ECLI:CZ:US:2005:1.US.484.04
sp. zn. I. ÚS 484/04
Usnesení
I.ÚS 484/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti MUDr. J. V., zastoupeného Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, 150 00 Praha 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Nevyššího soudu ČR ze dne 6. 5. 2004, č.j. 29 Odo 1016/2003-70, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2003, č. j. 14 Cmo 349/2002-44, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2002, č. j. 26 Cm 135/2000-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 2002, č. j. 26 Cm 135/2000-28, zastavil řízení ve věci žalobce MUDr. J. V. (dále jen "stěžovatel") proti žalovanému Spořitelní privatizační - Všeobecný investiční fond, a.s., se sídlem Praha 1, Řásnovka 12, IČO 63079313 (dále jen "SP"), pro neplatnost přeměny žalovaného na otevřený podílový fond. Městský soud v Praze v odůvodnění v prvé řadě uvedl, že má za prokázáno, že SP byl rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze (dále jen "KOS") ke dni 28. 8. 2000 vymazán z obchodního rejstříku bez likvidace a právním důvodem tohoto výmazu byla přeměna společnosti na otevřený podílový fond podle ustanovení §35j zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 248/1992 Sb."). Podle ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř., jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat; podle odst. 5 citovaného ustanovení, neumožňuje-li povaha řízení v řízení pokračovat, soud řízení zastaví. Městský soud uzavřel s tím, že žalovaný SP jako právnická osoba zanikl dnem výmazu z obchodního rejstříku, tj. dnem 28. 2. 2000 (poznámka: správně dne 28. 8. 2000) a tímto dnem pozbyl způsobilost být účastníkem řízení (§19 o.s.ř.). Vzhledem k povaze sporu o neplatnost přeměny SP na otevřený podílový fond, v němž jde o společenstevní, nemajetková práva a povinnosti, které zanikly se zánikem společnosti, nebyly dány důvody pro přerušení řízení podle §107 odst. 1 o.s.ř. ani pro pokračování v řízení s jiným subjektem podle §107 odst. 3 o.s.ř. Městský soud proto postupoval v souladu s ustanovením §107 odst. 1 a 5 o.s.ř a řízení zastavil.
Vrchní soud v Praze (dále jen "VS") usnesením ze dne 23. 5. 2003, č. j. 14 Cmo 349/2002-44, citované usnesení Městského soudu v Praze potvrdil. V odůvodnění poukázal na ustanovení §20a odst. 2 obč. zák. a na §68 odst. 1 obch. zák., podle nichž SP jako právnická osoba zanikl dnem výmazu z obchodního rejstříku, v jehož důsledku pozbyl způsobilost mít práva a povinnosti a tedy i způsobilost být účastníkem řízení (19 o.s.ř.). Vzhledem k povaze řízení o určení neplatnosti přeměny SP na otevřený podílový fond, v němž jde o statusovou věc, nepřichází v úvahu pokračování v řízení s jiným subjektem podle §107 odst. 3 o.s.ř. VS dále připomněl judikaturu Nejvyššího soudu ČR (např. sp. zn. 29 0do 536/2001, 29 Odo 693/2001; dále jen "NS"), podle níž investiční fond, který se přemění na podílový fond podle §35j zákona č. 248/1992 Sb., zaniká bez právního nástupce. VS uzavřel s tím, že podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. (ve znění před 1. 1. 2001) dány nejsou, neboť nejde o usnesení ve věci samé.
Nevyšší soud usnesením ze dne 6. 5. 2004, č.j. 29 Odo 1016/2003-70, stěžovatelovo dovolání odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení v prvé řadě uvedl, že dovolání je nepřípustné. K názoru odvolatele (stěžovatele), že oba soudy nepostupovaly tak, aby odstranily odstranitelnou překážku řízení, poukázal NS na to, že hodnotící úsudek obou soudů (tj., že SP zanikl bez právního nástupce) není nesprávným postupem "v průběhu řízení" a odkázal na vlastní usnesení ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 42/98. Dovolací soud dále popřel námitku stěžovatele, že oba soudy rozhodly bez nařízení jednání, což mu prý neumožnilo dostatečně hájit jeho práva. NS uvedl, že dle §200e odst. 3 o.s.ř. není v řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob třeba nařizovat jednání, avšak současně také poukázal na názor soudní praxe i právní teorie (Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 4. vydání, Praha, C. H. Beck 2000, str. 621), která se při výkladu tohoto ustanovení sjednotila na názoru, že provádí-li soud dokazování, musí vždy nařídit jednání. NS však konstatoval, že v souzené věci obecné soudy založily svá rozhodnutí na zjištění, že SP byla ke dni 1. 12. 1999 (poznámka: správně ke dni 28. 8. 2000), vymazána z obchodního rejstříku, tedy na skutečnosti, která je soudu známa z jeho činnosti a kterou není třeba dokazovat. NS konečně uzavřel s tím, že v důsledku nepřípustnosti dovolání se již nezabýval ani námitkou stěžovatele týkající se údajného nedostatečného odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů.
II.
Uvedená usnesení Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu (dále jen "soudy") napadl stěžovatel ústavní stížností.
Stěžovatel především tvrdí, že soudy neodůvodněně přehlížejí, že nositelem povinností vyplývajících z případných závazků přeměněného SP bude stěžovatel (spolu s ostatními podílníky otevřeného podílového fondu); to nikoliv ze své vůle, ale právě v důsledku přeměny vedlejšího SP bez vypořádání jeho jmění včetně závazků, neboť prý odpovídá za případné nevypořádané závazky SP a nemůže se takové odpovědnosti žádným způsobem zprostit. Dle stěžovatelova názoru je tento stav zcela v rozporu s obecnými právními principy, s právem na spravedlivý proces, jakož i s ustanovením čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR. Stěžovatel se dále domnívá, že otázka právního nástupnictví po vedlejším účastníkovi (SP) je otázkou zásadního právního významu, kterou se soudy řádně nezabývaly.
Stěžovatel uvedl, že k výmazu SP z obchodního rejstříku došlo navíc za situace, kdy se "předmětný subjekt účastnil soudních sporů [o vyslovení neplatnosti valné hromady vedlejšího účastníka (poznámka: SP; zřejmě řízení ve věci vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 26 Cm 134/2000), která o jeho přeměně na otevřený podílový fond rozhodla], o jejichž zahájení byl účastník stěžovatelem písemně vyrozuměn". Stěžovatel v dané souvislosti připomíná judikát NS ze dne 10. 9. 2002, č.j. 29 Odo 43/2002-356 (poznámka: správně zřejmě sp. zn. 29 Odo 43,44, 124/2002), podle něhož rejstříkový soud nesmí rozhodnout o takovém výmazu z obchodního rejstříku, dokud není ukončeno řízení o neplatnosti usnesení valné hromady, která o zrušení společnosti bez právního nástupce rozhodla. Bylo tedy povinností rejstříkového soudu (poznámka: ve věci, o které rozhodoval Nejvyšší soud pod sp. zn. 29 Odo 43, 44, 124/2002) rejstříkové řízení přerušit. Je-li podán návrh na povolení výmazu akciové společnosti z obchodního rejstříku poté, co bylo zahájeno řízení o neplatnosti usnesení valné hromady, stává se navrhovatel v řízení o neplatnosti takového usnesení účastníkem rejstříkového řízení. Stejný závěr je třeba učinit i pro případ, kdy je návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podán poté, co již bylo zahájeno řízení o povolení výmazu společnosti z obchodního rejstříku, na základě napadeného usnesení. Za takového stavu se totiž právě v řízení o povolení výmazu společnosti z obchodního rejstříku rozhoduje o právech akcionáře
Stěžovatel se proto domnívá, že postup obecných soudů je v rozporu nejen s ustanovením §18 o.s.ř., ale především s ustanovením 36 odst. 1 Listiny (tj. se základním právem domáhat se svého práva před nezávislým a nestranným soudem), s právem na projednání věci v jeho přítomnosti a za jeho účasti v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny, s principem rovnosti stran ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a s čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dále prý došlo k porušení vlastnického a souvisejících majetkových práv stěžovatele, tedy práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, a to včetně práva na dodržení ústavního principu, že nikdo nemůže být nucen k plnění povinností jiného či za jiného bez svého souhlasu, dokonce proti své vůli ve smyslu čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že postup soudů porušuje jeho základní právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny), a právo na spravedlivý proces dle ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ust. §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41). Ústavní soud v souzené věci v právních závěrech obecných soudů ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - ani svévoli neshledal. Obecné soudy včetně Nejvyššího soudu jasně přesvědčivě a srozumitelně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly, a jejich argumentace je i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.
Ústavní soud připomíná, že v souzené věci se jednalo (jak již bylo vícekrát uvedeno výše) o řízení o neplatnosti přeměny žalovaného (SP) na otevřený podílový fond. Nejednalo se o řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vůči které ostatně stěžovatel (jak vyplývá z obsahu soudního spisu - č.l. 7, 37) žalobu podal. Řízení o této žalobě bylo vedeno před Krajským obchodním soudem v Praze (nyní Městským soudem v Praze) pod sp. zn. 26 Cm 134/2000, a proti usnesení tohoto soudu ze dne 20. 9. 2000, kterým bylo řízení zastaveno, stěžovatel podal odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 4. 2001, č.j. 7 Cmo 1041/2000-53, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 19. 12. 2001, č.j. 29 Odo 644/2001-81, odmítl a Ústavní soud ústavní stížnost proti citovaným rozhodnutím obecných soudů usnesením ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 468/01, pro zjevnou neopodstatněnost rovněž odmítl.
K stěžovatelově úvaze o přechodu závazků zaniklého SP na podílníky otevřeného podílového fondu Ústavní soud dále připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, č.j. 29 0do 305/2002-141, ve kterém se řešila otázka nástupnictví po zaniklém investičním fondu a přechodu jeho závazků v důsledku přeměny na otevřený podílový fond. Nejvyšší soud v odůvodnění citovaného usnesení zřetelně uvedl, že "na podílníky otevřeného podílového fondu nepřecházejí závazky zaniklého investičního fondu, jehož akcionáři byli, ale přechází na ně pouze majetek uvedeného podílového fondu". Tento závěr je podle mínění Ústavního soudu i z hlediska ústavnosti plně přijatelný (poznámka: srov. dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2005, sp.zn. I. ÚS 215/03).
Ústavní soud proto neshledal, že by usneseními obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je zřejmé, že nebyly porušeny ani další základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, avšak jejich tvrzené porušení jinak ani dále nerozvádí.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná
Kc.: 1) doruč do vl. rukou:
- stěžovateli
- jeho právnímu zástupci
- NS ČR
- VS v Praze
- MěS v Praze
- Spořitelní priv. - Všeobecný IF, a.s..
- jeho pr. zástupci
2) ponech kopie příloh A, C a D
3) vyluč a vrať spis
3) po vrácení doručenek založ