ECLI:CZ:US:2004:4.US.607.02
sp. zn. IV. ÚS 607/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., právně zastoupeného JUDr. M.B., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2002 sp. zn. 3 To 47/2002, a dále proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2001 sp. zn. 10 T 9/96, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2002 sp. zn. 3 To 47/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 9. 2002, a byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 3. 12. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2002 sp. zn. 3 To 47/2002, a dále rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2001 sp. zn. 10 T 9/96, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2001 sp. zn. 10 T 9/96, byl obviněný M. P. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") uznán vinným (spolu s obviněným K.B.) trestným činem loupeže podle ust. §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem vydírání podle ust. §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zák. Podle ust. §234 odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen za použití ust. §35 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle ust. §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Rozsudkem ze dne 30. 5. 2002 sp. zn. 3 To 47/2002, Vrchní soud v Olomouci výrokem I. podle ust. §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2001 sp. zn. 10 T 9/96, ve výroku o vině trestným činem vydírání podle ust. §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákona a dále ve výroku o uloženém trestu a o způsobu jeho výkonu. Výrokem II. pak odvolací soud podle ust. §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že uznal obviněného M. P. vinným trestným činem vydírání podle ust. §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin loupeže podle ust. §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., který zůstal v napadeném rozsudku nezměněn, uložil obviněnému podle ust. §234 odst. 2 tr. zák., za použití ust. §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle ust. §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl M. P. pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 17. 10. 2002 sp. zn. 7 Tdo 816/2002, podle ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Ač stěžovatel v ústavní stížnosti formálně napadá odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2001 sp. zn. 10 T 9/96, a na něj navazující rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2002 sp. zn. 3 To 47/2002, kterým byl změněn výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně, ve skutečnosti stěžovatel brojí proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2001 sp. zn. 3 To 40/2000, kterým tento soud podle ust. §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu na základě odvolání podaného státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně a obžalovaného M. O. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2000 sp. zn. 10 T 9/96, zrušil, a podle ust. §259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil tomuto soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a dále podle ust. §262 tr. řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s uvedeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2001, neboť nesouhlasí s rozhodnutím soudu dle ust. §262 tr. řádu, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Podle stěžovatele Vrchní soud v Olomouci neměl k rozhodnutí dle ust. §262 tr. řádu žádný důvod, neboť Krajský soud v Brně se řídil pokyny vrchního soudu a zjištěné nedostatky odstranil, což, uvádí stěžovatel, Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 15. 2. 2001 také konstatoval.
Podle stěžovatele jediným připadajícím důvodem pro postup Vrchního soudu v Olomouci dle ust. §262 tr. řádu, byl důvod spočívající v tom, že hodnocení důkazů mělo být provedeno v rozporu s ust. §2 odst. 6 tr. řádu, který dle názoru stěžovatele v daném případě nebyl dán. Podle mínění stěžovatele si vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, a to ve vztahu k použitelnosti výše uvedeného důvodu, sám protiřečí, když na jedné straně uvádí a má za to, že dokazování bylo Krajským soudem v Brně provedeno jako úplné, o zjištěném skutkovém stavu nejsou pochybnosti a Krajský soud v Brně splnil dané pokyny Vrchního soudu v Olomouci, a na druhé straně uvádí, že Krajský soud v Brně učinil nejasná a neúplná skutková zjištění, odůvodnění rozsudku neodpovídá zcela požadavkům ust. §125 tr. řádu a že se krajský soud nevypořádal s pokyny vrchního soudu, přičemž konkrétně neuvádí, v čem vadné hodnocení důkazů a nesplnění pokynů spatřuje. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že důvod pro postup dle ust. §262 tr. řádu nebyl dán a že pro tento postup nejsou ani splněny limity stanovené v ústavní stížnosti citovanými nálezy Ústavního soudu. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že vrchní soud hodnotí stejné důkazy zjištěné v průběhu trestního řízení zcela opačně než krajský soud, který stěžovatele třikrát obžaloby zcela zprostil, a proto, aby vrchní soud dospěl k opačnému rozhodnutí ve věci, aplikoval ust. §262 tr. řádu a dal jinému senátu krajského soudu závazné pokyny, k jakým závěrům ohledně viny má dojít. Vrchní soud v Olomouci podle stěžovatele svůj postup dle ust. §262 tr. řádu přesvědčivě neodůvodnil, když v rámci vytýkaných vad si sám v odůvodnění svého rozhodnutí odporuje. Podle názoru stěžovatele nalézací soud splnil pokyny soudu odvolacího a provedl potřebné dokazování, což konstatuje i soud odvolací, a svoje závěry nalézací soud podle stěžovatele i přesvědčivě a podrobně odůvodnil. Stěžovatel proto uzavírá, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2001 sp. zn. 3 To 40/2000, výrokem pod bodem I., a II., bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, protože ze strany Vrchního soudu v Olomouci došlo k porušení základní zásady trestního řízení uvedené v ust. §2 odst. 6 tr. řádu. Dále bylo podle stěžovatele výrokem III. téhož usnesení porušeno stěžovatelovo právo na zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil Vrchní soud v Olomouci přípisem ze dne 31. 10. 2002, Ústavnímu soudu doručeným dne 5. 11. 2002, který ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku a navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Dle ust. §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy.
V ústavní stížnosti stěžovatel brojí ve skutečnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2001 sp. zn. 3 To 40/2000, petit ústavní stížnosti však neobsahuje návrh na zrušení tohoto usnesení Vrchního soudu v Olomouci v části, ve které byla věc přikázána k projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu (§262 tr. řádu), a z tvrzení stěžovatele není zřejmý vztah mezi konečným rozhodnutím odvolacího soudu ve věci, resp. rozhodnutím krajského soudu, jež navrhuje zrušit, a tvrzeným porušením práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).
Nad rámec je ovšem třeba uvést, že i kdyby tomu tak bylo, a stěžovatel uvedené usnesení Vrchního soudu ze dne 15. 2. 2001 podanou ústavní stížností napadl, vzhledem k datu podání ústavní stížnosti by bylo nutno tento návrh pro jeho opožděnost odmítnout.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2002 sp. zn. 3 To 47/2002, a dále i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2001 sp. zn. 10 T 9/96, a požaduje zrušení obou uvedených rozhodnutí, ve vztahu k těmto ústavní stížností napadeným rozhodnutím však stěžovatel nepředkládá Ústavnímu soudu žádnou ústavně právní argumentaci. Stěžovatel neuvádí, z jakého důvodu napadená rozhodnutí obecných soudů porušují jeho ústavně zaručená práva, v jakém postupu obecných soudů, který bezprostředně předcházel vydání napadených rozhodnutí, spatřuje stěžovatel zásah do svých ústavně zaručených práv. Ústavní stížnost dále neobsahuje ani vymezení, která ústavně zaručená práva byla uvedeným postupem obecných soudů porušena.
Přesto však se Ústavní soud zabýval tím, zda obecné soudy svým postupem neporušily práva stěžovatele, resp. ta jeho práva, jež jsou ústavně zaručena. Ústavní soud dle čl. 83 Ústavy představuje soudní orgán ochrany ústavnosti a v tomto smyslu není součástí soustavy obecných soudů, kterým není ani instančně nadřízen, a není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva; to může činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Z tohoto hlediska však Ústavní soud nezjistil, že by postup obecných soudů byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti, jejich argumentaci považuje za ústavně konformní, srozumitelnou a logicky správnou.
Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2002 sp. zn. 3 To 47/2002, bylo zjištěno, že stěžovatel námitku porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce po vrácení věci postupem podle §262 tr. řádu, v odvolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2001 sp. zn. 10 T 9/96, uplatnil a odvolací soud se v odůvodnění svého odsuzujícího rozhodnutí s touto námitkou také přesvědčivě vypořádal (str. 14 - 15 rozsudku).
Napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2002 sp. zn. 3 To 47/2002, resp. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2001 sp. zn. 10 T 9/96, nebyly přímým následkem ust. §262 tr. řádu, resp. závěry rozsudků, napadené ústavní stížnosti, nelze chápat jako výsledek aplikace ust. §262 tr. řádu, a ani z tvrzení stěžovatele není zřejmý vztah mezi konečným rozhodnutím odvolacího soudu ve věci, resp. soudu prvního stupně, jež navrhuje zrušit, a tvrzeným porušením práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).
Z důvodů již vyložených nelze ochranu ústavně zaručeného práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) stěžovateli přiznat, a to již proto, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 230/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8., č. 65) tento ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Bylo proto na účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany, plynoucí ze zásady o zákonném soudci, uplatnil včas, tj. bezprostředně poté, co skutečnosti ji odůvodňující se mu staly známy. Nastíněný postup není v rozporu se zásadou subsidiarity, která se v řízení před Ústavním soudem uplatňuje, neboť usnesení vrchního soudu v té části výroku, ve které bylo rozhodováno dle ust. §262 tr. řádu, bylo konečné a nebyl proti němu již přípustný žádný řádný opravný prostředek. Uvedený závěr není v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 711/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, č. 66, str. 193; usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 517/2000, k obdobné věci též nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 90/95).
Závěrem Ústavní soud uvádí, že otázka ústavnosti ust. §262 tr. řádu, byla již dříve předmětem zkoumání Ústavního soudu, když ve svém rozhodnutí, vedeném pod sp. zn. I. ÚS 517/2000, dospěl Ústavní soud k závěru, že cit. ust. §262 věta první, tr. řádu není protiústavní, neboť v každém případě neporušuje právo na zákonného soudce, neboť je vždy na zvážení odvolacího senátu, zda k takovému rozhodnutí z vážných důvodů přistoupí. Vzhledem k větě druhé odst. 1 čl. 38 Listiny, podle níž příslušnost soudu a soudce stanoví zákon, je zřejmé, že i výjimka stanovená v trestním řádu (tedy výjimka stanovená zákonem) určuje příslušnost soudu a soudce zákonným způsobem.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelem konkrétně namítané porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Protože Ústavní soud posoudil podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a z tohoto důvodu ji také odmítl, neshledal důvod k odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu