ECLI:CZ:US:2004:4.US.80.04
sp. zn. IV. ÚS 80/04
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti JUDr. T. A. S. zastoupeného JUDr. P. T. advokátem proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.11.2003, čj. 28 Cdo 1982/2001-152 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.4.2001, čj. 13 Co 77/2001-123, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27.2.2004, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dané čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
I.
Z ústavní stížnosti vyplynulo, že Městský soud vydal napadený rozsudek jako soud II. stupně, když přezkoumával rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. listopadu 2000, čj. 11 C 50/99-81. Ústavní soud si tento spis vyžádal a z něj zjistil, že žalobce (dnes ústavní stěžovatel) podal dne 26.3.1999 žalobu o vyklizení nebytových prostor s příslušenstvím v k.ú. Praha-Nové Město, ul. Krakovská 10, proti žalovaným V. H. a ing. M. A. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28.11.2000, čj. 11 C 50/99-81 rozhodl, že oba žalovaní jsou povinni vyklidit v rozhodnutí specifikované místnosti a vyklizené je předat žalobci.
Oba žalovaní napadli uvedený rozsudek odvoláním, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.4.2001, čj. 13 Co 77/2001-123 tak, že rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobu zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že základní otázkou pro posouzení věci je, zda žalovaní užívají byty nebo nebytové prostory. Bylo prokázáno, že právním předchůdcům žalovaných byly předmětné prostory přiděleny jako byty a minimálně od 50. let také byly jako byty užívány. V průběhu doby došlo ke změně v užívání jedné z předmětných místností (kolaudaci na kuchyň). Všechny prostory, které jsou užívány jako bytové, byly takto přiděleny a jsou jako bytové užívány. Minimálně od 50. let nedošlo k úpravám, které by znemožňovaly užívání těchto prostor jako bytů a byly povolovány úpravy odpovídající úpravám bytových prostor. Pokud se žalobce domáhal vyklizení nebytových prostor, aniž by dal žalovaným výpověď z nájmu bytů, soud I. stupně pochybil, když dospěl k závěru, že žalovaní bez právního důvodu užívají nebytové prostory. Odvolací soud proto podle §220 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek Městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost opíral o §237 odst. 1 písmeno a) a §238 odst. 1 písmeno a) o.s.ř.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 27.11.2003, čj. 28 Cdo 1982/2001-152, dovolání zamítl. V odůvodnění uvedl, že odvolací soud posuzoval projednávanou věc podle §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. V řízení o dovolání tedy bylo nutné posoudit, zda si tato ustanovení správně vyložil. Podle §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. v případě, že nejsou zachovány doklady, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Jestliže vybavení stavby nasvědčuje několika účelům, má se za to, že stavba je určena k účelu, ke kterému se užívá bez závad. Odvolací soud založil své měnící zamítavé rozhodnutí na skutkovém zjištění, že předmětné prostory byly přiděleny minimálně od 50. let jako byty a jako byty také byly od té doby užívány. Žalovaným nelze přičítat nedostatky v režimu správního řízení stavebního, týkajícího se případné změny užívání, respekt. nepromítnutí změny užívání předmětných prostor do odpovídajících rozhodnutí či dokumentace. Přehlédnout nelze ani dobu užívání předmětných prostor, která přesahuje dobu dvou generací. Závěr odvolacího soudu, podle něhož mezi žalovaným a jejich právním předchůdcem vznikl a byl konzumován vztah odpovídající tehdejšímu právu nájmu, později osobního užívání, je správný. Tomu odpovídá i správnost dalšího závěru odvolacího soudu, podle něhož ke zrušení uvedeného nájemního vztahu bylo zapotřebí dodržet postup podle §711 občanského zákoníku.
II.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2003, čj. 28 Cdo 1982/2001-152 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18.4.2001, čj. 13 Co 77/2001-123 napadl stěžovatel včas ústavní stížností. V ní namítal, že oběma rozsudky bylo zasaženo do jeho základního práva daného čl. 36 Listiny. Podle stěžovatele jsou právní závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu v příkrém rozporu s objektivními skutečnostmi a důkazy v řízení provedenými. Podle stěžovatele Nejvyšší soud rozhodl na základě vadného posouzení §241 odst. 3 o.s.ř. i nesprávného výkladu rozsudku Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 3/98 Sb. rozhodnutí; dále měl Nejvyšší soud nesprávně vyložit ust. §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., když posuzoval charakter předmětných prostor. Soud není oprávněn posoudit charakter sporných prostor (zda jsou bytové či nebytové), neboť toto právo přísluší toliko stavebnímu úřadu.
Podobně i Městský soud v Praze podle stěžovatele porušil právo na spravedlivý proces a to v tom, že opomenul celou řadu důkazů předložených stěžovatelem v řízení před soudem I. stupně a připomenutých v řízení před Městským soudem. To pak bylo příčinou neoprávněného postupu podle §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. Odvolací soud tak podle stěžovatele anuloval předcházející důkazní řízení, aniž k tomu měl důvod.
Městský soud v Praze, ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 7.6.2004, poukázal na to, že při svém rozhodování vyšel z důkazů provedených nalézacím soudem a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 19.5.2004, poukázal na to, že z obsahu ústavní stížnosti se nepodává zřetelný závěr, v čem mělo dojít ke krácení základních práv stěžovatele. Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů. Přitom z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá srozumitelně a přehledně, z jakých důkazů odvolací soud při svém rozhodování vycházel a jak tyto hodnotil z hlediska úplnosti a jejich významu. Soudu není možné upřít samostatné hodnocení otázek prejudicielní povahy (z hlediska předmětu sporu), takže závěr o porušení stěžovatelem namítaných práv v řízení se jeví jako neopodstatněný.
III.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Meritem ústavní stížnosti je požadavek stěžovatele, aby Ústavní soud podal výklad obyčejného práva, týkajícího se posuzování charakteru nemovitostí v rámci soudního řízení, neboť stěžovatel s výkladem provedeným soudy nesouhlasí. V odůvodnění ústavní stížnosti pak stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud ingerovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal, neboť stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny. V rámci volného hodnocení důkazů učinily Městský soud v Praze i Nejvyšší soud závěr o tom, že předmětné nemovitosti jsou bytovými prostory. To, že s takovým závěrem stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat tvrzené porušení ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením ústavních práv každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není a ani být nemůže. Samotná (případně i Ústavním soudem nesdílená) interpretace hmotného práva není způsobilá založit porušení čl. 36 Listiny, resp. čl. 90 Ústavy. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv. Vzhledem k tomu, že k takovému zásahu nedošlo, pak ani odlišný výklad soudu nezakládá právo na zásah Ústavního soudu (obdobně též nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Pokud stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nepřihlédl k některým důkazům, ze stížnosti není zřejmé ke kterým důkazům neměl přihlédnout. Naopak ze spisu vyplývá, že Městský soud v Praze i Nejvyšší soud hodnotily všechny provedené důkazy v souladu s ust. §132 o.s.ř., tedy každý zvlášť a všechny ve vzájemné souvislosti a své stanovisko řádně zdůvodnily. Zejména argumentace Nejvyššího soudu v odůvodnění rozsudku je přesvědčivá a nikterak nevybočuje z rámce ústavnosti.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.11.2003, čj. 28 Cdo 1982/2001-152 a Městského soudu v Praze ze dne 18.4.2001, čj. 13 Co 77/2001-123, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2004
JUDr. Miloslav Výborný, v.r.
předseda senátu