ECLI:CZ:US:2005:1.US.215.03
sp. zn. I. ÚS 215/03
Usnesení
I.ÚS 215/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti MUDr. J. V., zastoupeného Mgr. V. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Nevyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 2003, č.j. 29 Odo 305/2002-141, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2001 č. j. 7 Cmo 769/99-115, a proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2. 6. 1999 č. j. F26165/99, B/3172, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v podání ze dne 11. 4. 2003 (doplněném podáním ze dne 14. 4. 2003 a 9. 9. 2003) uvedl, že v předmětné věci již rozhodl Nejvyšší soud ČR o jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2001 č. j. 7 Cmo 769/99-115, tak, že usnesením ze dne 16. 1. 2003, č.j. 29 Odo 305/2002-141, dovolací řízení zastavil. Před tím Krajský obchodní soud v Praze (poznámka: nyní Městský soud v Praze; dále jen "KOS") usnesením ze dne 2. 6. 1999, č.j. F26165/99, B/3172 zapsal do obchodního rejstříku vedeného u Krajského obchodního soudu v Praze v oddílu B vložce číslo 3172 ke dni 14. 6. 1999 výmaz obchodní společnosti S. p. - Č. i. F., a.s. (dále jen "SP"), bez likvidace. Právním důvodem byla přeměna SP na otevřený podílový fond s názvem S. i. S., a. s. - Č. o. p. f. (dále jen "ČOPF"). KOS v odůvodnění mimo jiné dospěl k závěru, že návrh akcionáře MUDr. J. V. (dále jen "stěžovatel") na přerušení řízení a na prohlášení neplatnosti mimořádné valné hromady (konané dne 30. 6. 1998), který byl doručen KOSu dne 19. 5. 1999 (poznámka: správně dne 11. 5. 1999) byl - s ohledem na ustanovení §131 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen "obch. z.") - podán opožděně. KOS rovněž dospěl k závěru, že mimořádná valná hromada konaná dne 30. 6. 1998 byla řádně svolána a její usnesení bylo platné. Proto KOS řízení ve věci výmazu z obchodního rejstříku nepřerušil.
Vrchní soud v Praze (dále jen "VS") v odůvodnění výše citovaného rozhodnutí (poznámka: stěžovatel v odvolání vůči uvedenému usnesení KOSu mimo jiné poukázal na to, že žalobu na vyslovení neplatnosti valné hromady SP konané dne 30. 6. 1998 vůbec nepodal, a podal prý pouze žalobu, v níž se domáhá vyslovení neplatnosti přeměny SP na otevřený podílový fond) poukázal na ustanovení §200a odst. 1 a §201 o.s.ř. (ve znění platném do 31. 12. 2000), podle něhož je účastníkem rejstříkového řízení pouze podnikatel, jehož právní stav je zápisem či výmazem skutečností v obchodním rejstříku dotčen a ten také může rozhodnutí KOSu odvoláním napadnout. Nepřiznává-li zákon akcionáři obchodní společnosti (stěžovateli) postavení účastníka rejstříkového řízení, není tento ani osobou oprávněnou (aktivně legitimovanou) k podání odvolání proti rozhodnutí rejstříkového soudu; tuto otázku řešil Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 158/98.
Nejvyšší soud v odůvodnění citovaného usnesení v prvé řadě poukázal na to, že ve svém usnesení ze dne ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 43,44, 124/2002, uvedený obecný závěr o účastenství akcionářů v rejstříkovém řízení (který vyslovil např. v usnesení ze dne 17. 11. 1997, sp. zn. 1 Odon 3/97, s nímž se v citovaném usnesení ztotožnil i Ústavní soud) použít nelze; tento závěr totiž vychází zejména z toho, že český právní řád zajišťuje akcionáři, který brojí proti právním důsledkům založeným usnesením valné hromady, jež mají být zapsány do obchodního rejstříku, dostatečnou právní ochranu jeho práv tím, že mu umožňuje napadat usnesení valné hromady, které tyto důsledky založilo. Účastníkem rejstříkového řízení se stává pouze ten akcionář, který využil práva domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Nejvyšší soud dovodil - vzhledem k tomu, že nezbytným důsledkem rozhodnutí rejstříkového soudu o povolení zápisu výmazu právnické osoby do obchodního rejstříku bez právního nástupce je zastavení všech řízení, jichž je tato osoba účastníkem, tedy i řízení o neplatnosti usnesení valné hromady - že rejstříkový soud nesmí rozhodnout o takovém výmazu z obchodního rejstříku, dokud není ukončeno řízení o neplatnosti usnesení valné hromady, která o zrušení společnosti bez právního nástupce rozhodla. Opačným postupem by totiž rejstříkový soud sám zmařil možnost výše uvedeného postupu a znemožnil by tím akcionáři uplatnit právo, které mu zákon přiznává. Bylo tedy povinností rejstříkového soudu (poznámka: ve věci, o které rozhodoval Nejvyšší soud pod sp. zn. 29 Odo 43, 44, 124/2002) rejstříkové řízení přerušit. Z toho proto Nejvyšší soud učinil závěr, že jestliže je podán návrh na povolení výmazu akciové společnosti z obchodního rejstříku poté, co bylo zahájeno řízení o neplatnosti usnesení valné hromady, stává se navrhovatel v řízení o neplatnosti takového usnesení účastníkem rejstříkového řízení; to neplatí pro případy, kdy má obchodní zákoník zvláštní úpravu, ani v případech, kdy zákon zajišťuje ochranu práv společníků jinak. Nejvyšší soud stejný závěr učinil i pro případ, kdy je návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podán poté, co již bylo zahájeno řízení o povolení výmazu společnosti z obchodního rejstříku na základě napadeného usnesení. Za takového stavu se totiž právě v řízení o povolení výmazu společnosti z obchodního rejstříku rozhoduje o právech akcionáře (konkrétně o právu domoci se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o zrušení společnosti, jestliže je v rozporu se zákonem či stanovami), ve smyslu ustanovení §94 odst. 1 o.s.ř.
V souzené věci však situace, ve které Nejvyšší soud rozhodl o tom, že je akcionář účastníkem rejstříkového řízení, nenastala. Stěžovatel (dovolatel) totiž, jak sám uvádí v odůvodnění odvolání, nepodal návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, která rozhodla o přeměně SP na ČOPF. Sám tedy zanedbal využití možnosti poskytované mu ustanovením §131 a §183 obch. z. a rejstříkový soud mu proto ani svým postupem ani rozhodnutím možnost uplatnit tuto ochranu práv neodňal. Proto se stěžovatel nestal účastníkem rejstříkového řízení a odvolací soud postupoval správně, jestliže jeho odvolání odmítl. Protože usnesení KS ze dne 2. 6. 1999, č.j. F26165/99, B3172/82, nabylo právní moci a Nejvyšší soud neshledal důvody zrušení ani tohoto usnesení ani usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání, rozhodl o zastavení dovolacího řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v tom, že jeden z účastníků dovolacího řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení (§104 odst. 1 o.s.ř.).
II.
Uvedená usnesení Obchodního soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu (dále jen "soudy") stěžovatel napadl ústavní stížností ze dne 11. 4. 2003, kterou doplnil podáním ze dne 14. 4. 2003 a na výzvu Ústavního soudu podáním ze dne 9. 9. 2003.
Stěžovatel především neakceptoval výše uvedenou argumentaci dovolacího soudu a současně poukázal na to, že Nejvyšší soud "zřejmě opomenul, že využití možnosti podat návrh ve smyslu ustanovení §131 a §183 obchodního zákoníku je právem stěžovatele a nikoli povinností". Stěžovatel se dále domnívá, že soudy neodůvodněně přehlížejí rozdíl spočívající v tom, že citované usnesení KOSu napadl stěžovatel nejen z titulu akcionáře vedlejšího účastníka, ale především z titulu osoby, na niž mají na základě napadeného rozhodnutí přejít nevypořádané závazky SP. Stěžovatel proto dovozuje, že o účastenství v rejstříkovém řízení nerozhoduje skutečnost, zda je stěžovatel akcionářem SP, ale to, že na něj (jako na prvního podílníka) přechází majetek a odpovědnost za splnění nevypořádaných závazků SP, jejichž výše navíc není známá ani v čase neměnná, čímž dochází ke značnému ohrožení jeho právního postavení.
Stěžovatel se proto domnívá, že postup soudů je v rozporu nejen s ustanovením §18 a §94 odst. 1 o.s.ř., ale i s ustanovením čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR. Stěžovateli prý bylo dále znemožněno uplatnit jeho ústavně garantované právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na projednání věci v jeho přítomnosti a za jeho účasti v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny; nesprávným postupem soudů byl prý porušen i princip rovnosti a nestrannosti soudu ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Právo na účast v řízení nebylo respektováno, ačkoli je součástí práva na spravedlivý proces i dle ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále bylo porušeno právo na ochranu majetku stěžovatele zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel se domnívá, že závěry soudů jsou v rozporu se základní zásadou demokratického právního řádu a se základními ústavními principy zaručenými Ústavou ČR, neboť nelze rozhodovat o právním postavení fyzických a právnických osob (či o jeho změně), aniž je jím umožněn spravedlivý proces.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález usnesení Nevyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 2003, č.j. 29 Odo 305/2002-141, se ruší, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2001 č. j. 7 Cmo 769/99-115, se ruší, usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2. 6. 1999 č. j. F26165/99, B/3172, se ruší.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že postup soudů porušuje jeho základní právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny, a právo na spravedlivý proces dle ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy jako jednoho ze základních atributů právního státu, neboť soudy (a Nejvyšší soud ČR především) neakceptují jeho názor, že o účastenství v rejstříkovém řízení nerozhoduje skutečnost, zda je stěžovatel akcionářem, ale to, že na něj přechází majetek a odpovědnosti za splnění nevypořádaných závazků původního fondu.
Tuto argumentaci akceptovat nelze, neboť - jak správně uvedl v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyšší soud - v souzené věci nenastala situace, ve které by Nejvyšší soud mohl rozhodnout o tom, že stěžovatel (akcionář) je účastníkem rejstříkového řízení. Příčina této situace není na straně soudů, ale spočívá na straně stěžovatele. Stěžovatelova argumentace týkající se práva (nikoli povinnosti) podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, je účelová a zavádějící. Obdobný charakter má stěžovatelova úvaha odvozující jeho účastenství v rejstříkovém řízení z titulu odpovědnosti za splnění nevypořádaných závazků investičního fondu (SP). K posléze uvedenému Ústavní soud navíc připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, č.j. 29 Odo 305/2002-141 (ve věci, v níž byl stěžovatel odvolatelem), ve kterém se řešila otázka právního nástupnictví po zaniklém investičním fondu a přechodu jeho závazků v důsledku přeměny na otevřený podílový fond. Nejvyšší soud v odůvodnění citovaného usnesení zřetelně uvedl, že "na podílníky otevřeného podílového fondu nepřecházejí závazky zaniklého investičního fondu, jehož akcionáři byli, ale přechází na ně pouze majetek uvedeného podílového fondu". Tento závěr je podle mínění Ústavního soudu i z hlediska ústavnosti plně přijatelný.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ust. §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41). Ústavní soud v souzené věci v právních závěrech soudů ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - ani svévoli neshledal. Výklad Nejvyššího soudu zřetelně uvádí důvod, který jej vedl k uvedenému závěru; Ústavní soud v jeho argumentaci porušení ústavnosti neshledává, a považuje ji za dostatečnou, jasnou a přesvědčivou. V této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo toliko o výklad práva běžného, do něhož Ústavní soud - s výjimkami výše uvedenými - zásadně nezasahuje.
Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými usneseními soudů bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je zřejmé, že nebyly porušeny ani další základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, avšak jejich tvrzené porušení ani dále nerozvádí.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná
Kc.: 1) doruč do vl. rukou:
- stěžovateli
- jeho právnímu zástupci
- NS ČR
- VS v Praze
- (KOS) MěS v Praze
- Spořitelní priv. - Český IF, a.s..
- jeho pr. zástupci
2) ponech kopie příloh A, B, C a svazek 4 usnesení NS
3) vyluč a vrať spis
3) po vrácení doručenek založ