ECLI:CZ:US:2005:1.US.126.05
sp. zn. I. ÚS 126/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. E. T., zastoupené JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem Jánská 864/4, Liberec 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.12.2004, č.j. 28 Cdo 2729/2004-107, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26.5.2004, č.j. 25 Co 141/2004-91 a proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5.1.2004, č.j. 8 C 267/2003-49, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi jako účastníků řízení a J. F., zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Turnově, Husova č. p. 602, jako vedlejším účastníkem řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4.3.2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatelka namítá, že nebyla obecnými soudy respektována zásada rovnosti stran garantovaná článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, a že byl napadenými rozhodnutími porušen čl. 95 Ústavy ČR.
Relevantní znění dotčených článků je následující.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zní: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zní: Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 95 odst. 1 Ústavy zní: Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Čl. 96 odst. 1 Ústavy zní: Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi jako účastníků řízení a J. F. jako vedlejšího účastníka řízení.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka uplatnila tytéž námitky jako v ústavní stížnosti již v řízení před obecnými soudy. Ve věci samé pak Nejvyšší soud ČR odkazuje na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí a připomíná, že dovolání v dané věci bylo přípustné pouze z důvodů nesprávného právního posouzení, stěžovatelka však (i v ústavní stížnosti) vyjadřuje svůj nesouhlas se skutkovými závěry obecných soudů. Posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti pak Nejvyšší soud ČR ponechává na Ústavním soudu.
Krajský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti k námitce stěžovatelky, že obecné soudy nezjistily řádně skutkový stav věci, uvedl, že soud prvého stupně provedl všechny důkazy potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu, k prokázání nevěrohodnosti svědka Konopky stěžovatelka žádné důkazy nenavrhla. Stěžovatelka měla také dle krajského soudu možnost v řízení před obecnými soudy prokázat své tvrzení o tom, že se nejednalo o havárii topného systému a této své možnosti nevyužila. Krajský soud v Praze tedy považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje, aby byla zamítnuta.
Okresní soud v Mladé Boleslavi odkazuje ve vyjádření k ústavní stížnosti na své napadené rozhodnutí a upozorňuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nespecifikuje, v čem měla být nerespektována zásada spravedlivého procesu v řízení před obecnými soudy a porušena rovnost stran. Okresní soud tedy považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
J. F. ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy se zabývaly všemi účastníky předloženými důkazy v souladu s §119 a násl. o. s. ř. a zejména soud prvního stupně se velmi podrobně vypořádal s argumentací stěžovatelky. Dále vedlejší účastník uvedl, že před Okresním soudem v Mladé Boleslavi byla vedena řada řízení ohledně nájemního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem a okresní soud se znalostí věci žalobu stěžovatelky zamítl, neboť otázka vytápění pronajaté provozovny závisela na havárii ústředního topení, situace byla navíc řešena instalací náhradního topidla. Vedlejší účastník navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, a navíc aby mu Ústavní soud přiznal náklady právního zastoupení.
Ze spisu Okresního soudu Praha - západ, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti.
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5.1.2004, č. j. 8 C 267/2003-49, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala, aby byl vedlejší účastník uznán povinným zaplatit jí částku 76.000,- Kč. V odůvodnění cit. rozsudku okresní soud uvedl, že dospěl o ohledem na výsledky dokazování k závěru, že požadavek stěžovatelky na zaplacení smluvní pokuty byl neopodstatněný. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dne 5.1.2004 odvolání, neboť se domnívala, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci a dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26.5.2004, č.j. 25 Co 141/2004-91, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen s odůvodněním, že skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně odpovídají důkazům provedeným v řízení, zjištěný skutkový stav je zcela dostačující k posouzení a rozhodnutí věci a také právní závěry soudu prvního stupně shledal odvolací soud správnými. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dne 5.10.2004 dovolání, ve kterém namítala, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9.12.2004, č.j. 28 Cdo 2729/2004-107, jako nepřípustné odmítnuto.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelkou namítanému porušení jejích ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, nevyplývá, že by v řízení před obecným soudy nebo v jejich rozhodnutích bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, případně další ústavně zaručená práva namítaná stěžovatelkou. Soudy obou stupňů vycházely při posuzování dané věci z řádně zjištěného skutkového stavu i z provedených důkazů. Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Dle §132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V dané věci Ústavní soud po prostudování spisového materiálu rozpor s ustanovením čl. 132 o. s. ř. v postupu obecných soudů neshledal. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností (a tedy hodnověrnosti svědeckých výpovědí) jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94), takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky tak spočívá v polemice s právním názorem obecných soudů, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecné soudy se s nimi řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Nesouhlas stěžovatelky s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení namítaných ústavně zaručených práv, a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecných soudů. Z tohoto pohledu tedy Ústavní soud neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování obecných soudů.
Ústavní soud neshledal ovšem ani důvod, pro nějž by vyhověl návrhu vedlejšího účastníka, aby jeho právnímu zástupci přiznal odměnu za vyjádření k ústavní stížnosti. Podle ustanovení §62 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z tohoto pravidla existují výjimky uvedené kromě ustanovení §62 odst. 4 i v §83 a §84 zákona o Ústavním soudu. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení §62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu neshledal důvod. Stěžovatelka podáním ústavní stížnosti pouze realizovala své právo na soudní ochranu, přiznané jí Listinou základních práv a svobod. Za tento postup ji však nelze sankcionovat tím, že by jí byla uložena povinnost nahradit náklady vedlejšímu účastníkovi. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud posoudil návrh vedlejšího účastníka jako neodůvodněný, nebyl dán důvod k vydání usnesení ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu