ECLI:CZ:US:2005:1.US.177.04
sp. zn. I. ÚS 177/04
Usnesení
I.ÚS 177/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. J. J., proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 9. 2002, čj. 6 C 115/98 - 237, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2003, čj. 24 Co 705/2002 - 259, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 1. 2004, čj. 32 Odo 442/2003 - 278, za účasti ČSOB Pojišťovny, a. s., zast. Mgr. V. Š., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu stěžovatele proti žalované, tehdejší IPB Pojišťovně, a. s. (právní předchůdkyni vedlejšího účastníka), na zaplacení částky 300 000,-- Kč. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 1. 2003 rozsudek okresního soudu potvrdil a Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 15. 1. 2004, čj. 32 Odo 442/2003 - 278, dovolání stěžovatele zamítl. Stěžovatel obsáhle polemizoval s právními závěry shora označených rozhodnutí obecných soudů a má za to, že jsou, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR, v rozporu s čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud v Pardubicích odkázal na svůj právní názor ve svém rozsudku a dále uvedl, že pojistitel je oprávněn, podle §802 odst. 2 ObčZ, plnění z pojistné smlouvy odmítnout, jestliže se až po pojistné události dozví, že její příčinou je skutečnost, kterou pro vědomě nepravdivé nebo neúplné odpovědi nemohl zjistit při sjednávání pojištění a která byla pro uzavření pojistné smlouvy podstatná. Odmítnutí plnění ze strany pojistitele je třeba uplatnit v obecné tříleté promlčecí lhůtě, která začala běžet ode dne, kdy poprvé mohlo být právo na odmítnutí plnění vykonáno, tedy ode dne, kdy se pojistitel dozvěděl o skutečnostech, které zakládají právo na odmítnutí plnění. To znamená, že právo na odmítnutí mohl pojistitel uplatnit v době od 24. 1. 1998 do 23. 1. 2001, neboť odmítnutí plnění bylo doručeno dne 15. 1. 2001. Uvedený právní názor zastává i Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku čj. 24 Co 705/2002 - 259, a Nejvyšší soud ČR v rozsudku čj. 32 Odo 442/2003 - 278.
Krajský soud v Hradci Králové plně odkázal na znění napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření rovněž odkázal na odůvodnění svého rozsudku. S otázkami, jež mu byly předloženy k přezkoumání, se vypořádal. Jednalo se zejména o posouzení běhu promlčecí doby pro uplatnění práva na odmítnutí pojistného plnění s ohledem na závěr, že samotná vědomost o úmrtí pojištěnce nesplňuje předpoklady pro uplatnění tohoto práva, požadované ustanovením §802 odst. 2 ObčZ. Pokud konstatoval, že s ohledem na §45 odst. 1 ObčZ bylo odmítnutí pojistného plnění žalovanou doručeno stěžovateli ještě před datem, z něhož, jako z data doručení odmítnutí pojistného plnění, vycházely oba nalézací soudy, pak toto konstatování bylo uvedeno pouze s ohledem na tvrzení stěžovatele v dovolání a nad rámec odvolacím soudem správného právního posouzení otázky promlčení v dané věci.
Vedlejší účastník ČSOB Pojišťovna, a. s., ve svém vyjádření uvedla, že její stanovisko je shodné s rozhodnutími soudů ve věci. K počátku a běhu promlčecí doby poukázala na ustanovení §797 odst. 2 a §101 ObčZ. Z nich vyplývá, že pro počátek běhu promlčecí doby je nutné odvodit a podle výsledků šetření provedeného podle §797 odst. 3 ObčZ zjistit pojistitelem, zda se jedná pouze o škodní nebo pojistnou událost, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele plnit. Oprávnění pojistitele musí nejdříve vzniknout. Pokud by se pojistitel nedozvěděl o skutečnostech, odůvodňujících odmítnutí pojistného plnění, oprávnění odmítnout plnění by vůbec nevzniklo. Vědomost o úmrtí pojištěného nesplňuje předpoklady pro uplatnění práva na odmítnutí plnění. Proto vychází z názoru, že se jedná o zvláštní úpravu počátku promlčecí doby. Z ustanovení §797 odst. 3 ObčZ vyplývá povinnost provést šetření, nutné ke zjištění rozsahu povinnosti plnit bez zbytečného odkladu. V uvedeném případě pojistitel provedl šetření vyžádáním zpráv o úmrtí a jeho příčinách do 23. 1. 1998 (stěžovatel úmrtí ohlásil dne 15. 12. 1997). Nezávislý soud by měl posoudit, zda bylo šetření provedeno bez zbytečného odkladu. Z důvodu šetření je v §104 ObčZ počátek běhu promlčecí doby posunut u práv na plnění z pojištění tak, že počíná za rok po pojistné události. Vedlejší účastník odmítá názor stěžovatele, že závěr Nejvyššího soudu ČR o stanovení počátku běhu promlčecí doby pro odmítnutí pojistného plnění podle §802 odst. 2 ObčZ na okamžik, kdy se pojistitel dozví skutečnost, která zakládá jeho právo na odmítnutí pojistného plnění, deklaruje právo pojistitele nikdy nevyplácet pojistné plnění, a to pro poukaz, že pojistitel provádí šetření nutné k rozsahu povinnosti plnit. V dané věci bylo prokázáno, že za necelých 40 dnů bylo šetření pojistitelem ukončeno se závěrem, že pro zamlčení zdravotních důvodů by vedlejší účastník pojistnou smlouvu neuzavřel. Vedlejší účastník nesouhlasí s názorem, že by mohl nastat případ, kdy nebude dán počátek objektivní lhůty pro odmítnutí plnění podle §802 odst. 2 ObčZ.
Ze spisu Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 6 C 115/98, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 3. 9. 2002 tento soud zamítl žalobu stěžovatele proti žalované, tehdejší IPB Pojišťovně, a. s., na zaplacení částky 300 000,-- Kč s příslušenstvím. Vzal za prokázáno, že mezi L. T., jako pojištěnou, a žalovanou, jako pojistitelem, došlo dne 15. 7. 1997 ke sjednání pojistné smlouvy pro případ smrti nebo dožití, s počátkem pojištění od 1. 8. 1998, na pojistnou částku pro případ smrti 300 000,-- Kč. Oprávněnou osobou, mající nárok na plnění v případě úmrtí, byl určen V. S., tedy stěžovatel.
Okresní soud vycházel ze závazného právního názoru, vysloveného Krajským soudem v Hradci Králové v rozhodnutí ze dne 15. 4. 2002, čj. 24 Co 2002 - 211, podle něhož právo odmítnout plnění z pojistné smlouvy po pojistné události předpokládá vědomost pojistitele o uvedených skutečnostech a vzniká tedy až okamžikem, kdy se pojistitel o těchto skutečnostech dozví. Až tímto okamžikem je oprávněn poprvé uplatnit právo odmítnout plnění a až jím počíná běžet promlčecí doba. Není proto správný závěr, že právo odmítnout plnění vzniká pojistiteli již v okamžiku, kdy se dozví o pojistné události, v dané věci dne 15. 12. 1997, kdy se žalovaná dozvěděla o úmrtí pojištěné. Okresní soud uzavřel, že žalovaná se o skutečnostech uvedených v §802 odst. 2 ObčZ dozvěděla až 23. 1. 1998, a proto právo žalované odmítnout plnění promlčeno není.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil, změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že je vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR, vysloveným v rozsudku ze dne 30. 10. 2000, čj. 29 Cdo 2249/99 - 84. V něm je uvedeno, že zákon pro případ, kdy pojistitel se až po pojistné události dozví, že její příčinou je skutečnost, kterou pro vědomě nepravdivé nebo neúplné odpovědi nemohl zjistit při sjednávání pojištění a která byla pro uzavření pojistné smlouvy podstatná, upravuje pouze právo odmítnout plnění podle ustanovení §802 odst. 2 ObčZ. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, podle kterého se žalovaná až po pojistné události dozvěděla o tom, že pojištěná, při sjednávání pojistné smlouvy, vědomě nepravdivě zodpověděla dotazy žalované o svém zdravotním stavu a že její zdravotní stav byl okolností podstatnou pro uzavření pojistné smlouvy. Vzhledem k tomu byla oprávněna plnění z pojistné smlouvy odmítnout. Právo odmítnout pojistné plnění patří, podle §802 ObčZ, mezi majetková práva a protože není vyňato z režimu promlčení, podléhá promlčení v obecné tříleté promlčecí době. Žalovaná se o skutečnostech, zakládajících právo odmítnout pojistné plnění, dozvěděla dne 23. 1. 1998. Od uvedeného dne počala běžet tříletá promlčecí doba pro právo odmítnout pojistné plnění. Právo odmítnout pojistné plnění žalovaná uplatnila při soudním jednání dne 28. 11. 2000, tedy v zákonné tříleté promlčecí době. Uvedené právo se proto nepromlčelo. Jednostranný hmotněprávní úkon - odmítnutí pojistného plnění - učinila žalovaná v zákonem předepsané písemné formě dopisem ze dne 27. 11. 2000, doručeným stěžovateli nejpozději 15. 1. 2001. Jelikož žalovaná důvodně odmítla poskytnout stěžovateli pojistné plnění, pojištění zaniklo.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele proti shora označenému rozsudku krajského soudu zamítl. Podle jeho názoru odvolací soud správně uzavřel, že z hypotézy §802 odst. 2 ObčZ vyplývá, že předpokladem důvodného uplatnění uvedeného práva je okolnost, že pojistitel se dozvěděl o určitých, zákonem předvídaných skutečnostech poté, co již nastala pojistná událost. Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout nesprávné právní posouzení věci, jestliže ve shodě s okresním soudem uzavřel, že právo odmítnout pojistné plnění se promlčuje v tříleté promlčecí době, která počne běžet dnem, kdy se pojistitel po pojistné události dozví, že její příčinou je skutečnost, kterou pro vědomě nepravdivé nebo neúplné odpovědi zájemce o pojištění nemohl zjistit při sjednávání pojištění a která pro uzavření pojistné smlouvy byla podstatná. Tvrdí-li stěžovatel, že promlčecí doba pro uplatnění práva žalované na odmítnutí pojistného plnění uplynula nejpozději dnem 15. 12. 2000, je třeba konstatovat, že žalovaná uplatnila uvedené právo ještě před 15. 12. 2000. Ze soudního spisu vyplývá, že žalovaná, dopisem ze dne 23. 11. 2000, učinila jednostranný právní úkon vůči stěžovateli - odmítnutí plnění z pojistné smlouvy uzavřené s L. T. pro případ smrti nebo dožití. Stěžovatel si tento dopis v úložní době na poště nevyzvedl, takže byl dne 13. 12. 2000 vrácen žalované. Podle §45 odst. 1 ObčZ působí projev vůle vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde. Z povahy adresovaných právních úkonů vyplývá, že ke své perfekci vyžadují, aby byly seznatelné těmi osobami, kterým jsou určeny. Nedošel-li projev vůle jednajícího do sféry adresáta, právní úkon není perfektní. Projev vůle dojde adresátovi, jakmile se dostane do sféry jeho dispozice, tj. v okamžiku, kdy adresát nabude objektivní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle. Dojití projevu vůle do sféry adresáta dovršuje proces vzniku jednostranného právního úkonu. Z použití teorie dojití vyplývá i závěr, že od okamžiku dojití projevu vůle do sféry adresáta je právní úkon pro jednající subjekt závazný a nelze jej jednostranně odvolat. Není přitom nezbytné, aby se adresát seznámil s obsahem právního úkonu. Dostačuje, že měl objektivně možnost seznat jeho obsah. Jestliže v posuzované věci byla zásilka s odmítnutím pojistného plnění, adresovaná stěžovateli do místa bydliště, uložena na poště a stěžovatel byl o uložení uvědoměn oznámením, právní účinky odmítnutí pojistného plnění nastaly vhozením oznámení o uložení zásilky do poštovní schránky stěžovatele, což bylo před 15. 12. 2000, když stěžovatelem nevyzvednutá zásilka se vrátila žalované dne 13. 12. 2000.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v polemice s výkladem dotčených ustanovení občanského zákoníku a s právními závěry obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu ČR. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě předpoklad úspěšnosti ústavní stížnosti.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod, zakotvených zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele.
Na základě návrhu stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy. Základní práva stěžovatele nebyla porušena. Ústavní soud neshledal, že by právní závěry, vyvozené obecnými soudy prvního i druhého stupně, jakož i Nejvyšším soudem ČR, byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, jak tvrdí stěžovatel. Naopak, jejich právní závěry jsou zcela logicky a přesvědčivě vyvozeny z výše uvedených ustanovení občanského zákoníku.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu