ECLI:CZ:US:2005:1.US.438.04
sp. zn. I. ÚS 438/04
Usnesení
I.ÚS 438/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ZIPimex, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 4, IČ 63982340, zastoupené JUDr. R. O., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2004, č. j. 13 Co 417/2003-83 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. března 2003, č. j. 23 C 77/2002-27, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 19. července 2004, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o žalobě České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) proti stěžovatelce o vyklizení v rozhodnutí specifikovaných nebytových prostor. Stěžovatelka má za to, že vydáním napadených rozhodnutí bylo zasaženo do jejích základních práv zakotvených čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Stěžovatelka napadá pouze právní závěr obou soudů, o který opřely svá rozhodnutí, totiž že smlouva o nájmu nebytových prostor mezi stranami uzavřená je neplatná (§39 občanského zákoníku), neboť její ustanovení o výši nájemného ve formulaci "ve výši 10.000,- Kč s tím, že zbytek celkové úhrady za nájem bude umořován provedenou rekonstrukcí" je třeba považovat za neurčité. Soud prvního stupně naopak neshledal neplatnost smlouvy pro nedostatek předchozího souhlasu správního orgánu [§3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 116/1990 Sb.")]. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě zcela vyhověno, potvrdil, přičemž kromě závěru o neplatnosti smlouvy pro neurčitost smluvního ujednání o výši nájmu dospěl k závěru, že i druhý namítaný důvod neplatnosti, nedostatek předchozího souhlasu správního orgánu, je dán. Navíc shledal i třetí důvod neplatnosti z hlediska nesplnění požadavků vyhlášky č. 119/1988 Sb., jejího §9 odst. 3. Stanovil pouze delší lhůtu pro vyklizení, a to do tří měsíců od právní moci rozhodnutí.
Stěžovatelka má za to, že závěr obou soudů ohledně určitosti ujednání
o nájemném není správný. Dle ní je třeba při výkladu smluvního ujednání užít §35 občanského zákoníku, přičemž již ze sémantického výkladu napadaného smluvního ustanovení je zřejmé, že vlastní výše nájmu je stanovena určitě, částkou 10.000,- Kč měsíčně. Výraz "celková úhrada" v další větě, stojící mimo určení výše nájmu, pak pouze znamená, že strany v dalším jednání započtou vlastní měsíční nájem proti nákladům rekonstrukce, a to zřejmě v době a čase, kdy budou znát celkovou dobu nájmu, celkovou výši nájmu a celkové náklady rekonstrukce. Tento okruh otázek podle názoru stěžovatelky nemůže být předmětem posuzování platnosti nájemní smlouvy jako celek ani vykládat výši nájmu, jejíž platby jsou měsíčně stanoveny. Navíc je nutné přihlédnout i k chování obou smluvních stran, neboť obě strany smlouvu plnily, fakturovaly a platily, jak je ve smlouvě uvedeno, tedy o výši nájmu neměly nejmenší pochybnost. Stěžovatelka se přitom odvolává na judikaturu obecných soudů k výkladu ust. §35 občanského zákoníku. Namítá, že se soudy v napadených rozhodnutích podrobnou interpretací ustanovení smlouvy o výši nájmu vůbec nezabývaly, nereagovaly na námitky účastníka, nepoučily strany o jejich postoji a smlouvu, na jejímž základě byly nebytové prostory nesporně a dlouhodobě užívány, posoudily bez dalšího jako neplatnou, ač z jednání žalobce (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) je zřejmé, že důvodem napadnutí smlouvy je jeho vůle získat prostory pro sebe, aby je mohl využívat pro své úředníky. Pro formální neplatnost smlouvy se pak obecné soudy odmítly zabývat i obecnými principy morálky a slušnosti v situaci, kdy stěžovatelka přijala v dobré víře smlouvu o nájmu se státem, řádně jí plnila, vynaložila značné náklady na zvelebení zdevastovaných prostor a poté byla "vyhozena". V takovém postupu stěžovatelka shledává rozpor s dobrými mravy
ve smyslu ust. §3 obč. zák., a v důsledku tohoto rozporu postupovaly i soudy účelově a porušily zásadu rovnosti stran ku prospěchu státu.
Soud odvolací pak dle ní porušil i zásadu spravedlivého procesu, neboť bez dokazování dospěl k závěru, že nebyl dán předchozí souhlas národního výboru dle §3 zákona č. 116/1990 Sb., ač soud prvního stupně dovodil, že takového souhlasu není třeba a dále v tomto směru dokazování neprováděl. Stěžovatelce je známo, že vedlejší účastník v několika případech o souhlas požádal, neví však a během řízení nebylo vůbec zjišťováno, zda bylo o tento souhlas požádáno i k uzavření předmětné smlouvy. Stěžovatelka má nadále za to, že tento souhlas již od 3. prosince 1999 není potřeba, neboť s účinností k 3. prosinci 1999 bylo ustanovení §3 zák. č. 116/1990 Sb., novelizováno zákonem č. 302/1999 Sb., smlouva v době rozhodování soudu prvního stupně tedy již splňovala podmínky stanovené zákonem.
Stran posledního soudy zjištěného důvodu neplatnosti smlouvu, spočívajícího v rozporu s §9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, pak stěžovatelka namítá, že by tato vyhláška byla na danou smlouvu aplikovatelná, neboť tuto problematiku upravuje pouze zákon č. 116/1990 Sb., jako předpis následný a vyšší právní síly. Pouhé připuštění možnosti aplikace uvedené vyhlášky by zpochybnilo právní řád České republiky a právní jistotu všech nájemců prostor, které jsou majetkem státu. I u hospodaření s majetkem státu, pokud jde o podmínky nájemní smlouvy, se řídí nájemní vztah zákonem č. 116/1990 Sb., a tato skutečnost byla v daném nájemním vztahu dodržena.
Stěžovatelka má za to, že obecné soudy v řízení postupovaly jen formálně, aniž by přistoupily k věcnému posouzení vztahů mezi stranami, k tomu, co si strany mezi sebou smluvily. V daném případě pak porušily princip rovnosti stran a preferovaly stát jako nadřazený a nedotknutelný subjekt, který na svou ochranu využívá nedostatky v legislativě. Vzhledem k výše uvedenému tedy navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí.
Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal vyjádření účastníků řízení i vedlejšího účastníka.
Obvodní soud pro Prahu 1 nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Má za to, že věc byla rozhodnuta na základě zjištěného skutkového stavu, jež byl správně posouzen i po stránce právní.
Městský soud v Praze poukázal na právní závěry svého napadeného rozhodnutí, které má nadále za správné. Ztotožnil se přitom se závěrem soudu prvního stupně, který shledal nájemní smlouvu ze dne 20. prosince 1996 a její dodatky absolutně neplatnými pro absenci podstatné náležitosti podle ustanovení §3 odst. 2 a 4 zák. č. 116/1990 Sb., neboť ujednání o výši nájemného bylo neurčité. Na rozdíl od soudu prvního stupně pak soud odvolací shledal důvod absolutní neplatnosti smlouvy i v tom, že před uzavřením nebyl dán předchozí souhlas příslušného obvodního úřadu ve smyslu ust. §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., v tehdy platném znění, neboť se jednalo o nebytové prostory, které sloužily k provozování obchodní činnosti žalovaného (mj. poskytování služeb).
Za důvodnou nepokládal námitku stěžovatelky, že jednání žalobce (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) je v rozporu s dobrými mravy, neboť aplikací ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku nelze navodit právní důvod v užívání nebytových prostor tam, kde tento právní důvod chybí a nelze rovněž dovodit, že se jedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť případné nároky stěžovatelky z neplatné nájemní smlouvy nejsou rozhodnutím o vyklizení nebytových prostor dotčeny. Městský soud v Praze si není vědom toho, že by rozsudky obecných soudů nebo postupem, který jejich vydání předcházel, došlo k porušení práva stěžovatelky
na spravedlivý proces nebo jiného práva chráněného Ústavou nebo Listinou. Má za to, že porušení jejích práv nelze spatřovat v tom, že soudy obou stupňů měly na hlavní sporné otázky v této věci odlišný právní názor než stěžovatelka. Proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, resp. její zamítnutí.
Vedlejší účastník rovněž popřel, že by byla stěžovatelce v řízení před obecnými soudy upřena práva vyplývající z hlavy páté Listiny nebo byly porušeny principy zakotvené v čl. 90 Ústavy. Soudy při svém rozhodování vycházely z platných zákonů a ustálené soudní praxe a judikatury. Vedlejší účastník poukazuje rovněž na závěry Nejvyššího soudu o nárokově totožných žalobách o vyklizení nebytových prostor v témže domě (proti jiným uživatelům), které jsou se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího v napadených rozhodnutích totožné. Názor stěžovatelky o zhojení vad smlouvy po změně právního řádu (zrušení vyhlášky č. 119/1988 Sb.) považuje za mylný. Právní úkon - uzavření nájemní smlouvy - byl učiněn v době její platnosti a účinnosti. Pokud právní předpis nebyl zrušen, je platný a účinný v jakékoli době a v jakémkoliv právním režimu a subjekty práva jsou povinny se těmito ustanoveními řídit. Případný rozpor způsobuje absolutní neplatnost, kterou nelze zhojit, rehabilitovat zpětně a nelze ani připustit, aby na ní se zpětnou účinností dopadaly jakékoli budoucí změny těchto ustanovení v případných novelách či jiných právních předpisech. Z popsaných důvodů navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud si k posouzení stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 23 C 77/2002, z nějž zjistil, že vedlejší účastník podal dne 3. června 2002
proti stěžovatelce žalobu (doplněnou podáním ze dne 12. září 2002 a 21. ledna 2003)
o vyklizení nebytových prostor s odůvodněním, že nájemní smlouva, kterou stěžovatelka uzavřela s právním předchůdcem žalobce (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) Pedagogickým centrem Praha je neplatná, neboť nebyla splněna zákonná podmínka předchozího souhlasu správního orgánu dle §3 odst. 2 a §4 zák. č. 116/1990 Sb., není stanovena celková výše nájmu, tedy smluvní ustanovení o výši nájmu je neurčité, a konečně že smlouva byla uzavřena v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, neboť neobsahuje ustanovení požadované v době uzavření smlouvy platnou vyhláškou č. 119/1988 Sb., o možnosti odstoupit od smlouvy v případě, že ji subjekt, který k ní má právo hospodaření (t. j. žalobce) bude znovu potřebovat plnění svých úkolů.
Po provedeném ústním jednání rozhodl soud prvního stupně stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl a uložil stěžovatelce (žalované) povinnost k náhradě nákladů řízení žalobce (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem). Vzal za prokázané, že stěžovatelka jako nájemce a právní předchůdce žalobce (na nějž přešlo vlastnické právo k nemovitosti na základě Smlouvy o předání majetku státu a změně příslušnosti hospodařit s majetkem státu ze dne 25. března 2002) jako pronajímatel uzavřeli dne 20. prosince 1996 smlouvu o nájmu v rozhodnutí specifikovaných nebytových prostor. Nájem byl sjednán na dobu 15 let a výše nájemného byla sjednána tak, že s ohledem na provedenou rekonstrukci předmětu nájmu a vloženým investicím ze strany nájemce bude placen nájem ve výši 10.000,- Kč, zbytek celkové úhrady za nájem bude umořován provedenou rekonstrukcí. Soud prvního stupně dovodil, že smlouvu je třeba považovat za neplatnou podle ust. §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., neboť ze smluvního ustanovení není patrno, jaká je skutečná výše nájemného, na které jsou započítávány finanční prostředky vynaložené stěžovatelkou na rekonstrukci - smlouva tedy postrádá ujednání o výši nájemného. Neshledal žalobcem namítanou neplatnost nájemní smlouvy pro nedostatek předchozího souhlasu příslušného správního orgánu podle ust. §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., neboť nebytové prostory v době, kdy byla smlouva uzavřena, nebyly určeny k provozování obchodu a služeb (nýbrž jako kanceláře).
K odvolání stěžovatelky, částečně shodného s argumentací ústavní stížnosti, se věcí zabýval Městský soud, který po provedených ústních jednáních rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Na rozdíl od soudu prvního stupně však shledal neplatnost i z hlediska absence předchozího souhlasu správního orgánu ve smyslu §3 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., když za podstatný pro posouzení, zda se jedná o případ vyžadující souhlas správního orgánu, označil účel nájmu, který byl uveden ve smlouvě. Nájemní smlouva byla uzavřena za účelem provozování obchodní činnosti stěžovatelky ("zejména typu - pizzerie, restaurace, kavárna, rychlé občerstvení, apod."), přičemž všechny tyto činnosti lze podřadit pod pojem obchod a služby, k jejichž provozování bylo v době uzavření smlouvy zmíněného souhlasu třeba.
Soud odvolací dále vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval třetím důvodem neplatnosti nájemní smlouvy, který žalobce v řízení uplatnil, a sice že smlouva neobsahuje v rozporu s ust. §9 odst. 3 vyhl. č. 119/1988 Sb. dohodu o udržování majetku a o možnosti odstoupení pronajímatele od smlouvy, zjistí-li, že majetek je užíván v rozporu se smlouvou nebo bude-li věc potřebovat pro plnění svých úkolů. Odvolací soud zde shledal smlouvu neplatnou (§39 obč. zák.) pro rozpor se zákonem (obecně závazným předpisem vydaným na základě zákonného zmocnění), neboť vyhláškou požadované ustanovení neobsahuje. Vyhláška pak byla účinná až do přijetí zák. č. 219/2000 Sb., proto bylo dle něj třeba se jí řídit i v roce 1996 při uzavírání nájemní smlouvy dle zák. č. 116/1990 Sb. Odvolací soud odmítl i další námitky stěžovatelky stran procesních pochybení soudu prvního stupně (neprovádění dalších důkazů, nemožnosti stěžovatelky vyjádřit se k doplnění žaloby) i námitku jednání žalobce v rozporu s dobrými mravy dle ust. §3 odst. 1 obč. zák., jehož aplikaci na daný případ s poukazem na závěry Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 586/99, publikované v Soudní judikatuře č. 23/2002) vyloučil, neboť dle něj nelze aplikací tohoto ustanovení navodit právní důvod užívání nebytových prostor tam, kde tento právní důvod chybí a nelze rovněž dovodit, že se jedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť případné nároky stěžovatelky z neplatné nájemní smlouvy nejsou rozhodnutím o vyklizení nebytových prostor dotčeny.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelky přezkoumal.
Ústavní stížnost je zjevně nedůvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.
V daném případě obecné soudy dovodily neplatnost předmětné nájemní smlouvy, uzavřené dle zákona č. 116/1990 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 309/1999 Sb. ze tří důvodů - pro neurčitost ustanovení o výši nájmu,
pro absenci předchozího souhlasu příslušného správního orgánu, a konečně pro rozpor s vyhláškou č. 119/1988 Sb. (resp. absenci smluvních ustanovení touto vyhláškou požadovaných). Ústavní soud pouze podotýká, že byť i jediný z uvedených důvodů by pro závěr o nutnosti žalobě o vyklizení nebytových prostor vyhovět postačoval.
Pokud jde o otázku neurčitosti ujednání o nájemném, Ústavní soud připomíná, že zákon č. 116/1990 Sb. je předpisem pro úpravu otázek nájmu a podnájmu nebytových prostor ve vztahu k občanskému zákoníku předpisem speciálním, otázky jím neupravené se však řídí občanským zákoníkem. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu (§37 odst. 1 obč. zák.) je tedy možné učinit jen tehdy, kdy při použití výkladových pravidel obsažených v ust. §35 odst. 2 obč. zák. nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Vůle vtělená do smlouvy je projevena určitě a srozumitelně tehdy, je-li výkladem objektivně pochopitelná, tedy že tuto vůli může účastník v postavení jejího adresáta vnímat
bez rozumných pochybností o jejím obsahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2002, sp. zn. 28 Cdo 1028/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 18/2002, č. C 1296/2002). V daném případě lze přisvědčit názoru obecných soudů, že z textu smlouvy, tedy psaného projevu vůle, nepochybný závěr
o tom, že smlouvou byla stanovena celková výše nájemného na niž jsou započítávány finanční prostředky vynaložené na rekonstrukci, učinit nelze. Smlouva vedle sebe v jednom článku říká, že bude placen nájem ve výši 10.000,- Kč měsíčně, zároveň však, že zbytek celkové úhrady za nájem bude umořován provedenou rekonstrukcí. Celková úhrada za nájem tedy stanovena není, smlouva neobsahuje ani způsob, jakým bude celková výše úhrady za nájem určena, ani jakým způsobem bude proveden zápočet na prostředky vynaložené stěžovatelkou na rekonstrukci prostor, příp. kdy se tak stane. Závěr učiněný obecnými soudy tak má Ústavní soud za správný.
Stran zjištěného nedostatku předchozího souhlasu správního úřadu nelze než rovněž poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu, jejíž rozpory v této otázce byly odstraněny rozhodnutím velkého senátu ze dne 20 ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, dle nějž smlouva o nájmu nebytových prostor, uzavřená před 3. prosincem 1999 bez předchozího souhlasu obecního úřadu, je absolutně neplatná; na tom nemění nic skutečnost, že ustanovení §3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb., bylo k uvedenému datu touto novelou zrušeno. Námitku stěžovatele, že odvolací soud nedoplnil dokazování v tom směru, zda o takový souhlas bylo vůbec požádáno, je třeba odmítnout. Tvrzení žalobce o neplatnosti smlouvy z hlediska nedostatku předchozího souhlasu správního orgánu je obsaženo přímo v žalobě, stěžovatelka tedy tuto argumentaci znala a měla možnost se k ní vyjádřit, což učinila ve svém vyjádření ze dne 27. září 2002 (č. l. 11 spisu). Stěžovatelka v něm uvedla, že souhlas příslušného správního orgánu k pronájmu nebytových prostor byl udělen rozhodnutím živnostenského odboru Obvodního úřadu Městské části Praha 1 ze dne 26. srpna 1997. Tento dokument byl v kopii založen ve spise podáním žalobce (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) ze dne 12. září 2002 (č. l. 9 spisu) a při jednání konaném dne 12. března 2003 jím byl proveden důkaz (konstatováním obsahu listin - viz č. l. 23 spisu). Městský soud tedy nepochybil, když dokazování v tomto směru neprováděl, neboť oprávněně vycházel z důkazu provedeného před soudem prvního stupně. Právo stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo tímto postupem nijak dotčeno. Ústavní soud pouze připomíná, že pojem "předchozí souhlas" je třeba vztáhnout k okamžiku uzavření nájemní smlouvy, nikoliv ke vzniku nájmu či k datu účinnosti smlouvy. Tento závěr je přitom odvoditelný ze samotného textu příslušného ustanovení, platného ke dni uzavření smlouvy.
Ani poslední námitku stěžovatelky stran dle ní nesprávné aplikace vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem nepovažuje Ústavní soud
za důvodnou. Tuto vyhlášku bylo třeba až do jejího zrušení považovat ze zvláštní právní předpis stanovící podmínky hospodaření s majetkem státu, v tomto rozsahu i vůči zákonu č. 116/1990 Sb. Vyhláška byla zrušena až zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, byla tedy platná a účinná v době uzavření předmětné nájemní smlouvy. I zákon č. 219/2000 Sb. však obsahuje zvláštní podmínky nakládání s majetkem státu, které na předchozí právní úpravu navazují, ve svém ust. §27 odst. 1. Ani tyto náležitosti však ani smlouva, ani její dodatky neobsahují, tedy i v tomto ohledu lze dovodit jejich neplatnost dle ust. §39 obč. zák.
Pokud tedy soudy, dle Ústavního soudu správně, dovodily neplatnost předmětné nájemní smlouvy ve smyslu §3 odst. 4 zák. č. 116/1990 Sb. a §39 obč. zák., není možné zde aplikovat ust. §3 odst. 1 obč. zák. Tato neplatnost je absolutní, působící přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže práva a povinnosti neplatnou smlouvou předvídané z takového úkonu vůbec nevzniknou. Z neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor pak plyne základní důsledek - odpadá zde povinnost pronajímatele strpět užívání těchto prostor tím, kdo měl být nájemcem, shodně jako povinnost druhé strany k platbě nájemného. Je-li zároveň pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem nemovitostí, v níž se nebytové prostory nacházejí, svědčí mu právo na ochranu tohoto vlastnictví (§126 odst. 1 obč. zák.), neboť užívání jeho nemovitostí bez právního důvodu představuje zásah do vlastnického práva, který je třeba považovat za neoprávněný. Toto právo, jako atribut jeho práva vlastnického, je absolutní, přičemž nelze odmítnout poskytnutí ochrany pro tvrzený rozpor s dobrými mravy, neboť táž okolnost (neplatnost smlouvy), která zakládá nárok na ochranu práva (vlastníka) nemůže být zároveň důvodem jeho odepření (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1506/99, 20 Cdo 1582/98).
Navíc podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 190/94 (Sbírka nálezů a usnesení, n. č. 87, sv. 4, C. H. Beck, Praha 1995) nelze na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. aktem aplikace práva konstituovat povinnost, kterou vlastník nemovitosti nemá, neboť by takový postup vedl k porušení článku 4 odst. 4 a článku 11 odst. 4 Listiny.
Ze spisu i z obou napadených rozhodnutí je pak zřejmé, že oba soudy při svém rozhodování postupovaly v souladu zásadami občanského soudního řádu i jeho jednotlivými ustanoveními a věc byla před nimi řádně projednána Oba soudy se zabývaly všemi námitkami stěžovatelky a své stanovisko, podle názoru Ústavního soudu, řádně a přesvědčivě zdůvodnily. Postupovaly tedy ústavně konformním způsobem a svým postupem nikterak nezasáhly do základních práv stěžovatelky a jimi zaujatý právní názor nelze považovat za extrémní nebo ze skutkových zjištění neodvoditelný.
Ústavní soud rovněž neshledal, že by soudy vytčenou aplikací porušily zásadu rovnosti účastníků. Absolutní neplatnost ve smyslu §3 odst. 4 zák. č. 116/1990 Sb. a
§39 obč. zák. nelze z hlediska zavinění přičítat pouze jedné ze stran smlouvy. Naopak, rozpor s obecně závaznými právními předpisy v tomto smyslu je objektivní okolností postihující všechny strany smlouvy bez ohledu na jejich povahu a právní formu. Všechny strany smlouvy měly již před jejím uzavřením dbát o to, aby dostála všem zákonným podmínkám a splňovala všechny zákonem předvídané náležitosti bez ohledu na to, že jedním z kontrahentů byla právnická osoba zřízená státem, nebo že je to dnes přímo stát, kdo se domáhá ochrany svého vlastnického práva. Jeho postavení ve smluvních vztazích podle občanského zákoníku je totiž stejné jako postavení ostatních účastníků soukromoprávních vztahů a jako takovému je mu poskytována stejná ochrana jako kterékoliv fyzické či právnické osobě.
Pouhá skutečnost, že obecné soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá oprávněný důvod k ústavní stížnosti, zejména neuvádí-li stěžovatelka na podporu svých tvrzení jinou argumentaci, než kterou uvedla v odvolání a se kterou se odvolací soud dle názoru soudu Ústavního řádně a ústavně konformně vypořádal.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka mimo nesouhlas s právními závěry obecného soudu neuvedla nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2005
JUDr. Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu