ECLI:CZ:US:2005:1.US.188.05
sp. zn. I. ÚS 188/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. A. B., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Štefánikova 48, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2004, čj. 5 Afs 30/2003-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu pro porušení čl. 2 odst. 1 a odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Uvedla, že žalobou ze dne 4. 12. 2001 navrhla zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 27. 9. 2001, čj. 7705/01/110, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Kladně (dále "správce daně") ze dne 12. 12. 2000, č.j. 137656/00/030915, za zdaňovací období 1998. Správce daně stanovil stěžovatelce daň podle pomůcek ve smyslu §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSDP"). Správní žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2003, čj. 28 Ca 585/2001-31, zamítnuta a označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla následně zamítnuta i její kasační stížnost.
Ústavní stížnost obsahuje obsáhlou polemiku stěžovatelky s napadenými rozhodnutími. Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že nebyla dodržena základní procesní zásada, kterou je ústnost řízení, neboť soud prvého stupně rozhodl rozsudkem bez jednání, ač pro to nebyly splněny podmínky a došlo tak ke zmatečnosti tohoto řízení. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že již dopisem ze dne 5. 3. 2002 (po předchozí výzvě soudu prvého stupně ze dne 28. 2. 2002) sdělila, že nesouhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez jednání. Zdůraznila, že vzhledem ke svému sdělení ze dne 5. 3. 2002 nepovažovala - i přes novou právní úpravu správního soudnictví (a přes výzvy správního soudu ze dne 14. 2. 2003 a 25. 3. 2003) - za možné, "aby to, že své sdělení znovu nezopakovala, dalo soudu právo postupovat zvoleným způsobem", což prý Nejvyšší správní soud neposuzoval. Nejvyšší správní soud dále podle ní hodnotil jiný rozsah námitek než ten, který uplatnila. Výklad §31 odst. 9 ZSDP ze strany Nejvyššího správního soudu není prý v souladu s ústavním pořádkem, protože správce daně může stěžovatelku vyzývat jen k tomu, k čemu je podle konkrétního ustanovení zákona oprávněn. Tak tomu ovšem při výkladu §31 odst. 9 ZSDP, provedeném Nejvyšším správním soudem, není. Stěžovatelka tvrdí, že správce daně, stejně jako obecné soudy, musí při výkladu daňových předpisů vždy použít restriktivní výklad ve prospěch daňového poplatníka.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nemohl pominout, že ve věci rozhodly dvě instance správního soudnictví, kterým zejména přísluší výklad norem podústavního (jednoduchého) práva, jehož údajné vady stěžovatelka namítá. Argumenty stěžovatelky v obecné rovině jsou ostatně z ústavněprávního pohledu neudržitelné, neboť bezvýjimečná přednost výkladu restriktivního v jakémkoliv možném případě by znemožnila efektivní výběr daní jako jeden ze základních cílů daňového řízení.
V odůvodnění rozsudku, jehož zrušení stěžovatelka navrhla, Nejvyšší správní soud v prvé řadě přezkoumal stěžovatelkou tvrzenou zmatečnost řízení před Městským soudem v Praze způsobenou nedodržením zásady ústnosti. Nejvyšší správní soud - po rozboru procesní a časové posloupnosti jednotlivých kroků Městského soudu v Praze a stěžovatelky - potvrdil zákonnost postupu městského soudu, který se po účinnosti s.ř.s. opětovně dotázal účastníků řízení, zda souhlasí, aby soud rozhodl o věci samé bez jednání (§51 s.ř.s.). Městský soud proto důsledně splnil poučovací povinnost ( a to navíc za situace, kdy stěžovatelku současně poučil o tom, že podle §51 odst. 1 s.ř.s. se má za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas); na tom nic nemění ani tvrzení stěžovatelky, že důvodem, pro který nereagovala na uvedené výzvy správního soudu, byla skutečnost, že se již vyjádřila k předchozí výzvě správního soudu podle o.s.ř.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění - ve vztahu k druhému důvodu kasační stížnosti - dále uvedl, že v zásadě jde o výklad §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Podle tohoto ustanovení daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování, nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Nejvyšší správní soud odkázal na judikaturu Ústavního soudu a dovodil, že citované ustanovení tedy neupravuje to, co může správce daně požadovat, ale to, kdo nese důkazní břemeno. Státní úředník nemůže vyzvat daňový subjekt k prokázání "čehokoliv", ale jen toho, co daňový subjekt sám tvrdí. Pokud stěžovatelka podala daňové přiznání za rok 1998, v němž vykázala základ daně 35 875,-- Kč a v tomtéž roce poskytla jinému subjektu (KUP Buchlovice) půjčku 1 050 000,-- Kč (což stěžovatelka nepopírá) bylo na ní, aby prokázala, že částka 1 050 000,-- Kč, kterou v roce 1998 poskytla tomuto subjektu jako půjčku, byla zdaněna, resp., že se jednalo o prostředky, jež dani nepodléhají. Tuto povinnost stěžovatelka nesplnila. Správce daně proto zahájil daňovou kontrolu stěžovatelky; při ústním jednání u správce daně dne 2. 2. 2000 byla stěžovatelka dotázána na příjmy v uplynulých deseti letech, které by nepodléhaly dani z příjmů, event. jiné dani. Stěžovatelka do protokolu, který následně podepsala, uvedla, že v uplynulých deseti letech žádné takové příjmy neměla. Půjčka KUP Tuchlovice, s.r.o., byla poskytnuta z jejích vlastních prostředků. Na to byla vyzvána, aby prokázala, že příjmy použité na půjčku KUP Tuchlovice, s.r.o., byly zdaněny daní z příjmů, případně jinou daní, event. že se jedná o prostředky, které nebylo podle zákona třeba uvést v daňovém přiznání. Na to stěžovatelka reagovala písemností ze dne 4. 2. 2000 tak, že údaje, které jsou od ní požadovány správcem daně k prokázání, ona netvrdila a tudíž nemá povinnost je prokazovat. Podle mínění Nejvyššího správního soudu z daňového řízení vyplynula povinnost stěžovatelky prokázat původ 1 050 000,-- Kč, poskytnutých v roce 1998 jako půjčku KUP Tuchlovice, s.r.o., s tím, že pokud tak neučinila (tj. neunesla důkazní břemeno), byla daň řádně určena správcem daně podle pomůcek. Za této situace tedy byly splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek podle ustanovení §31 odst. 5 ZSDP.
III.
Stěžovatelka ve svých argumentech zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně připustil, že za neexistence Ústavou ČR předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 35/96, In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 6. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 1997, str. 45n.; sp. zn. III. ÚS 142/98, dále také srov. In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 11. Vydání 1, Praha: C. H. Beck 1999, str. 131 a další). Nezbytnost výjimečného suplování této jeho výlučné kompetence však započetím činnosti Nejvyššího správního soudu skončila.
V této souvislosti je třeba zdůraznit základní vymezení pravomoci Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 33. Vydání 1. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 591). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž "ex constitutione" k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud jde o výklad podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinými slovy, Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud, podle názoru Ústavního soudu, v této věci plně dostál. Jeho rozhodnutí je dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivě a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno.
Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se týká i stěžovatelkou tvrzené zmatečnosti řízení před Městským soudem v Praze, která byla - dle tvrzení stěžovatelky - způsobena nedodržením zásady ústnosti. Ústavní soud i v této souvislosti odkazuje na přehledný rozbor a argumentaci Nejvyššího správního soudu, který se uvedenou námitkou zabýval. Ústavní soud proto za této situace nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že uvedenou věc Nejvyšší správní soud neposuzoval. Naopak Nejvyšší správní soud poukázal mimo jiné i na skutečnost, že Městský soud v Praze řádně splnil svou poučovací povinnost, jestliže se stěžovatelky dotázal, zda souhlasí s tím, aby ve věci rozhodl bez jednání (k vyjádření stěžovatelce stanovil lhůtu) a současně stěžovatelku poučil o tom, že podle §51 odst. 1 s.ř.s. bude mít za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li ve stanovené lhůtě nesouhlas s takovým projednáním věci. Ústavní soud proto ani v uvedeném tvrzení stěžovatelky neshledává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), neboť ani postup Městského soudu v Praze, ani argumentace Nejvyššího správního soudu z mezí ústavnosti nevybočují. Ústavní soud proto na citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu odkazuje a považuje za nadbytečné argumentaci tam blíže rozvedenou opakovat.
Ústavní soud připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace - v daném případě učiněná Nejvyšším správním soudem - byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. obdobně např. sp. zn. III. ÚS 224/98, In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 15. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2000, str. 17). K tomu však v souzené věci nedošlo.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud - jak již uvedl - k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu