ECLI:CZ:US:2005:1.US.306.05
sp. zn. I. ÚS 306/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, PhD., advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6.10.2004, č. j. 33/29/10 Cm 133/99-172, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26.1.2005, č. j. 33/29 Cm 133/99-200, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5.4.2005, č. j. 4 Cmo 105/2005-207, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25.5.2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Současně podal stěžovatel také návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatel o následující důvody.
Stěžovatel uvádí, že Krajský soud v Brně k jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a zaslání formuláře pro osvědčení osobních, majetkových a výdělkových poměrů nezaslal v rozporu s §49 odst. 1 o. s. ř. příslušný formulář opakovaně jeho právnímu zástupci, ač byl stěžovatel řádně zastoupen a žádost o osvobození od soudních poplatků podal prostřednictvím advokáta. Stěžovatel dle svého tvrzení vyplnil formulář v důsledku nesprávného postupu soudu bez kvalifikované právní pomoci. Stěžovatel vytýká soudům obou stupňů, že v odůvodnění svých rozhodnutí na doložení poměrů stěžovatele žádným způsobem nereagovaly, naopak uvedly, že stěžovatel žádným způsobem své osobní, majetkové a výdělkové poměry neprokázal. Stěžovatel má však za to, že vždy na výzvu soudu reagoval a svoje finanční poměry sdělil. Stěžovatel namítá, že pokud jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takové rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR. Dále stěžovatel uvádí, že pokud odvolací soud jako jeden z argumentů pro nepřiznání osvobození od soudních poplatků uvádí, že předmětem řízení v této věci byl nesplacený úvěr, pak tímto soud neoprávněně předjímá rozhodnutí meritorního soudu dříve, než je o projednávaném nároku rozhodnuto.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Relevantní znění těchto článků je následující.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení.
Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost stěžovatele nepovažuje za důvodnou, s námitkou stěžovatele, že nepřiznáním osvobození od soudních poplatků mu bude odepřeno právo na spravedlivý proces, se soud dle svého tvrzení vypořádal již v odůvodnění svého rozhodnutí.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces. I když soud prvního stupně formulář potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků zaslal přímo stěžovateli, Krajský soud v Brně po podání odvolání stěžovatele zaslal předmětný formulář právnímu zástupci stěžovatele s tím, že v souladu s ust. §210a o. s. ř. mohl k odvolání stěžovatele změnit napadené usnesení přímo soud prvního stupně. Stěžovatel však dle krajského soudu ani v rámci odvolacího řízení neprokázal, že by jeho poměry odůvodňovaly celkové nebo částečné osvobození od soudního poplatku za podané odvolání.
Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. 33/29/10 Cm 133/99, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6.10.2004, č. j. 33/29/10 Cm 133/99-172 ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26.1.2005, č. j. 33/29 Cm 133/99-200, nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudního poplatku za odvolání ze dne 27.7.2004 proti rozsudku č. j. 33/29/10 Cm 133/99-146 ze dne 1.6.2004. Soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že v zaslaném formuláři - potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků stěžovatel žádným způsobem své majetkové a sociální poměry neprokázal, když kolonku "veškerého čistého příjmu" zcela proškrtnul, přičemž ve formuláři uvedl, že soukromě podniká od roku 2002, neuvedl však žádné příjmy, a to ani případné sociální dávky, ani např. příčiny nedosažení zisku z podnikatelské činnosti a vůbec žádný majetek. K výzvě soudu na vyplnění doplnění formuláře stěžovatel nereagoval. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel při jednání soudu uvedl, že je schopen zaplatit dlužnou částku, soud dospěl k závěru, že žádost stěžovatele o přiznání osvobození od soudního poplatku není důvodná. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém shodně jako v ústavní stížnosti namítal, že formulář pro potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků měl být zaslán také jeho právnímu zástupci, protože se tak nestalo, stěžovatel vyplnil formulář neodborně. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6.12.2004, č. j. 33/29/10 Cm 133/99-180, byl stěžovatel vyzván k opětovnému prokázání svých poměrů vyplněním a zasláním formuláře - potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků. Toto usnesení bylo soudem zasláno právnímu zástupci stěžovatele. O odvolání stěžovatele poté rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5.4.2005, č. j. 4 Cmo 105/2005-207, tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud uvedl, že stěžovatel svou žádost o osvobození od soudních poplatků odůvodnil neuspokojivou finanční situací, tedy netvrdil, jaké jsou konkrétní majetkové a sociální poměry, natož aby je prokazoval, konkrétní okolnosti, které by odůvodňovaly osvobození od soudního poplatku stěžovatel netvrdil ani v odvolání. Soud dále v odůvodnění svého usnesení uvádí, že nelze přehlédnout skutečnost, že stěžovatel je podnikatelem, u něhož sice nelze v zásadě vyloučit, aby byl od soudních poplatků osvobozen, nicméně nevýhody podnikatelského rizika nelze přenášet na stát formou osvobození od soudního poplatku. Poměry podnikatele by dle vrchního soudu odůvodňovaly osvobození nebo částečné osvobození od soudních poplatků v případě, kdyby se takový účastník dostal do tíživé finanční situace, která by měla svůj původ v okolnostech vyšší moci či nepředvídaných okolností, které nemají svůj původ v podnikání. V tomto případě však stěžovatel žádný takový důvod netvrdil. Soud dále vycházel ze skutečnosti, že předmětem řízení v dané věci byl nesplacený úvěr poskytnutý stěžovateli na investice, stěžovatel si tedy nepochybně dle soudu nějaký majetek určený k podnikání za tyto prostředky pořídil, takže jeho současné poměry jsou důsledkem podnikatelského rizika a jako takové nemohou být důvodem pro osvobození od soudních poplatků.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelem namítanému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, nevyplývá, že by v řízení před obecným soudy nebo v jejich rozhodnutích bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Pokud stěžovatel namítá, že soud prvního stupně v rozporu s §49 odst. 1 o. s. ř. nezaslal opakovaně formuláře pro osvědčení poměrů jeho právnímu zástupci, ač byl stěžovatel řádně zastoupen, Ústavní soud ze spisu soudu prvního stupně zjistil, že uvedená námitka proti procesnímu postupu soudu již byla uplatněna stěžovatelem v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a v rámci odvolacího řízení se s ní postupem dle §210a o. s. ř., podle něhož usnesení, z něhož nenabyla dosud práva osoba jiná než odvolatel, může k odvolání změnit přímo soud prvního stupně, pokud odvolání v celém rozsahu vyhoví, vypořádal soud prvního stupně tak, že vyzval stěžovatele v rámci odvolacího řízení k opětovnému prokázání svých poměrů vyplněním a zasláním formuláře - potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků, přičemž toto usnesení bylo soudem zasláno právnímu zástupci stěžovatele. S ohledem na skutečnost, že soud prvního stupně námitce stěžovatele de facto vyhověl, Ústavní soud se jí nemůže v řízení o ústavní stížnosti zabývat. Je tomu tak proto, že Ústavní soud se při svém rozhodování řídí zásadou subsidiarity, podle které je úkolem Ústavního soudu ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Druhá námitka stěžovatele směřuje proti rozhodnutí soudů obou stupňů, které dle stěžovatele v odůvodnění svých rozhodnutí na doložení poměrů stěžovatele žádným způsobem nereagovaly, naopak uvedly, že stěžovatel žádným způsobem své osobní, majetkové a výdělkové poměry neprokázal. Stěžovatel má však za to, že vždy na výzvu soudu reagoval a svoje finanční poměry sdělil. Ústavní soud tedy zkoumal, zda v dané věci není možné konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry obecných soudů, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Ze spisu soudu prvního stupně Ústavní soud zjistil, že právní zástupce stěžovatele, poté, co mu byla soudem prvního stupně v rámci odvolacího řízení zaslána výzva k vyplnění a zaslání formuláře - potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků, zaslal soudu prvního stupně předmětný formulář, (č. l. 183-188), výpis z katastru nemovitostí (č. l. 189-192) a přiznání k dani z příjmů právnických osob (č. l. 193-198). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci pak vyplývá, že soud vycházel ve svých úvahách mimo jiné z toho, že stěžovatel je soukromým podnikatelem, jehož poměry by dle vrchního soudu odůvodňovaly osvobození nebo částečné osvobození od soudních poplatků v případě, kdyby se takový účastník dostal do tíživé finanční situace, která by měla svůj původ v okolnostech vyšší moci či nepředvídaných okolností, které nemají svůj původ v podnikání, což v tomto případě dle vrchního soudu stěžovatel netvrdil, když svou žádost o osvobození od soudních poplatků pouze odůvodnil neuspokojivou finanční situací. Vrchní soud v Olomouci tedy dospěl k závěru, že současné majetkové poměry stěžovatele jsou důsledkem podnikatelského rizika a jako takové nemohou být důvodem pro osvobození od soudních poplatků, když stěžovatel netvrdil a neprokázal, jaké jsou jeho "konkrétní majetkové a sociální poměry". Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu je tedy zřejmé, že nepovažoval za prokázané nikoli obecné majetkové poměry stěžovatele doložené předmětným formulářem, výpisem z katastru nemovitostí či přiznáním k dani z příjmů právnických osob, nýbrž takové konkrétní majetkové a sociální poměry, které by prokazovaly tíživou finanční situaci stěžovatele, která by měla svůj původ v okolnostech vyšší moci či nepředvídaných okolností, které nemají svůj původ v podnikání. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svoji již konstantní judikaturu v této oblasti, podle které rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ust. §138 odst. 1 o. s. ř., není otázkou v rovině ústavnosti. Ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 271/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, č. 28, str. 275 (viz též usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 597/03) Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, a to s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy). To platí i pro námitku stěžovatele, že vrchní soud při rozhodování o přiznání osvobození od soudních poplatků přihlížel k tomu, že předmětem řízení v dané věci byl nesplacený úvěr poskytnutý stěžovateli na investice. Ústavní soud má za to, že tímto konstatováním vrchní soud žádným způsobem nepředjímal meritorní rozhodnutí ve věci, když ze spisu soudu prvního stupně vyplývá, že stěžovatel nepopírá, že by dlužil žalovanou částku, spornou byla výše částky, kterou byl stěžovatel schopen uhradit (viz např. č. l. 61, 62, 74, 75, 90, 91.) Ústavní soud tedy v dané věci poté, co se přesvědčil, že obecné soudy při rozhodování o osvobození stěžovatele od soudních poplatků vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu a nezjistil extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými ani právními závěry obecných soudů, neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl. Z toho důvodu je také bezpředmětný návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2005
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu