ECLI:CZ:US:2005:1.US.172.05
sp. zn. I. ÚS 172/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. S., zastoupené Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem se sídlem Praha 6, Muchova 9/223, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2004, čj. 2 Afs 152/2004 - 61, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2004, čj. 31 Ca 126/2003 - 25, a proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 15. 7. 2003, čj. 2670/170/2003, a Finančního úřadu v Jičíně ze dne 9. 12. 2002, čj. 57624/02/238980/8578, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí pro porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadla započetí, průběh a výsledek řízení, jímž byl stěžovatelce stanoven odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 4 477 992,-- Kč a penále ve stejné výši.
Ve své ústavní stížnosti uvedla, že v roce 1996, na základě smlouvy o poskytnutí dotace, obdržela dotaci ve výši 80 procent vynaložených nákladů, nejvýše však 5 940 000,-- Kč, na "hrazení drobných vodních toků, výstavba." Poskytovatel dotace (ministerstvo zemědělství) provedl kontrolu správnosti čerpání dotace, při které postupoval, podle stěžovatelky, nezákonně a stěžovatelka ani o této kontrole nevěděla. Na kontrolu reagoval Finanční úřad v Jičíně (dále též "správce daně"), který dne 4. září 1997 vyměřil částku neoprávněně použitých prostředků státního rozpočtu ve výši 4 276 617,-- Kč a penále ve výši dalších 1 693 540,-- Kč a rozhodl o povinnosti stěžovatelky vrátit tyto prostředky do státního rozpočtu.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě požádalo Finanční ředitelství v Hradci Králové o provedení opakované kontroly čerpání dotace. Ani tato kontrola, podle stěžovatelky, nevedla k napravení předchozích procesních chyb. Finanční ředitelství v Hradci Králové odvolání stěžovatelky dne 30. 6. 1998 zamítlo a současně, podle výsledků opakované kontroly, zvýšilo částku odvodu na částku 4 477 617,-- Kč a penále na 1 773 285,-- Kč.
Proti rozhodnutí finančního ředitelství podala stěžovatelka správní žalobu, které bylo správním soudem vyhověno. Na základě tohoto rozhodnutí správce daně, podle stěžovatelky již po uplynutí prekluzivní lhůty, zahájil formálně kontrolu, kde byly mj. sepsány tři protokoly. Nevyhověl současně žádným námitkám stěžovatelky ani návrhům na provedení dalších důkazů. V záhlaví označeným rozhodnutím pak správce daně dne 9. prosince 2002 vydal totožné rozhodnutí jako bylo rozhodnutí minulé. Odvolání stěžovatelky bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 15. 7. 2003.
Označené rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové napadla stěžovatelka žalobou, kterou Krajský soud v Hradci Králové zamítl dne 21. 6. 2004, rozsudkem čj. 31 Ca 126/2003 - 25. Krajský soud tak, podle stěžovatelky, rozhodl přesto, že správce daně, stejně jako Finanční ředitelství v Hradci Králové, nerespektovaly jeho předchozí právní názor. Takovýto postup považuje stěžovatelka za protiústavní a odvolává se na judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatelka přitom vytýkala rozhodnutí obou správních orgánů nesprávné nakládání s důkazy, protože tyto správní orgány šikanózně nevzaly na zřetel důkazy navržené stěžovatelkou. Kasační stížnost stěžovatelky pak Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 16. 12. 2004, čj. 2 Afs 152/2004 - 61.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka vede s uvedenými rozhodnutími velmi obsáhlou polemiku. Nejvyšší správní soud podle ní hodnotil jiný rozsah námitek než který stěžovatelka u Nejvyššího správního soudu uplatnila. Způsob provedení kontroly pracovníkem ministerstva zemědělství v roce 1997 porušil základní ústavní zásady, protože proběhl bez jejího vědomí. I následující kontroly ministerstva zemědělství mají závažné chyby, s jejich výsledky a důkazy tam provedenými byla stěžovatelka seznámena až ex post, což je v rozporu s jejími základními právy a judikaturou Ústavního soudu. Metody zjištění relevantních skutečností, rozhodných pro výsledek kontroly, nejsou a nebyly stěžovatelce známy, čímž je porušován též čl. 38 odst. 2 Listiny. Důkazy použité v daňovém řízení jsou navíc důkazy nezákonnými. Vadné jsou rovněž znalecké posudky v daňovém řízení a i jiná skutková zjištění je nutno, podle stěžovatelky, charakterizovat tak, že správní orgány důsledně netrvaly na požadavku opakovaně vznášenému Ústavním soudem, podle něhož "je nutno důsledně trvat na tom, aby skutková zjištění provedená správními orgány byla úplná a procesně bezvadná" (nález sp. zn. I. ÚS 591/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 23, str. 265). Stěžovatelka také velmi detailně polemizuje o důkazní hodnotě jednotlivých důkazů, znaleckých posudků a stanovisek. Tvrdí, že důkazy navržené stěžovatelkou, nebyly, v rozporu se zákonem, vzaty v úvahu. Podle stěžovatelky rovněž uplynula lhůta pro zahájení daňové kontroly.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Finanční úřad v Jičíně sdělil, že považuje důkazy, v jeho rozhodnutí použité, za zákonné a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Finanční ředitelství v Hradci Králové uvedlo, že důkazy v dané věci použité byly v souladu s tehdy platným zákonem č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky ČR a obcí. Jak správní orgán prvního, tak druhého stupně respektovaly závazný právní názor správního soudu a procesní nedostatky v dané věci napravily. Podle finančního ředitelství celá situace byla zapříčiněna tím, že v části projektu byly předimenzovány, pravděpodobně účelově, objemy některých prací tak, aby se dosáhlo co největšího plnění dotace ze státního rozpočtu. Současně některé práce nebyly provedeny v požadované kvalitě nebo nebyly provedeny vůbec. Finanční ředitelství rovněž navrhlo odmítnutí ústavní stížnosti.
Krajský soud v Hradci Králové zastává názor, že žádná základní práva stěžovatelky nebyla porušena.
Nejvyšší správní soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a poukázal na skutečnost, že stěžovatelka v podstatě přebírá argumenty použité v kasační stížnosti, s nimiž se Nejvyšší správní soud již vypořádal. Její argumenty ústavní judikaturou nejsou v řadě případů namístě, protože operují právní úpravou, zrušenou novým soudním řádem správním, eventuálně vyjadřují jen vysoce obecné principy správního řízení, které nebyly v dané věci nijak porušeny. Pokud Nejvyšší správní soud konstatoval důkazní váhu leteckých snímků, jde o notorietu. Nejvyšší správní soud odmítl stěžovatelčino pojetí prekluze u vyměření odvodů do státního rozpočtu a závěrem navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, příp. její zamítnutí.
V replice k vyjádřením účastníků řízení stěžovatelka odmítla názor Nejvyššího správního soudu o nepoužitelnosti stěžovatelkou citované judikatury Ústavního soudu. Znovu poukázala na údajné vady správního řízení, které nebyly zhojeny ani rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, a polemizuje s výkladem lhůt pro rozhodnutí v dané věci.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Napadená rozhodnutí a argumenty stěžovatelky zahrnují celou řadu právních i skutkových otázek ve zřetelně skutkově i právně složité věci, které ovšem svou podstatou zůstávají v rovině podústavního práva. Ústavní soud nemohl pominout, že ve věci rozhodly dvě instance správního soudnictví, kterým zejména přísluší určovat výklad norem podústavního práva, jehož údajné vady stěžovatelka namítá. Stěžovatelka argumentuje celou řadou nálezů Ústavního soudu. Tyto nálezy dílem jen formulují velmi obecné požadavky a principy, dílem již nejsou použitelné, s ohledem na novou úpravu správního soudnictví. Navíc stěžovatelka tyto nálezy sama přebírá zcela mechanicky a hovoří dokonce o ustanoveních občanského soudního řádu, v současnosti již neplatných.
Stěžovatelka tak ve svých argumentech pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu. V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem ČR.
Pokud jde o výklad podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů. V této věci Nejvyšší správní soud takto postupoval. Ve svém rozhodnutí se, na šesti stranách, s argumenty stěžovatelky, uplatněnými v kasační stížnosti, dostatečně vypořádal. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno. V tomto ohledu postačí na jeho rozhodnutí odkázat, aniž by bylo třeba vývody tam blíže rozvedené pro nadbytečnost znovu opakovat.
Ústavní soud pro pořádek připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva (v daném případě učiněná Nejvyšším správním soudem) byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva, mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. III. ÚS 224/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17 a další). Není úkolem Ústavního soudu podrobovat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dalšímu zevrubnému přezkumu zákonnosti, neboť tím by Ústavní soud překročil své vlastní pravomoci, které má ve smyslu shora naznačených principů .
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů, v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Tak je tomu i v tomto případě.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu