ECLI:CZ:US:2005:1.US.102.05
sp. zn. I. ÚS 102/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Krlínem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Zeyerova 32, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.11.2004, č.j. 6 As 12/2003-58, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3.4.2003, č.j. 10 Ca 11/2003-28, proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 18.7.2002, č.j. ODSH/1190/02/VI, proti rozhodnutí Okresního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 6.5.2002, č. j. RD-1017/02/Ze, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Krajského úřadu Jihočeského kraje a Magistrátu města České Budějovice jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22.2.2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatel o následující důvody.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele podaná dne 5.5.2003 proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3.4.2003, č.j. 10 Ca 11/2003, přičemž se v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem správních orgánů a Krajského soudu v Českých Budějovicích, že na překročení povolené rychlosti nižší než je 30 km/hod, kterého se stěžovatel dopustil, lze aplikovat ust. §22 odst. 1 písm. e) zák. č. 200/1900 Sb., o přestupcích, ve znění platném ke dni 12.2.2002, kdy došlo k jednání, na základě kterého byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku (dále jen "zákon o přestupcích").
Stěžovatel s tímto právním názorem nesouhlasí a má za to, že lexikální výklad ust. §22 odst. 1 písm. a) a e) zákona o přestupcích neumožňuje použití ustanovení §22 odst. 1 písm. e) tohoto zákona na porušení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, spočívající v překročení povolené rychlosti. Pokud by zákonodárce měl skutečně na mysli postihovat i překročení rychlosti méně než 30 km/hod, pak by tak dle stěžovatele nepochybně učinil výslovně. Pokud však zákonodárce použil v ust. §22 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích formulaci, že přestupku se dopustí ten, kdo překročí nejvyšší dovolenou rychlost určitým způsobem, pak dle stěžovatele nelze ust. §22 odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích, ve kterém se hovoří o jiném jednání, na překročení povolené rychlosti použít, a tak je také dle tvrzení stěžovatele zákon např. v Praze a Středočeském kraji vykládán. Takový výklad dle stěžovatele zastává také odborná literatura, např. Přestupkové právo, 12. vydání, vydavatelství Linde, komentář k ustanovení písm. f) - dříve písm. e).
Stěžovatel dále dovozuje, že úmyslem zákonodárce bylo, aby za přestupek bylo považováno a uložením pokuty trestáno až kvalifikované překročení povolené rychlosti, zatímco úmyslem předkladatele zákona - Ministerstva dopravy bylo označit za přestupek každé překročení rychlosti stanovené dle §18 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, Ministerstvo dopravy dle stěžovatele i přesto vykládá ustanovení §22 odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích tak, že lze podle něj postihovat překročení povolené rychlosti menší než jak stanoví §22 odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Takový výklad je dle stěžovatele obcházení vůle zákonodárce, stěžovatel proto od začátku řízení navrhoval k důkazu vyžádat stanovisko Poslanecké sněmovny k výkladu předmětných ustanovení. V odmítnutí provedení takového důkazu spatřuje stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces, bez provedení tohoto důkazu je odůvodnění rozsudků soudů nepřesvědčivé a nemá oporu v provedených důkazech, neboť jen provedením stěžovatelem navrženého důkazu by bylo možno argumentaci stěžovatele potvrdit či vyvrátit. Stěžovatel má za to, že byl ve správním řízení "potrestán za jednání, jež zákon výslovně ani jinak přímo neoznačuje, nedeklaruje a nehodnotí jako přestupek, když ani zákonodárce neměl v úmyslu, aby jednání, kterého se dopustil stěžovatel, bylo posuzováno jako přestupek".
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR, čl. 3 a čl. 4 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 13 a čl. 7 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 10 a čl. 90 Ústavy.
Relevantní znění těchto článků je následující.
Čl. 2 odst. 3 Ústavy zní: Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Čl. 2 odst. 4 Ústavy zní: Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Čl.3 Ústavy zní: Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.
Čl.4 Ústavy zní: Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Čl. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl.2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Čl.2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zní: Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní: Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem.
Čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zní: Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
Čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod zní:Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které bylastanovena.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zní: Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Čl. 7 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zní: Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.
Čl. 7 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zní: Tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy.
Čl. 10 Ústavy zní: Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Čl. 90 Ústavy zní: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Krajského úřadu Jihočeského kraje a Magistrátu města České Budějovice jako účastníků řízení.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Pokud jde o uplatněné námitky, zevrubně se s nimi vypořádal již v napadeném rozsudku (čl. 60, 61), na jehož odůvodnění v plném rozsahu odkazuje. Nejvyšší správní soud dále uvádí, že výklad ustanovení §22 zákona o přestupcích v daném případě byl proveden v souladu s ústavním pořádkem České republiky, stěžovateli byla poskytnuta u jmenovaných správních soudů soudní ochrana v souladu s ústavním pořádkem a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. V řízení před Nejvyšším správním soudem nebyl stěžovatel zkrácen na svých procesních ani hmotných právech. Nejvyšší správní soud poukazuje na skutečnost, že dokazování se vztahuje zejména na otázky skutkové. Z principu dělby moci, který je obsažen v základech právního řádu České republiky a jejího ústavního systému, vyplývá, že interpretace právních předpisů pro konkrétní případy přísluší v prvé řadě soudům, nikoli orgánům moci zákonodárné. Proto je takový výklad provedený orgány moci zákonodárné pro soudní aplikaci práva v konkrétních případech zcela irelevantní. Z toho důvodu Nejvyšší správní soud také neprovedl požadovaný důkaz stanoviskem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že jeho napadené rozhodnutí není v rozporu se základními právy, jak stěžovatel namítá, a navrhuje, aby Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl, případně ji podle §82 odst. 1 téhož zákona zamítl.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že již v rozsudcích soudů obou stupňů bylo vysvětleno, že správními orgány aplikovaným výkladem (jazykovým i historickým) platné právní normy nebyl stěžovatel zkrácen na svých právech, ani nebyly použité právní normy aplikovány v rozporu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod, nebo Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. K námitce neprovedeného důkazu opět soud odkazuje na odůvodnění napadených rozsudků s tím, že nelze akceptovat námitku stěžovatele, že neprovedení důkazu stanoviskem Poslanecké sněmovny má za následek nedostatečnou oporu v provedených důkazech, neboť stěžovatel v žalobě nezpochybnil skutkovou stránku věci, ale domáhal se pouze posouzení právní otázky.
Krajský úřad Jihočeského kraje poté, co se zevrubně vyjádřil k námitkám stěžovatele uzavřel, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem, skutkový stav, z něhož veškerá rozhodnutí vycházela, je v souladu s obsahem správního spisu a zjištění skutkového stavu bylo dostačující pro vydání rozhodnutí, které je srozumitelné, jeho důvody jsou dostatečné a zvolený druh a výše uložené sankce není zjevně nepřiměřený protiprávnímu jednání stěžovatele. Krajský úřad Jihočeského kraje tedy navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítl, neboť postupem správních orgánů a soudů obou instancí nedošlo k poškození ústavně zaručených práv stěžovatele.
Magistrát města České Budějovice ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se s rozhodnutím Okresního úřadu České Budějovice, referátu dopravy a silničního hospodářství ztotožňuje.
Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 11/2003, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti.
Okresní úřad České Budějovice, referát dopravy a silničního hospodářství, rozhodnutím ze dne 6. 5. 2002, č. j. RD - 1017/02/Ze, uznal stěžovatele vinným z přestupku podle §22 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném ke dni spáchání přestupku (dále jen "zákon o přestupcích"), kterého se dopustil tím, že dne 12. 2. 2002 v obci Chocenice jel osobním automobilem rychlostí 71 km/h a tím překročil v kontrolovaném úseku povolenou rychlost o 21 km/h. Tímto jednáním stěžovatel porušil povinnost uloženou §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Za tento přestupek byla stěžovateli uvedeným rozhodnutím uložena pokuta ve výši 1000 Kč a současně povinnost uhradit náklady řízení ve výši 500 Kč podle §79 odst. 1 zákona o přestupcích ve spojení s §1 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb. Proti uvedenému rozhodnutí Okresního úřadu České Budějovice se stěžovatel odvolal ke Krajskému úřadu Jihočeského kraje (žalovanému). V odvolání uvádí, že nemá námitek proti skutkovým zjištěním, namítá však nesprávné právní posouzení věci, když zákon o přestupcích upravuje přestupek spočívající v překročení povolené rychlosti v §22 odst. 1 písm. a), a to tak, že přestupkem ve smyslu tohoto zákona je až překročení povolené rychlosti v obci o více jak o 30 km/h a mimo obec o více jak o 50 km/h. Užitím argumentu a contrario podle něj vyplývá, že překročení povolené rychlosti o menší hodnotu než je uvedeno shora, v jeho případě o 21 km/h není přestupkem. K aplikaci §22 odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích uvádí, že není přípustná, neboť v daném případě má přednost speciální ustanovení, a to §22 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona. Dále poukázal na čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4, čl. 36 odst. 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod. Krajský úřad Jihočeského kraje odvolání rozhodnutím ze dne 18. 7. 2002, č. j. ODSH/1190/V1, zamítl a napadené prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel se proti uvedenému rozhodnutí žalovaného bránil žalobou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, ve které uvedl tytéž důvody, které již uvedl ve svém odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí. Podle jeho názoru napadeným rozhodnutím došlo k rozšiřujícímu výkladu ustanovení zákona o správním trestání, které je nepřípustné. Rozsudkem ze dne 3. 4. 2003, č. j. 10 Ca 11/2003 - 28, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Kasační stížností ze dne 5.5.2003 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, když namítá jeho nezákonnost z důvodů, které byly uvedeny již v žalobě a dále vytýkal napadenému rozsudku neprovedený důkaz stanoviskem Parlamentu. Napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Ústavní soud tedy nezjišťuje, zda výklad zákona učiněný obecnými soudy je výkladem správným, ale pouze to, zda obecnými soudy zvolený výklad nevybočuje z mezí, které dává soudní moci při jejich činnosti ústavní pořádek ČR. Toliko v těchto mezích Ústavní soud přezkoumal důvody ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
V dané věci stěžovatel namítá, že v napadených rozhodnutích bylo orgány veřejné moci nesprávně interpretováno a na jeho právní věc aplikováno ustanovení §22 odst. 1 zákona o přestupcích. Ústavní soud, který, jak bylo výše uvedeno nezkoumá správnost, nýbrž ústavnost výkladu právních norem orgány veřejné moci, se k otázce interpretace vyjádřil např. ve svém usnesení ze dne 21. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 339/03, tak, že " ... k tomu, aby soudcovské rozhodnutí vybočilo z ústavních limitů, ... by musela právní argumentace soudu svévolně a iracionálně vybočit z množiny možných významů zákona a narušit tak hodnotu právní jistoty a s ní spojený princip ochrany legitimních očekávání adresátů příslušné právní normy: obecnými soudy zvolená interpretace by tedy musela odporovat jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, a překvapit tak účastníky právní normou regulovaných právních vztahů." V projednávané věci však Ústavní soud dospěl k závěru, že interpretace ustanovení §22 odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích provedená správními orgány i obecnými soudy nevybočila z mezí ústavnosti. Dle cit. ustanovení se přestupku dopustí ten, kdo jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až d), poruší zvláštní zákon, poznámka pod čarou pak odkazuje na zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů. Pokud stěžovatel dovozuje, že takovým jiným jednáním nemůže být překročení rychlosti o méně než 30 km/hod v obci, pak tento jeho názor nemá oporu v textu právní normy. Překročení rychlosti o méně než 30 km/hod v obci není jednáním uvedeným pod písm. a) až d), neboť ustanovení §22 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích se vztahuje jen na překročení rychlosti o více než 30 km/hod v obci, nepochybně tedy právě §22 odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích na takové překročení rychlosti dopadá. Tomu neodporuje ani komentář k ust. §22 odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích uvedený v publikaci Přestupkové právo, 12. vydání, vydavatelství Linde, na který stěžovatel odkazuje, a ve kterém se uvádí, že jako přestupek podle tohoto ustanovení lze kvalifikovat každé porušení povinnosti stanovené zákonem o provozu na pozemních komunikacích, pokud nejde (mimo jiné) o přestupek podle §22 odst. 1 písm. a) - e). Pod §22 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb., na kterou stěžovatel odkazuje, je však zařazena přesně specifikovaná kvalifikovaná skutková podstata, která v případě stěžovatele nebyla jeho jednáním naplněna. Nic tedy nebrání aplikovat na věc stěžovatele ustanovení §22 odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích, který vymezuje obecnou skutkovou postatu přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, tak jak učinily správní orgány a posléze obecné soudy.
Námitky stěžovatele vztahující se k úmyslu předkladatele příslušného zákona či zákonodárce a taktéž námitku vztahující se k neprovedení důkazu - zjištění stanoviska Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, považuje Ústavní soud za zcela irelevantní. Tradičním cílem interpretace práva je postižení významu a smyslu právní normy, která byla zakotvena a vyjádřena ve slovní formulaci právní normy toho kterého právního aktu. Potřeba subsumpce konkrétního případu pod obecnou právní normu pak od interpretace vyžaduje dotvářet právní normu pro právní posouzení individuálního případu, uvedený proces však musí probíhat v rámci vymezeném textem normativního právního aktu. Odporuje tedy požadavku zákonnosti takové pojetí interpretace, které upřednostňuje tzv. ratio legis (úmysl zákonodárce) před obsahem textu normativního právního aktu. Úmysl zákonodárce je vyjádřen v normativním právním aktu. Jestliže vyznívá obsah právní normy jinak, než zákonodárce zamýšlel, nelze požadovat na subjektu interpretace, aby zákonodárcův úmysl zjišťoval jinak, než vyplývá ze zformulovaného textu. K úpravě nebo změně platných právních norem je v takovém případě povolána normovotvorba, nikoli interpretace. Opačný postup je contra legem, což však neznamená, že subjekt interpretace vychází při výkladu právní normy pouze z textu právní normy. Ústavní soud se v tomto smyslu k povaze intepretace práva opakovaně vyjádřil, za nosný lze považovat zejména názor, který Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97, a ve kterém uvedl, že "Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.)" V dané věci však Ústavní soud neshledal v textu uvedené právní normy prostor pro interpretaci, jak byla učiněna stěžovatelem, když text předmětných ustanovení je jednoznačný, a ani z pohledu historického, jazykového či teleologického výkladu se nejeví důvod pro oprávněnost či důvodnost takto stěžovatelem učiněné interpretace. Pokud pak stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že bez provedení důkazu stanoviskem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky nemá odůvodnění rozsudků soudů oporu v provedených důkazech, Ústavní soud uvádí, že ze zásady iura novit curia vyplývá, že zjišťování obsahu právního předpisu není předmětem dokazování soudů.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl..
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu