ECLI:CZ:US:2005:1.US.22.05
sp. zn. I. ÚS 22/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. Jindřichem Finkem, advokátem se sídlem Brno, Palackého 135, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2004, čj. 25 Cdo 2006/2004 - 129, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2003, čj. 44 Co 148/2003 - 100, a usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 7. 3. 2003, čj. 11 C 583/98 - 80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která po doplnění ze dne 8. 2. 2005 splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu Brno - venkov (dále jen "okresní soud").
Stěžovatel uvedl, že u okresního soudu podal žalobu na náhradu škody proti Z. R. Stěžovatel nemá právní vzdělání a nevěděl, že mu při nedostatku jeho vlastních prostředků může být ustanoven zástupce. Okresní soud přerušil řízení dne 3. 12. 2001, protože bylo zahájeno řízení, ve kterém měl být stěžovatel omezen ve způsobilosti k právním úkonům. Poté, co důvody k omezení způsobilosti nebyly shledány, okresní soud, podle stěžovatele, svou procesní povinnost, danou mu ustanovením §30 odst. 1 a 2 OSŘ, nesplnil a v usnesení ze dne 30. 9. 2002 ho pouze upozornil na možnost obrátit se s žádostí o placenou právní pomoc na advokáta. V šest let trvajícím řízení byla stěžovateli zamezena cesta k získání odborné právní pomoci a byla mu stanovena nepřiměřeně krátká lhůta k odstranění vad jeho podání. Bylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu jeho práv. Náležitou ochranu stěžovateli neposkytl ani krajský soud. Nejvyšší soud ČR uvedené řízení řádně nezkoumal a jeho dovolání odmítl.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že stěžovatel se podáním, doručeným krajskému soudu v roce 1996, domáhal, aby Z. R. (dále jen "žalovaná"), která v roce 1982 vykonávala funkci předsedkyně sociální komise tehdejšího MNV v Blučině, byla uložena povinnost zaplatit mu částku 35 000,-- Kč. Usnesením ze dne 31. 3. 1998, čj. 24 C 52/96 - 29, vyslovil krajský soud svou věcnou nepříslušnost s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu Brno - venkov.
Usnesením okresního soudu ze dne 30. 9. 2002, čj. 11 C 583/98 - 54, byl stěžovatel vyzván k opravě a doplnění svého podání s poučením, že nebude-li podání opraveno nebo doplněno a soud nebude moci pro tento nedostatek pokračovat v řízení, bude podání odmítnuto. Dalším usnesením ze dne 30. 9. 2002, čj. 11 C 583/98 - 56, okresní soud připustil změnu žaloby. Poté, co stěžovatel na výzvu soudu reagoval podáním ze dne 16. 10. 2002, okresní soud usnesením ze dne 7. 3. 2003, čj. 11 C 583/98 - 80, podání stěžovatele odmítl podle §43 odst. 2 OSŘ. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel sice žádal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu za ztížení společenského uplatnění částku 5 000,-- Kč, za ušlou mzdu částku 30 000,-- Kč, za zaplacený soudní poplatek 1 400,-- Kč a další výlohy ve výši 287,-- Kč, avšak nedoplnil předcházející podání ve smyslu usnesení ze dne 30. 9. 2002, čj. 11 C 583/98 - 54, ohledně vylíčení rozhodujících skutkových tvrzení a návrhů na doplnění dokazování, přičemž zejména neuvedl, které jednání žalované mu mělo způsobit újmu na zdraví. Tato újma nebyla ani konkretizována, takže není zřejmé, zda stěžovatel se stal invalidním v důsledku utrpěné zlomeniny ruky či v důsledku psychického onemocnění.
K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 30. 7. 2003, čj. 44 Co 148/2003 - 100, usnesení okresního soudu potvrdil. Souhlasil se závěrem, podle kterého podání žalobce vykazuje vady, k jejichž odstranění nedošlo ani po výzvě okresního soudu ze dne 30. 9. 2002, čj. 11 C 583/98 - 54. Vady uvedeného podání neumožňují, aby o něm bylo jednáno a rozhodováno.
Dovolání stěžovatele bylo zamítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2004, čj. 25 Cdo 2006/2004 - 129, jako neopodstatněné. Podle odůvodnění usnesení není vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, jestliže soud, v souladu s procesními předpisy, odmítl nejasné podání účastníka, aniž jej předtím poučil podle §30 odst. 1 OSŘ o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce za situace, kdy předpoklady pro osvobození účastníka od soudních poplatků, podle §138 odst. 1 OSŘ, nebyly splněny z důvodu zjevně bezúspěšného uplatňování práva. Za takové uplatňování práva považoval soud podání stěžovatele, které směřovalo proti fyzické osobě za činnost, kterou vykonávala jako úředník státního orgánu v roce 1982. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR je nepochybné, že stěžovateli nemohlo být vyhověno. Předpoklady pro osvobození stěžovatele, jako žalobce, od soudních poplatků podle §138 odst. 1 věty první OSŘ tedy nebyly splněny, a soud proto neměl povinnost žalobce poučit, podle §30 odst. 1 OSŘ, o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce. Nejvyšší soud ČR doplnil, že v době, kdy podání žalobce bylo krajskému soudu doručeno (dne 6. 8. 1996), neměl soud podle OSŘ účinného do 31. 12. 2000 (do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb.) povinnost účastníka poučit o tom, že může podat žádost o ustanovení zástupce.
Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatel uvedl, že nesplněním poučovací povinnosti okresním soudem, ve smyslu §30 odst. 1 a 2 OSŘ, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu jeho práv. S těmito námitkami se již vyrovnal Nejvyšší soud ČR, který v odůvodnění svého usnesení vyčerpávajícím způsobem, dostatečně srozumitelně a logicky vyložil, jak bylo v daném případě nutno aplikovat §30 odst. OSŘ. Na toto odůvodnění lze v podstatě bez výhrad odkázat.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu