ECLI:CZ:US:2005:1.US.448.05
sp. zn. I. ÚS 448/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Frontier Petroleum Services Ltd., 3700, 400 3rd Avenue, S. W., Calgary, Alberta, Kanada, zastoupené Mgr. Lumírem Veselým, advokátem se sídlem Praha 2, Malá Štěpánská 9, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2005, čj. 26 K 29/2001 - 4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností společnost Frontier Petroleum Services Ltd., 3700, 400 3rd Avenue, S. W., Calgary, Alberta, Kanada, organizovaná podle právního řádu provincie Alberta, Kanada (dále jen "stěžovatelka"), navrhla zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pro porušení čl. 10, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a ze stěžovatelkou předložených dokumentů vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. června 2004, čj. 26 K 29/2001 - 524, byl prohlášen konkurs na majetek obchodní společnosti MORAVAN - AEROPLANES, a. s., se sídlem Letiště 1578, Otrokovice (dále také "úpadce"). Účinky konkursu nastaly dne 18. června 2004. Jako konkursní správce byl ustaven Ing. Petr Hajtmar, CSc., Brno, Urbánkova 8. Stěžovatelka přihlásila do tohoto konkursu pohledávky, vyplývající z její dohody s úpadcem ze dne 31. 7. 2001, kterou poskytla stěžovatelka úpadci půjčku v celkové částce 205 928 000,-- Kč, s šestiprocentním úrokem ročně. Na základě této dohody se měla stěžovatelka stát akcionářkou nově zakládané společnosti LETECKÉ ZÁVODY, a. s., a stát se vlastníkem 49 % akcií této společnosti. K zajištění závazku byla stěžovatelce úpadcem vystavena směnka vlastní, která vytvořila stěžovatelce zástavní právo "na veškerý majetek společnosti MORAVAN - AEROPLANES, a. s.". Společnost MORAVAN - AEROPLANES, a. s., své závazky (včetně závazku o převodu akcií), které převzala výše citovanou dohodou ze dne 31. 7. 2004, nesplnila.
Pohledávky vzniklé stěžovatelce za úpadcem jí byly přiznány arbitrážním nálezem arbitrážního soudu ve Stockholmu ze dne 30. 12. 2004. Tímto nálezem arbitrážní soud prohlásil, že stěžovatelka má mj. nárok na přednostní zajišťovací nárok k veškerému jmění úpadce. Arbitrážní soud uznal, že zástavní právo vůči úpadci a společnosti LETECKÉ ZÁVODY, a. s., která se také mezitím dostala do konkursu, nemůže zřídit sám arbitrážní soud, a proto nařídil správcům konkursní podstaty obou společností (úpadce a společnosti LETECKÉ ZÁVODY, a. s.), aby jménem obou společností správci zřídili zástavní právo ve prospěch stěžovatelky. Výzvu stěžovatelky ze dne 28. 2. 2005 na uzavření zástavní smlouvy a vykázání majetku převedeného na úpadce správce konkursní podstaty úpadce odmítl. Správce to odmítl jako výzvu k plnění, které je podle českého práva nepřípustné.
S ohledem na postoj správce konkursní podstaty úpadce požádala stěžovatelka Krajský soud v Brně o vydání usnesení, kterým mělo být uloženo správci konkursní podstaty splnit povinnost uloženou mu nálezem arbitrážního soudu. Krajský soud tento návrh odmítl usnesením čj. 26 K 29/2001 - 920, protože ve smyslu čl. 5 odst. 2 písm. b) Úmluvy o uznání a výkonu rozhodčích nálezů (viz č. 74/1959 Sb.) by toto bylo v rozporu s veřejným pořádkem České republiky. Následně, usnesením napadeným touto ústavní stížností, udělil souhlas správci, aby prodal majetek úpadce v rámci výběrového řízení, byť má k tomuto majetku stěžovatelka právo přednostního zajišťovacího nároku ve smyslu shora citovaného arbitrážního rozhodnutí.
Stěžovatelka argumentuje tím, že nevyhověním arbitrážnímu nálezu byl porušen český ústavní pořádek, neboť, ve smyslu čl. 3 shora citované Úmluvy, uzná každý členský stát rozhodčí nález za závazný a povolí jeho výkon podle předpisů o řízení, jež platí na jeho území. Stěžovatelka se odvolala rovněž na Dohodu o podpoře a ochraně investic ze dne 15. 11. 1990 uzavřenou mezi ČSFR a Kanadou (č. 333/1992 Sb.).
Krajský soud v Brně k výzvě Ústavního soudu stručně zrekapituloval procesní průběh ve věci a sdělil, že pohledávka stěžovatelky byla uznána správcem konkursní podstaty jako pohledávka druhé třídy, bez práva na oddělené uspokojení. Celá pohledávka stěžovatelky byla následně popřena jiným věřitelem úpadce a o incidenční žalobě doposud nebylo rozhodnuto. Stěžovatelka nepřihlásila do konkursu nárok na oddělené uspokojení. Krajský soud nemohl vyhovět požadavku stěžovatelky již proto, že shora citovaný arbitrážní nález je v zásadním rozporu se základními zásadami českého konkursního práva, zejména se zásadou rovnosti věřitelů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Podstatou této ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že podle nálezu rozhodčího tribunálu má být plně uspokojena z celého majetku úpadce, bez ohledu na probíhající konkursní řízení a bez ohledu na další věřitele. Podle stěžovatelky tak má být celý majetek úpadce předmětem jejího zástavního práva, a tuto zástavní smlouvu má povinnost uzavřít správce konkursní podstaty. Naproti tomu obecný soud, stejně jako správce konkursní podstaty, zastává názor, že rozhodčí nález nemá a nemůže být aplikován proti základním zásadám českého konkursního řízení, což podle obecného soudu vyplývá z čl. 5 odst. 2 písm. b) Úmluvy o uznání a výkonu rozhodčích nálezů, podle kterého nesmí být výkon rozhodčího nálezu v rozporu s veřejným pořádkem vykonávající země.
Dne 10. června 1958 byla v New Yorku podepsána Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Vláda Československé republiky tuto Úmluvu schválila dne 17. září 1958, Národní shromáždění s ní vyslovilo souhlas dne 13. prosince 1958 a prezident republiky ji 27. dubna 1959 ratifikoval. Uveřejněna byla vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí č. 74/1959 Sb., vydanou dne 6. 11. 1959. Úmluva se stala i součástí právního pořádku České republiky (srov. čl. I ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské federativní republiky).
Jednou z povinností obecných soudů je, při jejich rozhodovací činnosti, respektovat zásadně monistický charakter českého právního řádu, jak se projevuje v čl. 10 Ústavy ČR, podle něhož vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Na rozdíl od stěžovatelky má Ústavní soud za to, že těmto ústavním požadavkům obecný soud v dané věci vyhověl.
Úmluva není smlouvou, která by deklarovala základní práva nebo svobody stěžovatelky, není proto, ve smyslu judikatury Ústavního soudu, ani součástí ústavního pořádku ČR (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 publikovaný pod č. 403/2002 Sb.). Úkolem Ústavního soudu není proto přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů aplikujících "běžné" mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR, ani přezkoumávat každou jednotlivou interpretaci takovýchto smluv obecným soudem, jak je patrně stěžovatelka přesvědčena. Ústavní soud, obdobně jako při aplikaci běžných podústavních zákonů obecnými soudy, proto nezkoumá, zda je výklad takovýchto mezinárodních smluv správný či nesprávný, ale posuzuje pouze to, zda tento výklad není v rozporu s ústavním pořádkem (srov. nález sp. zn. II. ÚS 405/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, str. 245 a konstantní judikaturu), event. zda nejde o takový výklad, který by nesl rysy svévole orgánu, daný předpis interpretujícího (srov. ustálenou judikaturu Ústavního soudu, např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17, který je přiměřeně aplikovatelný též na ústavnost aplikace mezinárodních smluv).
Ústavní soud má jednoznačně za to, že ve zkoumané věci takto chápaná protiústavnost aplikace mezinárodní smlouvy nepřipadá v úvahu. Podle čl. III. Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, každý smluvní stát uzná rozhodčí nález za závazný a povolí jeho výkon podle předpisů o řízení, jež platí na území, kde je nález uplatňován, za podmínek stanovených v následujících článcích. Tak se stalo i v této věci a Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí obecného soudu samotný peněžní nárok stěžovatelky proti úpadci, přiznaný arbitrážním soudem, nijak nezpochybnilo. Obecný soud pouze, s odkazem na čl. V. odst. 2 písm. b) citované Úmluvy, dovodil, že výkon části rozhodčího nálezu, přikazující správci konkursní podstaty určité povinnosti, by byl v rozporu s veřejným pořádkem ČR.
Na závěr krajského soudu nelze, v žádném případě, nahlížet jako na rozporný s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud v tomto kontextu poznamenává, že otázka výkonu rozhodčích nálezů, v průběhu konkursního řízení, na majetek povinné společnosti je sporná též v jiných smluvních státech Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (srov. např. World Arbitration and Mediation Report July, sv. 11, str. 186, rok 2000, příp. Practising Law Institute, Commercial Law and Practice Course Handbook Series, PLI Order No. A4-4236, 6. 10. 1988). Například literatura i judikatura USA dovodila též vztah výhrady veřejného pořádku země a základních principů rovnosti věřitelů v konkursním řízení (International Lawyer, sv. 22, rok 1988, str. 1183, na str. 1190), tedy důvodu, který v tomto případě aplikoval český obecný soud.
Shora podané úvahy lze plně aplikovat též na Dohodu mezi vládou České a Slovenské federativní republiky a vládou Kanady o podpoře a ochraně investic (viz č. 333/1992 Sb.). Tato dohoda neobsahuje žádné ustanovení, které by se jakkoliv dotýkalo rozhodnutí obecného soudu, a nezaručuje ani stěžovatelce ochranu před podnikatelským rizikem, spočívajícím v možné nesolventnosti jejího dlužníka, resp. ochranu před tím, že závazky svého dlužníka řádně a v souladu s právem nezajistila.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ze shora uvedených skutečností vyplývá, že v přezkoumávané věci nedošlo k porušení žádných ústavních práv stěžovatelky. Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu