ECLI:CZ:US:2005:1.US.255.04
sp. zn. I. ÚS 255/04
Usnesení
I.ÚS 255/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů R. K. a ing. Z. K., obou zastoupených JUDr. J. M., proti rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2004, čj. 23 Co 501/2003 - 312, a Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 10. 2001, čj. 12 C 316/94 - 231, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé v ústavní stížnosti, podané na poště dne 29. 4. 2004, popsali jejich spory se státem o náhradu škody v řízeních před obecnými soudy a navrhli zrušení shora označených rozhodnutí. Odkázali na tu část odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 2. 2004, čj. 23 Co 501/2003 - 312, ve které je uvedeno, že žaloba stěžovatelů byla pravomocně zamítnuta do částky 470 000,-- Kč. Jestliže se tedy krajský soud zabýval pouze částkou 3 000,-- Kč, vyplývá z toho, podle názoru stěžovatelů, že dosud nebylo rozhodnuto o částce 27 000,-- Kč. Výrok tohoto rozsudku je podle stěžovatelů v rozporu s kogentním ustanovením §159a odst. 5 OSŘ. Krajský soud tak rozhodl v rozporu s ústavně zaručeným právem zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V této souvislosti stěžovatelé zmínili nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/01. Ústavně zaručené právo na spravedlivé projednání jejich záležitosti soudem mělo být porušeno i tím, že rozsudek krajského soudu ze dne 10. 2. 2004 byl vydán na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení věci. Stěžovatelé tvrdí, že bylo rovněž porušeno jejich právo na zákonného soudce, na rovnost před zákonem a soudem a na projednání věci bez průtahů.
Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 10. 2001, čj. 12 C 316/94 - 231, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 7. 2002, čj. 12 C 316/94 - 264, zamítl žalobu stěžovatelů, podanou proti České republice za zaplacení 500 000,-- Kč. K odvolání stěžovatelů krajský soud rozsudkem ze dne 30. 4. 2002, čj. 23 Co 6/2002 - 257, rozsudek okresního soudu potvrdil.
O dovolání stěžovatelů proti uvedenému rozsudku krajského soudu rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 23. 10. 2003, čj. 25 Cdo 1802/2002 - 281, jímž zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým byl rozsudek okresního soudu potvrzen ohledně částky 3 000,-- Kč a věc vrátil v tomto rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení, jinak dovolání stěžovatelů zamítl.
Krajský soud rozsudkem ze dne 10. 2. 2004, čj. 23 Co 501/2003 - 312, změnil rozsudek okresního soudu ze dne 30. 10. 2001, čj. 12 C 316/94 - 231, tak, že uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelům 3 000,-- Kč. V odůvodnění uvedl, že za situace, kdy dovolání stěžovatelů bylo zamítnuto, zůstal v právní moci rozsudek okresního soudu ze dne 30. 10. 2001, čj. 12 C 316/94 - 231, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 30. 4. 2002, čj. 23 Co 6/2002 - 257, kterým byla žaloba zamítnuta do částky 470 000,-- Kč. O této částce bylo tedy již pravomocně rozhodnuto, neboť dovolání, týkající se této částky, bylo zamítnuto. Tato částka již nebyla předmětem tohoto odvolacího řízení a krajský soud se zabýval pouze částkou 3 000,-- Kč.
Po přezkoumání návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelé dovozují porušení svých ústavně zaručených práv z toho, že v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2004, čj. 23 Co 501/2003 - 312, je na str. 2 uvedena částka 470 000,-- Kč. Ze všech rozhodnutí obecných soudů, vydaných v této věci, je přitom zcela zřejmé, že o částce 470 000,-- Kč se zmiňuje pouze krajský soud v rámci posledního rozhodnutí, a to v části, kde se vypořádává s právní mocí předcházejících rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně poté, co rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 23. 10. 2003, čj. 25 Cdo 1802/2002 - 281. Je evidentní, že se jedná o chybu v počítání (pravděpodobně způsobenou záměnou částky 3 tisíce Kč a 30 tisíc Kč). Toto odůvodnění uvedeného rozsudku krajského soudu samo o sobě není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2003, čj. 25 Cdo 1802/2002 - 281, mohl krajský soud rozhodovat pouze o částce 3 000,-- Kč (ve zbytku žalobu Nejvyšší soud ČR zamítl). Krajský soud tedy rozhodl ve prospěch stěžovatelů, když žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelům tuto částku. Ústavní soud nenachází na procesním postupu a výsledném rozhodnutí krajského soudu ze dne 10. 2. 2004, čj. 23 Co 501/2003 - 312, nic ústavně nekonformního. Odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/01 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 24, str. 351] je tak v daném případě zcela irelevantní.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy, odmítl jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu