ECLI:CZ:US:2005:1.US.19.05
sp. zn. I. ÚS 19/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. P. K., zastoupené Mgr. Jiřinou Kašparovou, advokátkou se sídlem Praha 3, náměstí Winstona Churchilla 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 12. 2002, čj. 12 C 14/2002 - 111, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2003, čj. 23 Co 131/2003 - 129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou na poště dne 11. 1. 2005, stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Z ústavní stížnosti, stejně jako ze spisu sp. zn. 12 C 14/2002 Obvodního soudu pro Prahu 8, Ústavní soud zjistil, že uvedený obvodní soud, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 17. 12. 2002, čj. 12 C 14/2002 - 111, uložil žalovaným M. P. a K. P., obou do jednoho měsíce po zajištění náhradního bytu, vyklidit prostory označené jako byt číslo 3, třetí kategorie, v prvním nadzemním podlaží domu č. p. 414 v Praze 8, Šaldova 32, k. ú. Karlín (dále "označené prostory"). Městský soud v Praze, jako soud odvolací, k odvolání žalovaných, rozsudkem ze dne 14. 5. 2003, čj. 23 Co 131/2003 - 129, změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu stěžovatelky zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, a jako dovolací důvod uplatnila nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) OSŘ). Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky zamítl rozsudkem ze dne 20. 10. 2004, čj. 26 Cdo 2495/2003 - 145, podle §243b odst. 2 OSŘ, věty před středníkem.
Předtím než Ústavní soud přistoupí k projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou splněny její formální náležitosti a podmínky její přípustnosti. Podle ust. §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ust. §72 odst. 4 byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Jak Ústavní soud zjistil z označeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, dovolání stěžovatelky bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky, bylo podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ přípustné, neboť směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. V daném případě tedy nešlo, ve smyslu citovaného §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, o mimořádný opravný prostředek, který by mohl být Nejvyšším soudem ČR odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Nejvyšší soud ČR přezkoumal, podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ, rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom byl vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej stěžovatelka obsahově vymezila. S ohledem na tato ustanovení Nejvyšší soud ČR zamítl dovolání stěžovatelky, aniž se mohl jejím dovoláním zabývat meritorně. Z vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody totiž vyplývá, že dovolací soud nemůže přezkoumat správnost závěrů odvolacího soudu, které nebyly dovoláním napadeny, stejně jako nemůže přezkoumat ty závěry, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Podle Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka (v řízení před Nejvyšším soudem ČR dovolatelka) zpochybnila právní závěr, který nebyl základem rozhodnutí odvolacího soudu, a tudíž se nejednalo o uplatnění způsobilého dovolacího důvodu. Proto se touto částí dovolání nemohl zabývat.
Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na dvou samostatných a na sobě nezávislých právních závěrech. Jednak na závěru, že na základě vládního nařízení č. 103/1943 Sb. došlo k administrativnímu rozdělení původního bytu, sestávajícího ze tří pokojů a kuchyně s přísl., na dvě části, přičemž jednu z nich tvoří prostory, které stěžovatelka požadovala vyklidit. Vznikl tak nový právní stav, bez ohledu na stav kolaudační, a takto nově vzniklé byty byly samostatné a byly přidělovány různým nájemcům. Podle druhého závěru, právní důvod užívání předmětných prostor žalovanými je dán tím, že rozhodnutím příslušného orgánu o přidělení bytu (které soud není oprávněn přezkoumávat) a na jeho základě uzavřenou dohodou o užívání bytu, vzniklo žalované právo osobního užívání bytu, které se uzavřením manželství žalovaných změnilo na právo společného užívání manžely, jež se s účinností od 1. 1. 1992 transformovalo ve společný nájem bytu manžely. Protože stěžovatelka, jako dovolatelka, napadla v dovolání pouze jeden z nich, Nejvyšší soud ČR uzavřel, že je nadbytečné zabývat se správností napadeného závěru, pokud napadené rozhodnutí je zároveň založeno na závěru druhém, který dovolací soud přezkoumat nemůže. Nejvyšší soud ČR proto dovolání stěžovatelky zamítl podle §243b odst. 2 OSŘ, věty před středníkem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost představuje prostředek ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod pouze za podmínky předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, určených k ochraně práva. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesní prostředky, ve smyslu tohoto ustanovení, nebyly stěžovatelkou vyčerpány a ústavní stížnost je z tohoto důvodu nepřípustná. Stěžovatelka totiž podala dovolání, kterým se Nejvyšší soud ČR nemohl meritorně zabývat. Pokud tedy podala dovolání, které nebylo způsobilé meritorního projednání, nelze se domáhat další ochrany před Ústavním soudem, který je, jak již bylo výše zdůrazněno, orgánem subsidiárním a nemůže nahrazovat činnost soudů obecných. Nelze než uzavřít, že ve smyslu shora citovaného ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná.
S ohledem na tyto skutečnosti Ústavní soud soudcem zpravodajem odmítl ústavní stížnost, pro její nepřípustnost, podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2005
František Duchoň
soudce Ústavního soudu