ECLI:CZ:US:2005:1.US.40.05
sp. zn. I. ÚS 40/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. R., zastoupené JUDr. Jiřím Lopojdou, advokátem se sídlem Brno, Solniční 11, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2004, čj. 20 Co 667/2004 - 108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Uvedla, že její manžel, jako otec jejich nezletilého syna, navrhl předběžné opatření na předání nezletilého do své péče, protože stěžovatelka vycestovala s nezletilým z USA bez souhlasu otce. Podle stěžovatelky Městský soud v Brně (dále jen "městský soud"), který o předběžném opatření rozhodoval, aplikoval Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, publikovanou pod č. 34/1998 Sb. (dále jen "Úmluva"). Jeho rozhodnutí bylo ukvapené, stěžovatelce nebyla dána možnost projevit nesouhlas s předáním nezletilého otci do USA. Krajský soud usnesení městského soudu o předběžném opatření potvrdil. Usnesení městského soudu, z pohledu čl. 13 Úmluvy, vůbec nepřezkoumal, ačkoli stěžovatelka na toto ustanovení upozornila. Z hlediska čl. 13 odst. 1 Úmluvy bylo podle stěžovatelky podstatné, že otec nevykonával faktickou péči o syna ani v době předcházející jejímu odcestování z USA. Bez povšimnutí zůstala její tvrzení o sociálním zázemí otce, počtu jeho dalších dětí a jeho možnostech a schopnostech vychovávat nezletilé dítě. Podle stěžovatelky obecné soudy nepřihlédly k zájmům nezletilého ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb. Stěžovatelka v době výkonu předběžného opatření krátkodobě pobývala ve Velké Británii a syn byl svěřen do péče její matky. Podle stěžovatelky bylo porušeno její právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 ZÚS bylo vyžádáno vyjádření krajského soudu a městského soudu jako účastníků řízení.
Krajský soud uvedl, že domovský stát, jehož je nezletilý občanem, upravil práva a povinnosti rodičů vůči tomuto dítěti podle své právní úpravy. Česká republika je Úmluvou vázána a soud ji může těžko považovat za protiústavní a nerespektovat rozhodnutí, které je v souladu s právem země nezletilého. V dalším odkázal na své usnesení.
Městský soud ve vyjádření pouze odkázal na své usnesení ze dne 16. 3. 2004.
Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn 82 Nc 8/2004, bylo zjištěno, že otec nezletilého Z. R., navrhl vydání předběžného opatření na předání nezletilého syna do své péče. Městský soud usnesením ze dne 16. 3. 2004, čj. 82 Nc 8/2004 - 72, jeho návrhu vyhověl. V odůvodnění uvedl, že příslušným soudem v USA byl vydán, dne 22. 8. 2003, tzv. mimořádný příkaz k ochraně, kterým byla předběžně svěřena péče o syna otci a zakázáno přemístění nezletilého ze státu Illinois, USA. Podle městského soudu byly splněny podmínky čl. 3 Úmluvy, otec právo péče o dítě, před jeho přemístěním, skutečně vykonával a dítě mělo v USA obvyklé bydliště. Došlo k protiprávnímu přemístění dítěte, takže všechny podmínky stanovené Úmluvou byly splněny.
Dne 6. 10. 2004 bylo na návrh otce vydáno usnesení o výkonu předběžného opatření ze dne 16. 3. 2004. Dne 11. 10. 2004 bylo zmíněné rozhodnutí vykonáno a nezletilý byl předán otci.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud usnesením ze dne 25. 11. 2004, čj. 20 Co 667/2004 - 108, usnesení městského soudu ze dne 16. 3. 2004 potvrdil.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžejní námitkou stěžovatelky je, že došlo k porušení čl. 13 Úmluvy a z toho vyplývajícímu zásahu do jejího práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud připomíná znění čl. 32 odst. 4 Listiny, podle něhož péče o děti a jejich výchova je právem rodičů. Z dikce tohoto ustanovení jasně vyplývá, že se jedná o právo obou rodičů. Jestliže stěžovatelka toto právo otce, jako druhého rodiče, nerespektovala a bez jeho vědomí odvedla nezletilého z místa jeho obvyklého bydliště (za okolností, které obě strany sporu před obecnými soudy popisují zcela odlišně), musí počítat s tím, že tento její úkon jí může přivodit nepříznivé právní následky. Otec nezletilého poté, co stěžovatelka opustila spolu s nezletilým USA, postupoval v souladu s právním řádem tohoto státu a tento stát, na základě jeho žádosti, poskytl ochranu jeho právům. V souladu s příslušnou mezinárodní úmluvou pak postupoval i obecný soud ČR, který na základě návrhu otce vydal předběžné opatření a následně i usnesení o výkonu tohoto rozhodnutí. Usnesení o předběžném opatření bylo vykonatelné dnem doručení stěžovatelce 23. 3. 2004 (§171 odst. 2 OSŘ), posléze došlo i k doručení návrhu na výkon rozhodnutí (viz č. l. 82 spisu, zásilka nebyla vyzvednuta, došlo k fikci doručení podle §46 odst. 4 OSŘ, ve znění do 31. 12. 2004).
Po zvážení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k názoru, že k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky nedošlo. Městský soud na věc aplikoval příslušnou mezinárodní smlouvu a zároveň respektoval i ostatní, na věc dopadající právní předpisy. Jeho interpretace Úmluvy nepředstavovala extrémní vybočení z mezí ústavnosti, nejednalo se o exces, za jehož existence by teprve byla dána pravomoc Ústavního soudu přezkoumávat interpretaci podústavních právních předpisů a možnost korigování postupu obecných soudů (k tomu blíže nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17). Jestliže krajský soud tento postup a z něj vycházející rozhodnutí městského soudu potvrdil, neporušil tím právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud pouze doplňuje, že stěžovatelkou napadená rozhodnutí jsou svou povahou dočasná. Svá práva tak bude moci stěžovatelka hájit nejen v dalším řízení před obecnými soudy ČR, ale především v řízení o péči o dítě vedeném ve Spojených státech amerických, kde budou plně zkoumány možnosti a schopnosti obou rodičů pečovat o nezletilé dítě.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu