ECLI:CZ:US:2005:1.US.477.04
sp. zn. I. ÚS 477/04
Usnesení
I.ÚS 477/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SOJOVÉ KLÍČKY, s. r. o., se sídlem Příbram IV, A. Jiráska 264, zastoupené JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem Příbram I, Zahradnická 140, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2004, čj. 32 Odo 605/2003 - 193, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka včasnou ústavní stížností, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), navrhla zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR. Uvedla, že na základě smlouvy uzavřené s Fondem národního majetku ČR (dále jen "FNM") koupila nemovitý majetek, který byl do rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 16. 6. 2000 v nájmu M. N. K zániku tohoto nájmu došlo podle §45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Okresní soud v Příbrami rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 20. 2. 2002, že základ žalobního nároku vůči stěžovatelce, požadující úhradu nákladů za zhodnocení nemovitosti, ve smyslu §667 ObčZ, je opodstatněný. Tento rozsudek Krajský soud v Praze potvrdil a dovolání proti němu Nejvyšší soud ČR odmítl.
Podle stěžovatelky bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dnem 1. 7. 2000 na ni sice přešel privatizovaný majetek, ale stěžovatelka nepřevzala povinnost k úhradě protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota tohoto majetku činností M. ., protože v uvedený moment již nebyla v postavení pronajímatele, ale v postavení subjektu, který je absolutním nabyvatelem všech práv a povinností po původním vlastníkovi. Stěžovatelka svůj závazek, vyplývající z §667 ObčZ, splnila již úhradou kupní ceny, protože ke zhodnocení majetku M. N. bylo přihlédnuto při určení výše kupní ceny. Není možné, aby stěžovatelka hradila stejnou věc dvakrát.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 ZÚS bylo vyžádáno vyjádření Nejvyššího soudu ČR, který odkázal na své rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že dovolání stěžovatelky řádně posoudil a neshledal jej přípustným, protože rozhodnutí odvolacího soudu nemělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ. Tento závěr zdůvodnil a v rozhodnutí odkázal na dosavadní ustálenou judikaturu.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 20. 2. 2002, čj. 16 C 45/2001 - 123, ve věci žalobce M. N., proti žalované stěžovatelce a s. p. DIAMO, se sídlem ve Stráži pod Ralskem, shledal opodstatněným základ žalobního nároku na náhradu nákladů za zhodnocení nemovitosti proti stěžovatelce a žalobu proti s. p. DIAMO zamítl s tím, že o konkrétní výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce M. N. firma NOMI a s. p. DIAMO uzavřely dne 29. 4. 1992 smlouvu o nájmu nebytových prostor. Nájemce (M. N.) zhodnotil, se souhlasem pronajímatele, pronajatou nemovitost, přičemž pronajímatel se nezavázal k úhradě nákladů spojených s úpravami pronajatých prostor. Ministr průmyslu a obchodu ČR, rozhodnutím č. 88/2000, ze dne 16. 6. 2000, rozhodl s účinností ke dni 1. 7. 2000 o vyjmutí a převedení části majetku uvedeného státního podniku (která byla předmětem nájmu) na FNM. Tím došlo, ve smyslu §45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., k zániku práva M. N. užívat pronajatý majetek. Spolu s převáděným majetkem přešly na FNM práva, závazky a pohledávky z právních vztahů, které se vztahují k tomuto převáděnému majetku, proto přešel na FNM i závazek na náhradu zhodnocení majetku ve smyslu §667 ObčZ. Smlouvou ze dne 28. 6. 2000 FNM prodal předmětný majetek s. p. DIAMO stěžovatelce, na kterou, podle čl. IX smlouvy, přešla i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Stěžovatelka se tudíž nemůže zbavit odpovědnosti za závazky, související s privatizovaným majetkem, poukazem na to, že majetek nabyla od FNM.
K odvolání žalobce i stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2002, čj. 26 Co 387/2002 - 166, potvrdil uvedený mezitímní rozsudek ve věcné části, týkající se nároku M. N. vůči stěžovatelce. V části směřující proti zamítavému výroku, týkajícímu se s. p. DIAMO, odvolání stěžovatelky odmítl.
Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2004, čj. 32 Odo 605/2003 - 193, jako nepřípustné. Právní otázku, kterou stěžovatelka považovala ve svém dovolání za otázku zásadního významu, tj. zda lze zhodnocení nemovitosti, provedené nájemcem na základě nájemní smlouvy a následného oprávnění daného ustanovením §667 odst. 1 ObčZ, považovat za bezdůvodné obohacení, neřešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem. S ohledem na aplikaci tohoto ustanovení pak s přihlédnutím k ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. vyřešil správně i pasivní legitimaci stěžovatelky a nedostatek pasivní legitimace s. p. DIAMO. Podle Nejvyššího soudu ČR ustanovení §667 odst. 1 ObčZ výslovně řeší otázku vztahů nájemce a pronajímatele, souvisejících se změnou na pronajaté věci. Jedná se tedy o speciální úpravu vztahů mezi účastníky, a proto nepřichází v úvahu posouzení nároku na úhradu nákladů spojených se změnou pronajaté věci podle §451 a násl. ObčZ o bezdůvodném obohacení. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 26 Cdo 861/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek r. 2003, sešit č. 2, pod č. 14. Podle Nejvyššího soudu ČR tedy napadený výrok rozhodnutí neměl v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a napadený výrok rozhodnutí je i v souladu s dosavadní judikaturou.
Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s tím, jak bylo interpretováno ustanovení §667 odst. 1 občanského zákoníku a tvrdí, že tímto výkladem bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného základního práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny (což lze dovodit z obsahu návrhu, i když tento odstavec výslovně neuvádí).
Ústavní soud se tedy zabýval jak namítaným porušením vlastnického práva, tak případným zásahem do práva na spravedlivý proces. Nejdříve zkoumal, zda uvedenou interpretací relevantního ustanovení ObčZ nebylo porušeno ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uzavřel, že k takovému zásahu nedošlo. Obecné soudy svá rozhodnutí vyčerpávajícím a srozumitelným způsobem odůvodnily. V daném případě Ústavní soud nenašel znaky ústavně nesouladného výkladu a aplikace norem podústavního práva. Provedená interpretace a aplikace byla ústavně konformní.
Pokud jde o tvrzený zásah do vlastnického práva stěžovatelky ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, stěžovatelka sice nijak blíže (z hlediska ústavně právního) neodůvodnila, jak mělo k tomuto zásahu dojít, ale lze jej dovodit z jejího tvrzení o tom, že zhodnocení nemovitosti (činností bývalého nájemce M. N.) zaplatila v kupní ceně a není tedy možné, aby hradila stejnou věc dvakrát. V tom, že obecné soudy shledaly stěžovatelku pasivně legitimovanou k povinnosti uhradit M. N. zhodnocení nemovitosti na základě §667 odst. 1 ObčZ a §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., nelze podle Ústavního soudu spatřovat protiústavní zásah do jejího vlastnického práva. Jinými slovy, rozhodnutí soudů do jejího vlastnického práva zasáhla, nikoli však způsobem ústavně nesouladným. Jestliže stěžovatelka byla toho názoru, že dané zhodnocení bylo zohledněno již v příslušné kupní smlouvě, a byla ho tedy nucena hradit dvakrát, patrně nic jí nebránilo, aby se obrátila se svým požadavkem na prodávajícího.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu