3 To 137/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26.4.2001, čj. 1 T 14/2000-7301, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27.8.2003 a doplněnou podáním, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 14.11.2003, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11.4.2002, sp.zn. 3 To 137/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26.4.2001, čj. 1 T 14/2000-7301.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp.zn. 1 T 14/2000 a z něj zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26.4.2001, čj. 1 T 14/2000-7301, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, odst. 2 písmeno b) trestního zákona a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 a půl roku. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti na dobu 8 let. Rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11.4.2002, sp.zn. 3 To 137/2001, tak, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a nově stěžovatele uznal vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, odst. 2 písmeno b) trestního zákona a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 a půl roku a trest zákazu výkonu činnosti na dobu 8 let. Rozsudek odůvodnil tím, že neshledal pochybení v řízení, jež předcházelo napadenému rozsudku, neboť v něm byla dodržena příslušná ustanovení trestního řádu, zejména ta, jež mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu. Obžalovaný měl od sdělení obvinění obhájce, který se zúčastňoval procesních úkonů již v přípravném řízení. Byla dodržena ustanovení trestního řádu, vztahující se ke sdělení obvinění i seznámení se spisem a obžaloba byla podána pro skutky, jež byly obsaženy ve sdělených obviněních. Obsah dokazování je třeba považovat za úplný. Také užitá právní kvalifikace podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona je správná. I když se odvolací soud ztotožnil s kvalifikací trestného činu podvodu, neztotožnil se s rozsahem spáchání tohoto trestného činu. Proto byl napadený rozsudek zrušen, a to v celém rozsahu, byť ohledně závěrů a kvalifikace trestného činu nedovoleného podnikání neměl odvolací soud výhrad. Skutková podstata obou trestných činů však byla naplněna v jednočinném souběhu.
Tento rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadl stěžovatel dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 14.5.2003, sp.zn. 6 Tdo 900/2002, tak, že dovolání odmítl. V odůvodnění uvedl, že podle §256b odst. 1 písmeno g) trestního řádu lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu I. event. II. stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze odvolacímu soudu vytknout pochybení, když skutek uvedený ve výroku o vině a rozvedený v jeho odůvodnění kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, neboť obsahuje všechny formální i materiální znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, včetně jeho objektivní a subjektivní stránky. Soudy obou stupňů sice nepostupovaly důsledně a správně, když v případě právní kvalifikace skutku nezjišťovaly zcela konkrétní výši prospěchu, který obviněný neoprávněným podnikáním získal, avšak podle názoru Nejvyššího soudu není v současnosti nutné napravovat zmíněný nedostatek ohledně určení přesné výše finančního prospěchu z nedovoleného podnikání, neboť trestný čin podle §118 odst. 1, 2 písmeno b) trestního zákona je ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, v jehož trestní sazbě byl stěžovateli úhrnný trest ukládán, podstatně méně závažným deliktem, takže zrušení napadeného rozsudku a doplnění dokazování následně by nevedlo k zásadně jinému rozhodnutí ve věci.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadl stěžovatel včas také ústavní stížností. V ní a zejména v jejím doplnění ze dne 14.11.2003 namítal porušení základního práva na soudní a jinou právní ochranu, dané čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítal, že bylo porušeno jeho právo na to, aby nebyl stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon a aby státní moc byla uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny). Poukazoval rovněž na to, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu. K porušení uvedených základních práv mělo dojít tím, že většina svědeckých výpovědí v přípravném řízení byla získána procesně nesprávným způsobem (svědecké výpovědi s předtisky otázek, nemožnost účasti obhájců při jejich výslechu, nevyslechnutí některých svědků), a nemělo proto k nim být přihlíženo. Orgány činné v trestním řízení měly v rozporu s §2 odst. 2 a 5 trestního řádu odmítnout doplnění dokazování, které stěžovatel navrhl při uzavírání spisů dne 4.8.2001 a které mohly věc ovlivnit v jeho prospěch. Rovněž státní zástupce v obžalobě údajně popsal skutkové okolnosti v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi. Stěžovateli údajně nebylo umožněno pokládat některým svědkům (pí B. a p. M.) a soudnímu znalci otázky a soudem byly také zamítnuty veškeré návrhy na doplnění dokazování. Také závěry soudů podle stěžovatele nevycházely z provedeného dokazování. Soudy nevyslechly ani jednoho svědka obhajoby, přestože tyto důkazy byly navrhovány.
Stěžovatel se dále odvolával na některá rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech spravedlivého procesu (zejména sp.zn. IV. ÚS 463/2000, IV. ÚS 438/2000 a III. ÚS 521/01), která aplikoval na svůj případ a požadoval, aby rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11.4.2002, sp.zn. 3 To 137/200,1 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26.4.2001, čj. 1 T 14/2000-7301, byly zrušeny.
Přestože v ústavní stížnosti uvedená argumentace směřovala i proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 14.5.2003, sp.zn. 6 Tdo 900/2002, zrušení tohoto rozhodnutí stěžovatel nepožadoval.
Vrchní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve vyjádření vyžádaném Ústavním soudem podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") poukázal na to, že podstatná část argumentace ústavní stížnosti jen opakuje výhrady, které stěžovatel uplatnil již v řízení před soudem I. stupně a v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně a Vrchní soud v napadeném řízení o nich rozhodoval. Vrchní soud v Olomouci proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření rovněž vyžádaném Ústavním soudem odkázal na odůvodnění svého usnesení, ve kterém podrobně uvedl z jakých důvodů shledal správnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Obsah ústavní stížnosti samotné ve světle skutečností zjištěných z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně ze dne 26.4.2001, čj. 1 T 14/2000-7301, vede Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána. Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci, kterou použil již v odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně. Vrchní soud v Olomouci řadě těchto námitek vyhověl tím, že zrušil rozsudek soudu I. stupně a sám ve věci rozhodl, přičemž důkazy provedené v přípravném řízení neprocesním způsobem nebral při rozhodování v úvahu. Své rozhodnutí Vrchní soud také řádně a přesvědčivě zdůvodnil.
Ústavní soud porušení čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR neshledal. Odvolací soud zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí soudu I. stupně. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl.1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl.1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů vycházet při rozhodování z provedených důkazů a své rozsudky odůvodnit (§220 odst. 2 tr. řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Tyto principy byly při vydání obou napadených rozhodnutí dodrženy. Stejně tak nebylo shledáno, že by stěžovateli, jako účastníku řízení, nebyla poskytnuta v řízení před soudem rovná práva (čl. 90 Ústavy ČR) či byla vůči němu uplatněna státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Ostatně stěžovatel sám v doplnění ústavní stížnosti poukazuje na to, že jeho ex offo ustanovená obhájkyně nepoložila svědkům žádné otázky, což ovšem nelze vyčítat soudu. Jak bylo zjištěno, soudy v řízení postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a jejich rozsudky, které jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočily z mezí ústavnosti.
Pokud tedy jde o nesouhlas s právními závěry obecných soudů v dané věci, v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel, jak již bylo konstatováno, v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal, neboť stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. V rámci volného hodnocení důkazů pak učinil Vrchní soud v Olomouci závěr o tom, že stěžovatel spáchal trestný čin neoprávněného podnikání a trestný čin podvodu a své rozhodnutí přesvědčivě a obsáhle zdůvodnil..
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že nebyly provedeny všechny důkazy, které v řízení navrhoval, z předmětného spisu Krajského soudu v Brně, zejména z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že stěžovatelova tvrzení se nezakládají na pravdě. Stěžovatel pokládal otázky i ve stížnosti uvedeným svědkům M. a B.. Pokud předseda senátu dotazy nepřipustil, jednalo se o otázky, které svědci již v průběhu výslechu před soudem prokazatelně zodpověděli nebo o otázku svědkyni B. (při jednání dne 24.1.2001), která zjevně nesouvisela s předmětem řízení; uvedené skutečnosti byly také zaznamenány v protokolu. Námitka stěžovatele, že nebyla vyslechnuta svědkyně advokátka JUDr. T., je lichá. Z předmětného spisu vyplývá, že při hlavním líčení dne 11.4.2001 odmítl stěžovatel tuto svědkyni zprostit mlčenlivosti a neudělil souhlas s jejím výslechem. Soud ji proto nemohl vyslechnout; stěžovatel později její výslech již nenavrhoval.
Rovněž nebylo zjištěno, že by v rámci řízení před soudy bylo stěžovateli odepřeno právo na obhajobu. Po celou dobu trestního řízení byl zastoupen ustanoveným advokátem a bylo mu umožněno advokáta změnit. Obhájci činili příslušné procesní úkony. V průběhu řízení bylo umožněno stěžovateli i jeho právnímu zástupci klást všem svědkům dotazy, čehož i využili. Pokud dotazy nekladli, výslovně prohlásili, že ve vztahu ke konkrétnímu svědkovi jsou bez dotazu a připomínek. Pokud část líčení proběhla bez přítomnosti stěžovatele, stalo se tak na jeho výslovnou žádost a jednání proběhlo za přítomnosti jeho tehdejší obhájkyně.
To, že stěžovatel nesouhlasí s právními závěry soudů, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 90 Ústavy či čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11.4.2002, sp.zn. 3 To 137/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26.4.2001, čj. 1 T 14/2000-7301, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. března 2004
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu