ECLI:CZ:US:2004:4.US.509.03
sp. zn. IV. ÚS 509/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele A. G., zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2003, sp. zn. 3 To 119/2003, a usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, sp. zn. 2 VZv 11/2001-1211, ze dne 24. 7. 2003, za účasti Vrchního soudu v Praze, Nám. Hrdinů 1300, Praha 4, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, Praha 4, Nám. Hrdinů 1300, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na osobní svobodu, zaručeného v čl. 8 odst. 1, 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), deklarovaných obdobně v čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") tím, že uvedené orgány postupovaly v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 Listiny a čl. 6 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy.
Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 7. 2003, č. j. 2 VZv 11/2001-1211, bylo rozhodnuto o prodloužení vazby stěžovatele z důvodů, uvedených v §67, písm. a) trestního řádu (dále jen "tr. ř."). V odůvodnění uvedl, že pro účely přezkoumání důvodnosti dalšího trvání vazby si nechal předložit policejní spis, obsahující dosud provedené důkazy. Po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že stíhané skutky se staly a vykazují znaky trestného činu, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Uvedl, že z doposud užité právní kvalifikace vyplývá, že hrozí uložení trestu od pěti do dvanácti let a s ohledem na to nelze vyloučit, že by obviněný (stěžovatel) uprchl nebo se skrýval, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 8. 2003, sp. zn. 3To 119/2003, stížnost směřující proti výše uvedenému usnesení o prodloužení vazby, vydané Vrchním státním zastupitelstvím, zamítl. V odůvodnění uvedl, že nevychází zcela mechanicky z horní hranice trestní sazby, ale z úvahy o reálně hrozícím trestu pro případ, že by obviněný (stěžovatel) byl uznán vinným z mimořádně rozsáhlé trestné činnosti. Obava, že by se obviněný vyhýbal trestnímu řízení nebo trestu vyplývá z povahy obvinění, které se týká rozsáhlé trestné činnosti. Z toho dovozuje naplnění podmínek uvedených v uvozující větě k §67 tr. řádu.
Stěžovatel Vrchnímu státnímu zastupitelství vytýká, že při rozhodnutí o prodloužení vazby náležitě nezdůvodnilo své rozhodnutí a odvolalo se pouze na obsah spisu, ačkoliv tento spis se netýká pouze stěžovatele, ale dalších 23 osob. To, že bylo rozhodnuto bez náležité individualizace důvodů vazby na jednotlivé obviněné, vyplývá z faktu, že u řady dalších obviněných, jejichž jména uvádí, bylo rozhodnuto usnesením o prodloužení vazby doslovně totožným s odůvodněním napadaného rozhodnutí. Vrchní státní zastupitelství se vůbec nevypořádalo s ustanovením dovětku §67 tr. ř., protože z něho nelze dovodit, proč nelze účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Má zato, že tím byl porušen článek 4, odst. 4 Listiny, podle kterého aplikováním ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jeho podstaty a smyslu. Z formulace odůvodnění napadeného ustanovení, kde je doslovně uvedeno: "je možno konstatovat, že trestní stíhání povede k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody", dovozuje porušení ústavně zakotveného práva na presumpci neviny.
Vrchnímu soudu v Praze vytýká, že se nevypořádal s jeho stížnostními námitkami a odbyl je jedinou větou konstatující neshledání vad, jež by měly za následek vadné rozhodnutí o vazbě. Soud neuvedl zákonem požadované konkrétní skutečnosti odůvodňující útěkovou vazbu. Pouhá hrozba vysokého trestu bez toho, aniž by byly uvedeny konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, nepostačuje. Konečně soudu vytýká, že v závěru odůvodnění odmítl jako předčasnou argumentaci opírající se o obhajobu, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu po subjektivní stránce. V tomto postupu spatřuje porušení zásad spravedlivého procesu, neboť se mu tím, podle jeho názoru, odnímá právo se obhajovat a porušuje se zásada rovnosti zbraní, neboť na jedné straně soud argumentuje reálnou hrozbou vysokého trestu, a na druhé straně považuje námitky týkající se věci samé za předčasné. Nesouhlasí s pasáží odůvodnění, v níž soud vyjádřil, že námitky stěžovatele, týkající se rodinných poměrů a vazeb na rodnou zemi, nejsou důvodné, s tím, že rozhodující je rozsah žalované trestné činnosti.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Vrchní soud. Uvedl, že v napadeném usnesení neshledává nic nesrozumitelného, nelogického, tím méně nezákonného. Nelogičností a nesrozumitelností se vyznačuje spíše stížnost citující různé judikáty, nemající k projednávané věci jakýkoliv vztah. Obzvlášť pozoruhodný je, podle jeho názoru, v této souvislosti poukaz na to, že podle jednoho z citovaných rozhodnutí by se vazba neměla jevit jako předběžný výkon trestu. Uvádí k tomu, že to nikdo netvrdí. Dovozuje, že stěžovateli prostě vadí vazba a k tomu není třeba nic dodávat. Závěrem pak uvádí, že vyjadřovat se ke všem námitkám uplatněným v mnohomluvné stížnosti by bylo sice po odborné stránce zajímavé, ale z hlediska konkrétní věci, z hlediska soudu a nepochybně i ostatních orgánů činných v tomto trestním řízení by nemělo žádný procesně relevantní efekt.
Vrchní státní zastupitelství sdělilo, že se písemně nevyjádří.
Posláním Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy ČR), proto není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti státních orgánů včetně soudů, ledaže zjistí na základě kvalifikovaného podnětu, porušení ústavních práv. Tak tomu však v daném případě nebylo, a proto Ústavní soud návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Stěžejní námitkou Ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že při rozhodování o prodloužení vazby nebyla zohledněna všechna zákonná kritéria, vymezená v §67 písm. a) tr. ř.
Ústavní soud se v řízení, vedeném pod sp. zn. III. ÚS 566/03, zabýval ústavní stížností stěžovatele, která byla doručena dne 22. 10. 2003, a v této věci rozhodl nálezem ze dne 1. dubna 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03 tak, že ji zamítl. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto nálezu, namítal stěžovatel porušení ústavních práv rozhodnutími Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze, k nimž mělo dojít tím, že obecné soudy k jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu nezohlednily všechna zákonná kritéria, vymezená v §67 písm. a) tr. ř. Svou ústavně právní argumentaci založil na klíčovém tvrzení, dle níž soudy nespecifikovaly, ze kterého jednání, případně z jaké další konkrétní skutečnosti vyplývá důvodná obava, předpokládaná v citovaném ustanovení, když pouze uvedly, že hrozba vysokým trestem je dostatečným důvodem pro jeho ponechání ve vazbě.
Shodnou námitku uplatnil i v projednávané ústavní stížnosti. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, tedy i pro Ústavní soud. Z toho vyplývá, že výše uvedené namítané porušení Ústavou zaručených práv je Ústavním soudem řešeno se zcela konkrétním závěrem, který je vyjádřen v právní větě citovaného nálezu, podle níž smí být obviněný vzat do vazby dle §67 písm. a) tr. ř. jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště nebo hrozí-li mu vysoký trest. Z jazykového a logického výkladu uvedeného zákonného ustanovení plyne, že jím zakotvený důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne, nebo v důvodné obavě, že se bude skrývat, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž demonstrativní alternativní výčet zahrnuje skutkové podstaty nemožnosti zjištění jeho totožnosti, neexistenci jeho stálého bydliště anebo hrozbu vysokého trestu. Jinými slovy řečeno, každá z těchto skutkových podstat, jelikož jejich uspořádání je alternativní a nikoliv kumulativní, je tím jednáním, případně konkrétní skutečností, jež zakládá sama o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání, a to buď tím, že uprchne, anebo tím, že se bude skrývat. Hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností, opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu, lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.
Obviněný může a má právo naproti tomu namítat a prokazovat za těchto okolností existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v §67 písm. a) tr. ř. eliminují a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu.
Druhý senát Ústavního soudu, který nyní v souladu s rozvrhem práce projednává ústavní stížnost stěžovatele, neshledal důvod k postupu podle §23 zákona.
Stěžovatel dále namítal nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí. Rozhodnutí o vazbě není meritorním rozhodnutím v trestní věci. Jde o procesní rozhodnutí, které má formu usnesení. Trestní řád v ustanovení §134 odst. 2 předepisuje náležitosti odůvodnění usnesení. Tato úprava se týká obecně všech usnesení, tedy jak procesních, tak meritorních. Jsou zcela jistě kladeny jiné nároky na odůvodnění meritorních rozhodnutí, jakým je např. usnesení o zastavení trestního řízení a rozhodnutí procesního charakteru. U nich, pokud zákon vyžaduje, aby byla odůvodněna, se zaměřují pouze na zdůvodnění konkrétního procesního opatření, o němž je rozhodováno, v konkrétním případě na důvody prodloužení vazby a nezahrnují, ani nemohou zahrnovat, podrobný rozbor důkazní situace v meritu věci. Okolnost, že orgán rozhodující o vazbě musí posuzovat, zda zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má znaky trestného činu a že jsou zřejmé důvody k podezření, že čin spáchal obviněný, nelze vykládat tak, že by se musel v odůvodnění rozhodnutí vypořádat se všemi do té doby v řízení provedenými důkazy. Postačí, jestliže obecně uvede, z jakých zjištěných skutečností dovozuje důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin a že byl spáchán obviněným. Nelze však připustit, aby tento závěr soud formuloval tak, jak je uveden ve shora citované větě.
Z toho důvodu nemůže obstát ani námitka stěžovatele, směřující proti části odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, v níž je vytýkáno, že odmítl jako předčasné argumenty opírající se o obhajobu, že nebyla naplněna subjektivní stránka tr. činu, ale současně argumentuje reálnou hrozbou vysokého trestu. Vidí v tom porušení zásad spravedlivého procesu, neboť se mu tím odnímá právo se obhajovat. Tento závěr je nesprávný již proto, že v řízení o vazbě nejde, jak bylo zdůvodněno shora, o meritorní rozhodnutí. Právo na obhajobu je nutné uplatnit v meritorním řízení. V řízení o procesním rozhodnutí jde pouze a toliko o zjištění podmínek, za nichž ho lze vydat. Tyto podmínky stanovuje trestní řád a jen v jejich rozsahu se orgány činné v tomto řízení a obhajoba musí pohybovat. Pouze jejich překročení, které by mělo za následek potlačení některého z práv chráněných Ústavou, by bylo důvodem pro zásah Ústavního soudu.
Okolnost, že Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí učinil závěr, že námitky ohledně rodinných poměrů a nedostatků vazeb na rodnou zemi nejsou důvodné, nemá rovněž žádný ústavně právní rozměr. Je věcí obecného soudu, aby v konkrétním případu posoudil, zda tyto okolnosti mají či nemají pro rozhodnutí o vazbě význam. Soud přitom zdůvodnil, proč dospěl k závěru, že význam nemají, když uvedl, že pro jeho rozhodnutí je důvodný rozsah žalované trestné činnosti. Tomu z ústavně právního hlediska nelze nic vytknout.
Ústavní soud tedy neshledal v napadeném rozhodnutí namítané ani jiné porušení ústavních práv. Proto mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, ústavní stížnost, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu