ECLI:CZ:US:2005:1.US.10.05
sp. zn. I. ÚS 10/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Y. V. L., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hoškem, advokátem se sídlem Praha, Truhlářská 1117/16, proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 40 Nt 252/2004, a proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Mělníku ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. Zt 250/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se Y. V. L. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených usnesení Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") a Okresního státního zastupitelství v Mělníku (dále jen "okresní státní zastupitelství") pro porušení čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva") a čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
V záhlaví uvedeným usnesením okresní soud nepřijal peněžitou záruku a zamítl stížnost stěžovatele proti označenému usnesení okresního státního zastupitelství, kterým byl, podle §71 odst. 4 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), i nadále ponechán ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) TrŘ.
Z odůvodnění vyplynulo, že stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 3. 5. 2004, sp. zn. 40 Nt 115/2004, s účinky od 30. 4. 2004. Je stíhán pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ") a trestný čin porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle §148a odst. 1, 2 písm. b) TrZ, spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ. Spotřební daň, DPH a clo mělo být zkráceno o částku ve výši nejméně 2 847 347,-- Kč. Jedná se o rozsáhlou, organizovanou a závažnou trestnou činnost. Stěžovateli hrozí vysoký trest odnětí svobody, je bez státního občanství a v místě, kde je hlášen k trvalému pobytu, se nezdržuje. Není zřejmé, jaký druh podnikatelské činnosti je zdrojem jeho obživy a vyžaduje jeho setrvání na území České republiky. Je tedy reálná obava, že by mohl, při pobytu na svobodě, území republiky opustit nebo se skrývat a mařit tak trestní stíhání. Věc nebyla dosud skončena pro svoji obtížnost. Nebyla dosud vyřízena žádost o právní pomoc, adresovaná orgánům Generální prokuratury Ruské federace, ke společnostem, které dodávaly krycí zásilky dřeva a technického uhlíku, v nichž byly ukryty neokolkované cigarety, odebírané stěžovatelem a k osobám, které uskutečnily a provedly jejich úhradu. Rovněž nebyly ukončeny výslechy svědků. Propuštěním stěžovatele z vazby by došlo k podstatnému ztížení účelu trestního řízení, kterým je spravedlivé potrestání pachatele. S ohledem na okolnosti případu nebyla přijata peněžitá záruka nahrazující účel vazby.
Ve vztahu k usnesení okresního státního zastupitelství stěžovatel nepovažuje shora uvedenou argumentaci za dostatečnou pro odůvodnění omezení jeho osobní svobody z důvodu uvedeného v §67 písm. a) TrŘ. Navíc usnesení neobsahuje zdůvodnění, zda trestní stíhání vykazuje či nevykazuje průtahy. Usnesení okresního soudu stěžovatel vytýká, že není dostatečně odůvodněno, je obtížně přezkoumatelné a nevypořádalo se s podmínkami stanovenými v §71 odst. 4 TrŘ. Nepřijetím peněžité záruky byl porušen čl. 9 odst. 3 Paktu a čl. 5 odst. 3 Úmluvy. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.
K výzvě Ústavního soudu o vyjádření, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), okresní soud odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.
Okresní státní zastupitelství uvedlo, že námitky stěžovatele nejsou důvodné. Vazební důvod podle §67 písm. a) TrŘ byl dán od počátku přípravného řízení. V průběhu vyšetřování nebyly zjištěny nedůvodné průtahy ze strany policejního orgánu. Vyšetřování nebylo dosud ukončeno a žádost o právní pomoc byla orgánům Generální prokuratury Ruské federace postoupena dne 15. 12. 2004. Stěžovatel, ani jeho obhájce, nenabídl odpovídající záruky za další trvání vazby, s výjimkou nabídky slibu a peněžité záruky, kterou nabídla jeho přítelkyně až v řízení před okresním soudem, při rozhodování o stížnosti proti usnesení okresního státního zastupitelství o dalším ponechání ve vazbě.
Usnesením Okresního státního zastupitelství v Mělníku ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. Zt 250/2004, byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu. Podle §73 odst. 1 písm. c) TrŘ byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka, za současného přijetí písemného slibu stěžovatele [§73 odst. 1 písm. b) TrŘ].
Ústavní soud, po prostudování předložených podkladů, nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje s odůvodněním napadených usnesení, pokud jde o splnění podmínek pro vydání usnesení o jeho ponechání ve vazbě. Staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry. Jeho úkolem je však zjistit, zda aplikace a interpretace práva nemá za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.
Při rozhodování o vazbě nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je jisté, že obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat. Je postačující, aby ve vazebních rozhodnutích byla prokázána a řádně vysvětlena existence konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že obviněný, bude-li ponechán na svobodě, bude jednat způsobem předpokládaným v §67 písm. a) TrŘ. Výklad "konkrétních skutečností" je především věcí orgánů činných v trestním řízení, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda ponechání obviněného ve vazbě je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak.
V projednávaném případě důvodnost obavy, že stěžovatel uprchne nebo že se bude skrývat, spatřovalo okresní státní zastupitelství a okresní soud zejména v tom, že se jedná o závažnou, organizovanou a rozsáhlou trestnou činnost, za niž hrozí vysoký trest, stěžovatel se nezdržuje v místě, kde je hlášen k trvalému pobytu.
Jestliže okresní státní zastupitelství použilo namísto "hrozby vysokým trestem" slovní spojení "ohrožení citelným trestem", poukazuje Ústavní soud na usnesení okresního soudu, který stěžovatelem napadené slovní spojení zpřesnil v souladu s trestním řádem a nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03.
Námitce stěžovatele, že usnesení okresního soudu není dostatečně odůvodněno a je nepřezkoumatelné, nelze přisvědčit. Okresní soud přezkoumal usnesení okresního státního zastupitelství, shromážděný materiál, výslech stěžovatele, posoudil všechny skutečnosti i provedené důkazy a dospěl k závěru, že důvody vazby podle §67 písm. a) TrŘ stále trvají. Svůj závěr o trvání vazby řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil.
Okresní soud se také dostatečně vypořádal s otázkou, zda byly splněny podmínky uvedené v §71 odst. 4 TrŘ. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že se jedná o rozsáhlou, organizovanou věc, zatím nebylo vyřízeno dožádání orgánům Generální prokuratury Ruské federace. Propuštěním stěžovatele na svobodu by došlo k podstatnému ztížení dosažení účelu trestního řízení, kterým je spravedlivé potrestání pachatele. Okresní soud tedy nepovažoval za prvořadý účel trestního řízení jeho potrestání, jak tvrdí stěžovatel, ale spravedlivé potrestání tak, jak to požaduje §1 odst. 1 TrŘ, a to prostřednictvím náležitě zjištěného trestného činu.
K tvrzení, že nepřijetím peněžité záruky byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, je namístě připomenout, že na přijetí peněžité záruky ze strany soudu není výslovný nárok, neboť přijetí je fakultativní, což je zřejmé z užitého slova "může" zakotveného zákonodárcem ve větě prvé ustanovení §73a odst. 1 TrŘ.
V daném případě okresní soud rozhodoval o nepřijetí peněžité záruky podle ustanovení §73a odst. 2 písm. b) TrŘ. Takové rozhodnutí lze odůvodnit alternativně buď s ohledem na okolnosti případu nebo závažnosti skutečností odůvodňujících vazbu. Okresní soud své rozhodnutí o nepřijetí peněžité záruky odůvodnil okolnostmi případu. Argumentace okresního soudu k "okolnostem případu" je dostatečně konkrétní, aby umožnila hodnotit a přezkoumávat důvodnost jeho rozhodnutí. Jak již bylo shora uvedeno, pro rozhodnutí o nepřijetí peněžité záruky stačí, aby byl opodstatněný toliko jeden z alternativně daných důvodů uvedených v §73a odst. 2 písm. b) TrŘ tak, jako tomu je v projednávané věci.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu