ECLI:CZ:US:2005:1.US.369.04
sp. zn. I. ÚS 369/04
Usnesení
I.ÚS 369/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. O., CSc., zastoupeného JUDr. J. T., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 2 To 42/2004, a proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 4 VZv 7/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se Ing. P. O., CSc. (dále jen "stěžovatel"), domáhal zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále také "vrchní soud") a státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě (dále jen "státní zástupce"), pro porušení čl. 4, čl. 11 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením vrchní soud, podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 4 VZv 7/2003. Tímto usnesením státní zástupce rozhodl, podle §47 odst. 1, 2, 4 TrŘ, bez návrhu poškozených o zajištění jejich nároků na náhradu škody, která jim byla způsobena jednáním stěžovatele. K zajištění nároku na náhradu škody poškozených OKD, a. s., a Českomoravských dolů, a. s., určil část majetku stěžovatele, který je podrobně specifikován ve výrokové části usnesení. Stěžovatel je trestně stíhán pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ") a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 TrZ.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vrchní soud odkázal na odůvodnění svého usnesení s tím, že ústavní stížnost obsahuje stejnou argumentaci, jakou stěžovatel použil ve stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce. Rozhodnutí státního zástupce o zajištění majetku bylo zákonné, věcně správné a odůvodněné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, důsledně respektuje princip subsidiarity a minimalizuje své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. V projednávané věci stěžovatel navrhl zrušit shora označená usnesení vrchního soudu a státního zástupce, kterým byla určena část jeho majetku k zajištění nároku poškozeného.
Ústavní soud již judikoval, že zásah orgánu veřejné moci, napadený ústavní stížností, musí být bezprostřední a přítomný (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 15, str. 315). Jinými slovy zásah musí být aktuální nejen v době podání ústavní stížnosti, ale také v době rozhodování Ústavního soudu o ní. V opačném případě by se přezkum a následné rozhodování Ústavního soudu staly čistě akademickými (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 690/2000). V takových případech se praxe Ústavních soudů přiklání k odmítnutí ústavní stížnosti.
Z přiloženého usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 4 VZv 7/2003, Ústavní soud zjistil, že zajištění nároku poškozeného na určené části majetku stěžovatele bylo zrušeno. Ústavní stížnost směřovala právě k dosažení tohoto stavu, tj. ke zrušení zajištění nároku poškozeného na majetku stěžovatele. Z uvedeného je zřejmé, že za této situace ústavní stížnost ztratila svůj smysl a rozhodování by bylo čistě akademické, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu