ECLI:CZ:US:2005:1.US.255.02
sp. zn. I. ÚS 255/02
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně - ze dne 5. ledna 2005 sp. zn. I. ÚS 255/02 ve věci ústavní stížnosti S. S. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 11. 4. 2002 sp. zn. 19 Co 362/2001, jímž nebylo vyhověno stěžovatelovu návrhu na pokračování řízení přerušeného prohlášením konkursu proti žalovanému.
I. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 11. 4. 2002 č. j. 19 Co 362/2001-119 zasáhl do základních práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 4. 2002 č. j. 19 Co 362/2001-119 se proto zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala všechny potřebné formální náležitosti, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "krajský soud"). Uvedl, že v řízení před Okresním soudem v Ústí nad Orlicí (dále též "okresní soud") požadoval jako žalobce po žalovaném R. v. a o. d. se sídlem ve V. zaplacení částky 15 000 Kč. Řízení bylo ze zákona přerušeno usnesením krajského soudu, kterým byl proti žalovanému družstvu prohlášen konkurs. Pohledávka stěžovatele byla správcem konkursní podstaty popřena, stěžovatel navrhl pokračování v řízení. Krajský soud usnesením ze dne 11. 4. 2002 návrhu nevyhověl. Stěžovatel odkázal na speciální postup podle ustanovení §24 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "zákon o KV"), podle kterého se řízení o určení popřené pohledávky provede v již zahájeném řízení. Zákon o KV podle stěžovatele neřeší situaci, kdy dosavadní řízení přerušené v důsledku prohlášení konkursu probíhá u odvolacího soudu. Odvolací soud podle stěžovatele nemůže o určení popřené pohledávky rozhodnout v prvním stupni, protože by porušil princip dvojinstančnosti řízení, a proto mu nezbude nic jiného, než aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle stěžovatele ustanovení §221 odst. 1 občanského soudního řádu obsahuje jen demonstrativní výčet důvodů, pro které odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud odvolací soud nevzal výše uvedené v úvahu a návrhu na pokračování řízení nevyhověl, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Meritum věci podle něj spočívá ve výkladu §14 odst. 1 písm. c) a §24 odst. 4 zákona o KV. Krajský soud nezasáhl do práva stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vedlejší účastník upozornil na ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. II. ÚS 273/02, která byla podána v prakticky totožné věci. V rámci řízení o incidenční žalobě stěžovatele bylo provedeno rozsáhlé dokazování a převážná část žaloby byla zamítnuta. Vedlejší účastník se proto domnívá, že otevírání obsahově shodného sporu by bylo bezpředmětné, protože by se muselo přihlédnout k důkazům, které byly v tomto řízení provedeny a sám stěžovatel další důkazy nenavrhoval.
Ústavní soud si vyžádal spis sp. zn. 5 C 319/97 Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a spis sp. zn. 40 Cm 162/2004 Krajského soudu v Hradci Králové. Z uvedeného spisového materiálu zjistil, že stěžovatel se u okresního soudu žalobou ze dne 17. 12. 1997 domáhal po žalovaném vedlejším účastníkovi zaplacení částky 15 000 Kč jako nájemného za výkrmnu prasat. Okresní soud rozsudkem ze dne 14. 10. 1998 č. j. 5 C 319/97-58 vyhověl žalobě v částce 1 230 Kč, ve zbytku žalobu zamítl. Po odvolání stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 28. 9. 1999 č. j. 19 Co 12/99-73 zrušil rozsudek okresního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Po výzvě okresního soudu upřesnil stěžovatel předmět řízení tak, že je jím úhrada za užívání nebytových prostor tvořených výkrmnou prasat v budově ve vlastnictví stěžovatele. Rozsudkem okresního soudu ze dne 10. 5. 2000 č. j. 5 C 319/97-102 byla jeho žaloba opět zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dne 28. 6. 2000 opět odvolání.
Usnesením krajského soudu ze dne 4. 8. 2000 č. j. 34 K 6/2000-76 byl na majetek vedlejšího účastníka prohlášen konkurs. V důsledku této skutečnosti bylo ze zákona řízení přerušeno podle §14 odst. 1 písm. c) zákona o KV. Stěžovatel podal návrh na pokračování v řízení vedeného u okresního soudu. Krajský soud usnesením ze dne 11. 4. 2002 č. j. 19 Co 362/2001-119 návrhu na pokračování v řízení nevyhověl. V odůvodnění uvedl, že návrh na pokračování v řízení podle §24 odst. 4 zákona o KV, mohl připadat v úvahu pouze v řízení před soudem prvního stupně. V posuzovaném případě, kdy již bylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, je postup podle uvedeného ustanovení vyloučen. Dosavadní výsledky řízení nemohou být v řízení o určení popřené pohledávky využitelné, neboť se jedná o jiný typ řízení (původní řízení bylo zahájeno žalobou na plnění), s jiným okruhem účastníků, na základě jiných žalobních tvrzení (§23 odst. 2 zákona o KV). Pokud by návrhu na pokračování v řízení odvolací soud vyhověl, k určení popřené pohledávky by došlo v odvolacím řízení a nebylo by možno proti němu uplatnit řádné ani mimořádné opravné prostředky. Z uvedených důvodů pro danou věc vyloučil aplikaci §24 odst. 4 zákona o KV. Vzhledem k tomu, že konkursní řízení v tu dobu nebylo ukončeno, dovodil, že zákonem stanovený důsledek spočívající v přerušení řízení i nadále trvá.
V konkursním řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 34 K 6/2000 přihlásil stěžovatel pohledávku ve výši 4 581 564,20 Kč, kterou dalším podáním upřesnil na částku 5 116 729,10 Kč. Dne 25. 6. 2001 na přezkumném jednání byla pohledávka stěžovatele popřena co do výše 4 519 523,60 Kč.
Žalobou o určení pravosti pohledávky ze dne 31. 7. 2001 podanou u krajského soudu požadoval stěžovatel vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že částka 4 434 586,10 Kč se pokládá za zjištěnou. Krajský soud rozsudkem ze dne 15. 10. 2003 č. j. 40 Cm 162/2001-121 výrokem ad III. mj. zamítl žalobu stěžovatele v části, kterou požadoval určení částky 40 876,80 Kč jako nájemného za výkrmnu prasat.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud se případem s obdobnou problematikou zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 341/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 143, str. 273), příp. v nálezu ze dne 15. 7. 2004 sp. zn. II. ÚS 273/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 98, str. 49). Zde vystupovali stejní účastníci jako v přezkoumávané věci. Lišila se pouze výše žalované částky a titul, ze kterého byla požadována. Ústavní soud nemá důvod, aby se od závěrů obsažených ve zmíněných rozhodnutích odchyloval. Je také nezbytné uvést, že Ústavní soud po podání projednávané ústavní stížnosti zrušil ustanovení §24 odst. 4 zákona o KV nálezem ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 19/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 33, str. 279; vyhlášen pod č. 101/2003 Sb.).
Pro přehlednost Ústavní soud odkazuje na argumentaci z nálezu sp. zn. II. ÚS 273/02. V něm dospěl Ústavní soud k závěru, že krajský soud interpretací §24 odst. 4 zákona o KV zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele. Nedodržením dikce tohoto ustanovení krajský soud přivedl stěžovatele do neřešitelné procesní situace, neboť mu odebral možnost dosáhnout určení své pohledávky v řízení před soudem, což by ve svém důsledku mohlo znamenat odepření spravedlnosti. Ústavní soud proto konstatoval, že právo stěžovatele na soudní ochranu, vyplývající zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo napadeným usnesením porušeno. Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 273/02 vážil dvě práva: právo na rovnost účastníků konkursního řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, k níž se vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/02, a právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V zájmu zachování zásady rovnosti účastníků řízení zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny je nutné, aby toto řízení sdílelo osud řízení vedených podle zrušeného ustanovení §24 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.
V této souvislosti lze odkázat na závěrečný odstavec nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/02, kde Ústavní soud také uvedl, že obecné soudy si při řešení dané procesní situace musejí počínat tak, aby se svým postupem nedopustily odepření spravedlnosti. Právě v případě projednávané ústavní stížnosti by k takovému odepření spravedlnosti mohlo dojít.
Ústavní soud dodává, že si je vědom, stejně jako v případě projednávaném pod sp. zn. II. ÚS 273/02, že krajský soud rozsudkem ze dne 15. 10. 2003 č. j. 40 Cm 162/2001-121 ve výroku rozhodl o pohledávce, o níž bylo rozhodováno ve sporu vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 5 C 319/97, ačkoli se o ní stěžovatel zmiňoval pouze v přehledu pohledávek za úpadcem, ale součástí žalobního petitu ji neučinil. Navíc v rozsudku krajského soudu v podstatě absentuje odůvodnění toho, proč v této části žalobu zamítl. Zrušením napadeného usnesení krajského soudu tak nastane situace, kdy u okresního soudu bude návrh na pokračování v řízení, tento návrh pak okresní soud postoupí krajskému soudu. Ten, vzhledem k tomu, že §24 odst. 4 zákona o KV byl zrušen, bude nucen posoudit tento návrh jako žalobu na určení pravosti pohledávky a tak o ní také rozhodnout.
Ústavní soud konstatuje, že z výše uvedených důvodů vyhověl ústavní stížnosti, protože došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto, podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a podle §82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona, zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 4. 2002 sp. zn. 19 Co 362/2001.
V souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upustil Ústavní soud od ústního jednání v této věci, protože od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci a účastníci řízení včetně vedlejšího účastníka s upuštěním od ústního jednání souhlasili.