ECLI:CZ:US:2005:1.US.201.03
sp. zn. I. ÚS 201/03
Usnesení
I.ÚS 201/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 201/03
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele ing. V. S., zast. JUDr. F. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 14.1.2003, č.j. 35 Co 394/2002-38, a proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 28.2.2002, č.j. 18 C 159/2001-15, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud"). Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl potvrzen druhý z napadených rozsudků tj. rozsudek okresního soudu, jímž se téměř v celém rozsahu zamítá jeho žaloba na náhradu škody. Předmětem soudního řízení byla náhrada škody, kterou stěžovatel uplatnil proti Městu D. z důvodu jeho protiprávního rozhodnutí ve věci nesprávného určení pořadí nabídek ve veřejné obchodní soutěži, které Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "Úřad") zrušil. Oba soudy zamítly žalobu v rozsahu náhrady škody vzniklé z prolongace bankovní záruky, částečně jí vyhověly, avšak oproti částce uplatněné jako náhrada nákladů právního zastoupení v celkové výši 93 750,- Kč byla přiznána náhrada ve výši 1 725,- Kč, a to s odůvodněním, že nárok na náhradu právního zastoupení je přiznán podle §9 odst. 1 a §7 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "AT"), a zamítá se náhrada nákladů právního zastoupení uplatněná dle §9 odst. 3 písm. a) a §7 AT. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud pochybil při právním posuzování uplatněné škody, neboť z jeho závěru vyplývá, že řízení u Úřadu se netýkalo vůbec nabídky žalobce, a tudíž předmět řízení není penězi ocenitelný. Soud nevzal v úvahu, že řízení Úřadu určovalo neplatnost rozhodnutí Města D., kterým protiprávně rozhodlo o pořadí nabídek ve veřejné obchodní soutěži, z důvodu porušení právních předpisů, a vůbec se nezabýval tím, že náhrada škody vznikla z titulu plného úspěchu stěžovatele ve správním řízení, které se týkalo protiprávního rozhodnutí zadavatele veřejné obchodní soutěže o umístění nabídek uchazečů, které byly penězi vyčísleny, a tudíž se na tento případ vztahuje §9 odst. 3 písm. a) AT a náklady právního zastoupení se odvozují od tarifní hodnoty, jíž je penězi vyjádřená nabídka přijatá do veřejné obchodní soutěže. V této souvislosti se stěžovatel dovolává závěrů Ústavního soudu, které byly vyjádřeny v nálezu vydaného ve věci sp. zn. II. ÚS 598/2000. Stěžovatel tvrdí, že rozsudkem krajského soudu byla porušena jeho ústavní práva zaručená Listinou základních práv a svobod v čl. 36 odst. 3 a v čl. 37 odst. 2 a odst. 3 a žádá, aby Ústavní soud zrušil oba napadené rozsudky.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 3 Listiny
Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Čl. 37 odst. 2 Listiny
2) Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
Čl. 37 odst. 3 Listiny
3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Krajský soud ve vyjádření zdůraznil, že jeho výrok byl řádně odůvodněn; bylo vysvětleno, že předmětem řízení nebylo uzavření smlouvy se stěžovatelem, ale zákonnost či nezákonnost rozhodnutí žalovaného, a takový předmět řízení je penězi neocenitelný. Proto se ztotožnil s názorem okresního soudu, že pro odměnu advokáta je nutno považovat za tarifní hodnotu částku 1 000,- Kč, takže odměna za jeden úkon právní služby činí částku 500,- Kč. Soud setrvává na názoru, že právní úkon (rozhodnutí Města D.), o jehož neplatnost v řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže šlo, není penězi ocenitelný, neboť určoval pořadí nabídek ve veřejné obchodní soutěži. Penězi ocenitelné byly skutečné nabídky do veřejné soutěže učiněné, nikoliv pořadí těchto nabídek. Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 598/2000 považuje pro daný případ za nepoužitelné. Protože podle jeho názoru nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
Okresní soud uvedl, že setrvává na svém stanovisku obsaženém v odůvodnění rozsudku. Má za to, že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti nepředložil.
Vyjádření vedlejšího účastníka Ústavní soud nezjišťoval, protože předmětem ústavní stížnosti je toliko právní posouzení věci.
Ze spisu okresního soudu sp. zn. 18 C 159/2001 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (v postavení žalobce) podal proti Městu D. žalobu o náhradu škody, kterou se domáhal - ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu náhradu škody ve výši 97 108,- Kč s příslušenstvím. Svůj požadavek odůvodnil tím, že jde o újmu, která mu vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím žalovaného ve veřejné obchodní soutěži, které bylo Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže zrušeno. Žalovaný stěžovateli nahradil částku ve výši zaplaceného správního poplatku, další požadované náhrady, a to ve výši 93 750,- Kč za právní zastoupení, 2 000,- Kč za prolongaci bankovní záruky a 1 358,- Kč za úroky placené bance z důvodu existence bankovní záruky, zaplatit odmítl. Po provedeném dokazování okresní soud napadeným rozsudkem vyhověl žalobě pouze v částce 1 725,- Kč, v ostatním ji zamítl. Vyhovující výrok byl odvozen od aplikace tarifní hodnoty úkonu ve výši 1 000,- Kč, nikoliv z výše nabídkové ceny žalobce z veřejné zakázky, tudíž v ostatním neshledal žalobu důvodnou (pozn. ohledně požadované náhrady výdajů spojených s bankovní zárukou pro nedostatek příčinné souvislosti). Proti prvostupňovému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl krajský soud tak, že potvrdil zamítavý výrok a vyhovující výrok ponechal nedotčen, přitom se ztotožnil se závěry okresního soudu.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. Stěžovatel učinil podstatou ústavní stížnosti svůj názor na výpočet odměny za právní pomoc podle vyhl. č. 177/1996 Sb., který však nemá oporu v normativní regulaci ani v judikatuře. Obecné soudy při rozhodování o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím ústavně konformním způsobem posuzovaly předpoklady odpovědnosti za škodu (diferencovaně podle uplatněných nároků) a jestliže nebyly zjištěny, nemohlo být žalobě vyhověno. Ústavní soud také souhlasí s názorem obecných soudů, že právní závěry z nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 598/2000 jsou pro posuzovaný případ nepoužitelné.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu