ECLI:CZ:US:2004:4.US.535.03
sp. zn. IV. ÚS 535/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. dubna 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Ing. M. Š., zastoupeného JUDr. J. D. advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. února 2003 sp. zn. 9 To 155/02 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. července 2002 sp. zn. 20 T 20/2000 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, přičemž namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje zásadní nesouhlas s odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně, námitky směřuje proti skutkovým zjištěním, napadá způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů a podrobně rozvádí jednotlivá rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Vrchního soudu v Praze, včetně jejich odůvodnění.
K rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20.12.2001 sp. zn. 4 To 90/01 stěžovatel uvádí, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením §263 odst. 7 trestního řádu, když neprovedl žádné důkazy, rozhodl v neveřejném zasedání, hodnotil důkazy již hodnocené soudem prvního stupně a posléze nařídil soudu prvního stupně již zhodnocené důkazy znovu hodnotit, a to bez provedení jakéhokoliv dalšího důkazu. Tím byla dle názoru stěžovatele porušena zásada bezprostřednosti podle ustanovení §2 odst. 12 trestního řádu, když odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně. Současně odvolací soud měl porušit i ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, pokud vinu stěžovatele postavil na výpovědích svědků P. E. a I. T. a sám neprovedl nebo nenařídil výslech těchto svědků k odstranění rozporů ve výpovědích.
Odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.7.2002 sp. zn. 20 T 20/2000 neobsahuje dle stěžovatele vlastní názor uvedeného soudu, nýbrž převážně názory Vrchního soudu v Praze obsažené v odůvodnění usnesení, kterým tento odvolací soud zrušil zprošťující rozsudek. Tím mělo dojít k porušení ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, neboť soud prvního stupně nehodnotil důkazy dle citovaného ustanovení, nýbrž dle vůle odvolacího soudu. Tento soud měl porušit i ustanovení §2 odst. 5, 11 trestního řádu, když nevyslechl svědky E. a T., nýbrž jejich výpovědi podle §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu přečetl.
Dále stěžovatel namítá, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12.2.2003 sp. zn. 9 To 155/2002, když zamítl jeho odvolání, porušil jednak ustanovení §2 odst. 5, 6 trestního řádu, neboť rozhodoval za stejné situace jako soud prvního stupně a dále ustanovení §254 odst. 1 a §256 trestního řádu, neboť svým rozhodnutím potvrzoval rozsudek soudu prvního stupně, vydaný na základě právních závěrů soudu odvolacího, to znamená, že potvrzoval již předem vyslovený názor.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů, a to usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2003 sp. zn. 9 To 155/02 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 2002 sp. zn. 20 T 20/2000, byla zrušena a vykonatelnost citovaného rozsudku byla odložena.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. 1 zákona podaly k předmětné ústavní stížnosti oba rozhodující obecné soudy vyjádření. Vrchní soud v Praze uvedl, že zásadní námitka stěžovatele, která se týká údajného porušení základních zásad trestního řízení uvedených v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a 12 trestního řádu a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, byla ve shodné podobě uplatněna již jako odvolací námitka a odvolací soud na ni v napadeném rozhodnutí reagoval. Dále vyjádřil přesvědčení, že svým rozhodnutím ve věci neporušil zásadu stanovenou v ustanovení §263 odst. 7 trestního řádu, neboť svým časově prvním rozhodnutím postupem podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu reagoval na nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění krajského soudu, aniž by mu však dával pokyny k tomu, jak má jednotlivé důkazy hodnotit. Námitky stěžovatele považuje Vrchní soud v Praze za nepodložené, a proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, případně zamítnuta. Krajský soud v Českých Budějovicích vyslovil přesvědčení, že postupem soudů v trestní věci stěžovatele nedošlo k porušení ustanovení trestního řádu vztahujících se k rozhodování v odvolacím řízení a k následnému rozhodnutí soudu prvního stupně a nebyla ve vytýkaných směrech porušena ústavní práva a svobody stěžovatele. Navrhl proto rovněž, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta a současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Vrchní státní zastupitelství v Praze a Jihočeské dřevařské závody, a.s., České Budějovice, se ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona postavení vedlejšího účastníka vzdaly.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Z trestního spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 20 T 20/2000, který si Ústavní soud k přezkoumání věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2.7.2001 sp. zn. 20 T 20/2000 byl stěžovatel podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, kterého se měl dle obžaloby dopustit tím, že ve funkci ředitele a předsedy představenstva a. s. Jihočeské dřevařské závody České Budějovice, se sídlem K. 6, České Budějovice, po předchozí dohodě s jednatelem firmy EUROPEAN WOOD COMPANY P. E., v přesně nezjištěné dny v intervalu od měsíce ledna 1995 do měsíce července 1995 v úmyslu pro sebe neoprávněně získat finanční prostředky od Jihočeských dřevařských závodů České Budějovice na úvěr od německé firmy PARKER IMMOBILIEN und VERWALTUNGS GmbH Dortmund, zastoupené I. T., aby mohl za svou osobu zprivatizovat Jihočeské dřevařské závody České Budějovice, uzavřel na základě faxem zaslaného kontraktu z 24.7.1995 za a.s. Jihočeské dřevařské závody České Budějovice s EUROPEAN WOOD COMPANY fiktivní verbální smlouvu na prodej cca 1.400 m3 - 1.500 m3 dubové kulatiny za cenu 440,- DM za m3, když 25.8.1995 vydal podřízeným písemný pokyn zaplatit jako zálohu na uvedené dřevo částku 5,689.950,- Kč (210.000,- USD, resp. 315.000,- DM) z účtu Jihočeských dřevařských závodů České Budějovice vedeného u IPB a.s. České Budějovice na účet dodavatelské firmy EUROPEAN WOOD COMPANY č. 3277909 vedený u Bayerische Vereisenbank, když takto vylákané finanční prostředky byly na základě předchozí dohody obratem poukázány jako záloha na získání osobního úvěru obviněným ve výši 22,000.000,- DM P. E. na účet firmy PARKER IMMOBILIEN und VERWALTUNGS GmbH, která měla obviněnému úvěr zajistit, čímž způsobil škodu Jihočeským dřevařským závodům ve výši 5,689.950,- Kč.
Proti zprošťujícímu rozsudku podal odvolání státní zástupce. Vrchní soud v Praze přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že Krajský soud v Českých Budějovicích se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, proto usnesením ze dne 20.12.2001 sp.zn. 4 To 90/01 napadený rozsudek z důvodu uvedeného v ustanovení §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu v celém rozsahu zrušil a podle ustanovení §259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil soudu prvního stupně s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Českých Budějovicích po vrácení trestní věci stěžovatele k novému projednání provedl další dvě hlavní líčení, přičemž dne 24.7.2002 vyslechl i svědky J. L. a Dr. G. W., jejichž účast u hlavního líčení zajistil sám stěžovatel a jejichž výpovědi byly v původním řízení před soudem pouze přečteny (J. L. podle ustanovení §213 odst. 1 trestního řádu - č.l. 1908, Dr. Grigorije W. podle ustanovení §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu - č.l. 1942). Poté rozsudkem ze dne 26.7.2002 sp. zn. 20 T 20/2000 uznal stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě prvého (zprošťujícího) rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatel byl za tento trestný čin odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu pěti roků se zařazením pro výkon do věznice s dozorem.
Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém vyslovil zásadní nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, zopakoval svá tvrzení uplatněná v předchozích stadiích trestního řízení a konkrétně rozvedl argumenty a námitky týkající se jednotlivých důkazů, zejména výslechů svědků, které opakuje v ústavní stížnosti.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12.2.2003 sp.zn. 9 To 155/02 odvolání stěžovatele podle §256 trestního řádu zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 12.2.2003 podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.8.2003 sp. zn. 5 Tdo 926/2003 podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, rozvádí jednotlivé důkazy, upozorňuje na rozpory ve výpovědích svědků, podává vlastní interpretaci provedených důkazů a domáhá se přezkoumání závěrů obecných soudů vztahujících se ke skutkovým zjištěním Ústavním soudem. Konkrétně pak namítá porušení již shora citovaných ustanovení trestního řádu.
Podle článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, ani řádnou další odvolací instancí. Není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy). Proto nepřehodnocuje dokazování obecnými soudy prováděné, pokud při něm nedošlo k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že mu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval" (nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1., C.H.Beck Oraha, 1994, str. 41.). Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy tedy přichází v úvahu pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají a pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V daném případě Ústavní soud tento extrémní nesoulad neshledal.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny. Ústavně zaručená práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, jejichž ochrany se stěžovatel domáhá, se v trestním řízení projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 trestního řízení, a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6.
Podle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku zakotvených v ustanovení §125 trestního řádu a pokud jde o usnesení v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu. Ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují, v kteréžto situaci je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - dále jen "Úmluva"), klást zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí musí být patrné, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Ústavní soud především konstatuje, že námitky odůvodňující ústavní stížnost byly stěžovatelem uplatněny v průběhu trestního řízení v rámci jeho obhajoby, a to jak v přípravném řízení, tak v řízení před obecnými soudy a odůvodnění ústavní stížnosti je obsahově shodné s odvoláním stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí.
K námitkám stěžovatele týkajícím se prvého rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 90/01, jímž byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, uvádí Ústavní soud, že odvolací soud nemohl rozhodovat v rozporu s ustanovením §263 odst. 7 trestního řádu, neboť toto ustanovení trestního řádu nabylo účinnosti až dnem 1.1.2002 (novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb.) a odvolací soud rozhodoval dne 20.12.2001. Nepochybil ani rozhodnutím v neveřejném zasedání, neboť trestní řád připouští, aby rozhodnutí podle ustanovení §258 odst. 1 trestního řádu bylo učiněno v neveřejném zasedání (§263 odst. 1 písm. b) trestního řádu). Postupem odvolacího soudu rovněž nedošlo k porušení zásady bezprostřednosti ve smyslu ustanovení §2 odst. 12 trestního řádu, kteréžto porušení dovozuje stěžovatel ze skutečnosti, že soud druhého stupně rozhodl, aniž by provedl jakýkoliv důkaz. Jednak dle znění trestního řádu v době prvého rozhodování odvolacího soudu byl oprávněn doplnit dokazování sám soud druhého stupně pouze ve výjimečných případech (§263 odst. 1 ve znění účinném do 31.12.2001), ale, a to především, odvolací soud nerozhodoval o věci meritorně, nýbrž pouze rušil rozhodnutí soudu prvního stupně, takže vázanost způsobem hodnocení důkazů ze strany krajského soudu nepřicházela v úvahu, zvláště za situace, kdy odvoláním napadený rozsudek byl rušen pro vady rozsudku ve smyslu ustanovení §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu, tj. z toho důvodu, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a důkazy hodnotil v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu. Pokud odvolací soud ve svém rozhodnutí rozvedl jednotlivé ve věci provedené důkazy a upozornil na pochybení při jejich hodnocení soudem prvního stupně, nejedná se o "hodnocení důkazů již zhodnocených", které by mělo být podkladem pro meritorní rozhodnutí soudu druhého stupně, jak dovozuje stěžovatel, nýbrž o odůvodnění postupu podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu, o rozvedení zjištěných vad napadeného rozsudku.
K ústavní stížností napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně Ústavní soud uvádí, že dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci a rozsah dokazování - s výjimkou námitky, že výpovědi svědků E. a T. byly přečteny podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu - není ani ústavní stížností napadán; námitky stěžovatele směřují výlučně proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Soud prvního stupně velmi podrobně vyhodnotil jednotlivé důkazy, zejména výpovědi všech ve věci slyšených svědků. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy, zejména o výpovědi kterých svědků, svá skutková zjištění opřel, přičemž se vypořádal i s namítanými rozpory či nepřesnostmi ve výpovědích svědků P. E. a I. T. (viz str. 19 - 22 odsuzujícího rozsudku pokud se jedná o P. E. a str. 22-23 téhož rozsudku pokud jde o I. T.), kteří stěžovatele především usvědčují z jednání, pro něž byl uznán vinným. Nelze se ztotožnit ani s námitkou stěžovatele týkající se aplikace ustanovení §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu ve vztahu ke shora jmenovaným svědkům, čímž měla být porušena ustanovení §2 odst. 5 a 11 trestního řádu. Především konstatuje Ústavní soud, že výpověď svědkyně I. T. nebyla čtena podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu, nýbrž podle ustanovení §211 odst. 1 trestního řádu, tj. po vyslovení souhlasu státním zástupcem i stěžovatelem (č.l. 1826 a 1827). Pokud se jedná o svědka P. E., který se zdržuje trvale v cizině, vyvinul Krajský soud v Českých Budějovicích výraznou snahu cestou žádostí o právní pomoc směřovanou příslušným justičním orgánům Spolkové republiky Německo, aby účast tohoto svědka u hlavního líčení zajistil (č.l. 1772 - žádost o doručení předvolání k hlavnímu líčení na 4.9.2000, č.l. 1787 - omluva svědka s vyjádřením, že trvá na svých podrobných výpovědích učiněných v této věci v Bayrenthu, č.l. 1843 - druhá žádost o doručení předvolání k hlavnímu líčení na 2.11.2000, č.l. 1890 - potvrzení doručení předvolání s vyjádřením svědka, že se k výslechu do České republiky nedostaví). Teprve po této bezvýsledné snaze zajistit osobní účast svědka P. E., krajský soud přečetl podle §211 odst. 1 písm. a) trestního řádu jeho velmi podrobnou výpověď, kterou učinil na Kriminálně policejní inspekci v Bayrenthu na základě žádosti o právní pomoc podané Krajským státním zastupitelstvím v Českých Budějovicích (č.l. 998-1015, 1908). Krajský soud proto důvodně postupoval podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu, zákonná podmínka nedosažitelnosti svědka byla splněna, neboť bylo zcela zřejmé, že svědek se na předvolání k výslechu dobrovolně nedostaví (viz rozhodnutí Rt 13/95 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) a jeho výslech před soudem tak byl trvale či alespoň pro dohlednou dobu znemožněn.
Důvodná není rovněž námitka stěžovatele, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje vlastní názor tohoto soudu, nýbrž v podstatě názor soudu odvolacího. Vrchní soud v Praze nenařídil Krajskému soudu v Českých Budějovicích, jak má hodnotit ten který konkrétní důkaz, nýbrž po zjištění, že soud prvního stupně nezvažoval důsledně všechny okolnosti případu nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich souhrnu, takže závěry, k nimž dospěl, nelze považovat za dostatečně odůvodněné, a tudíž za spolehlivé a správné, uložil tomuto soudu obecně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a po náležitém zhodnocení důkazů znovu ve věci rozhodl. V žádném případě odvolací soud svým rozhodnutím nezavázal soud prvního stupně k odsouzení stěžovatele, jak tento namítá. Pokud soud prvního stupně v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu provedené důkazy znovu vyhodnotil a dospěl - na rozdíl od prvého zprošťujícího rozsudku - k závěru, že vina stěžovatele žalovaným skutkem byla prokázána a tento závěr řádně a velmi podrobně odůvodnil, jedná se o závěr tohoto soudu a nikoliv o názory odvolacího soudu, na čemž nic nemění ani skutečnost, že při hodnocení některých důkazů se plně ztotožnil se způsobem hodnocení konkrétního důkazu odvolacím soudem.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací na základě odvolání podaného stěžovatelem přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a dospěl k závěru, že napadený rozsudek je výsledkem řízení, které bylo provedeno podle trestního řádu. Pokud se jedná o hodnocení důkazů konstatoval odvolací soud, že soud prvního stupně odstranil vady, které byly důvodem zrušení prvého rozsudku, postupoval důsledně v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, skutková zjištění jsou správná a úplná, mají oporu ve výsledcích dokazování a soudu prvního stupně nelze vytknout ani z hlediska ustanovení §125 trestního řádu nic podstatného. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry i s konkrétní argumentací použitou soudem prvního stupně. I přes tento obecný závěr se odvolací soud vypořádal podrobně se všemi námitkami uvedenými stěžovatelem v odvolání, které se vztahují výlučně ke skutkovým zjištěním. Přezkoumal i právní kvalifikaci jednání stěžovatele a výrok o trestu a ani v těchto směrech neshledal žádná pochybení. Odvolání stěžovatele neshledal proto důvodným a postupoval podle ustanovení §256 trestního řádu. Vrchní soud tímto postupem neporušil ustanovení §2 odst. 5, 6 trestního řádu, kteréžto porušení dovozuje stěžovatel ze skutečnosti, že odvolací soud rozhodoval "za stejné situace jako soud prvního stupně". Postup podle ustanovení §256 trestního řádu přichází v úvahu právě pouze za situace, kdy odvolací soud plně potvrzuje zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku, jakož i postupu v řízení, které rozsudku předcházelo, kdy zjistí, že správně zjištěný skutkový stav byl podřazen pod příslušná ustanovení trestního zákona, bylo rozhodnuto o vině a trestu a rozsudek byl náležitě odůvodněn.
Ústavní soud konstatuje, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. S podstatou námitek stěžovatele uplatněných v odvolání a opakovaných v ústavní stížnosti se vyčerpávajícím způsobem vypořádal již Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu a rovněž porušení dalších trestně procesních ustanovení zjištěno nebylo, jak bylo shora konstatováno.
Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo v posuzované věci respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo zjištěno žádné pochybení, neboť stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní návrhy, o kterých bylo řádně rozhodováno, ve věci bylo provedeno velmi obsáhlé dokazování. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy zhodnotily trestní odpovědnost stěžovatele v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy.
K porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces garantovanému čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v namítaném směru nedošlo a ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů není na místě.
Ze shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl.
Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, tzn., že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížnosti a sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnuta, je již tím spolu s ústavní stížností odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, a to aniž by o návrhu na odklad vykonatelnosti muselo být rozhodováno samostatným výrokem.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu