ECLI:CZ:US:2005:1.US.517.04
sp. zn. I. ÚS 517/04
Usnesení
I.ÚS 517/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené advokátem JUDr. Vojtěchem Hrozou se sídlem Legionářská 98, 685 01 Bučovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 8 To 89/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil Krajský soud v Brně z podnětu odvolání obžalovaného P. K. v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13.11.2003. Současně zamítl odvolání stěžovatelky - poškozené proti citovanému rozsudku, kterým jí byla přiznána náhrada škody ve výši 20.000,- Kč. Krajský soud rozhodl nově tak, že obžalovaného P. K. uznal vinným trestným činem neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 1 trestního zákona a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Jeho jednání spočívalo v tom, že 4.8.2001 v bytě V. K. po fyzickém napadení ze strany J. K. - který po následné potyčce zůstal po úderu o zeď ležet na zemi - tohoto ponechal bez poskytnutí pomoci a odešel. J. K. pak v důsledku svého zranění a neposkytnutí pomoci zemřel.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že Okresní soud v Hodoníně uznal obžalovaného vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 trestního zákona. Krajský soud jako soud odvolací však po zhodnocení všech dostupných důkazů dospěl k odlišnému právnímu názoru než soud nalézací. Podle jeho mínění nelze vyvrátit obhajobu obžalovaného, že jednal v nutné obraně. V daném případě se soud dostal do důkazní nouze, která má vliv na skutkové zjištění a podřazení jednání obžalovaného pod příslušnou právní kvalifikaci. Jediným důkazem jsou procesně použitelné výpovědi obžalovaného z přípravného řízení, ze kterých se podávají okolnosti daného případu, kdy následně obžalovaný své výpovědi postupně doplňoval o nové skutečnosti s cílem upřesnit průběh ústního a následně fyzického konfliktu s poškozeným. V dané věci nebyl opatřen žádný jiný důkaz a závěry znaleckého posudku MUDr. H. a Mgr. Z. nevylučují možnost nutné obrany. Taktéž s ohledem na zajištění ostatků těla poškozeného nelze určit příčinu jeho smrti a lze o ní pouze hypoteticky uvažovat. Rovněž závěry z provedeného vyšetřovacího pokusu a prověrky na místě i závěry znaleckého vyšetření obžalovaného nevylučují jeho obhajobu. Podle názoru odvolacího soudu neměl okresní soud dostatek důkazů k tomu, aby mohl učinit jednoznačný závěr o právní kvalifikaci jednání obžalovaného dle §221 odst. 1, 3 trestního zákona, především ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví. Naopak měl soud postupovat podle zásady in dubio pro reo, protože se provedenými důkazy nepodařilo nepochybně vyvrátit obhajobu obžalovaného o jednání v nutné obraně, ani se nepodařilo zajistit žádný důkaz, který by obhajobu obžalovaného o jednání v nutné obraně zpochybnil. Proto soud spatřuje v jednání obžalovaného znaky trestného činu neposkytnutí pomoci dle §207 odst. 1 trestního zákona. S ohledem na změnu právní kvalifikace jednání obžalovaného krajský soud usoudil, že v současné době poškozené stěžovatelce již nepřísluší postavení poškozené ve smyslu §43 trestního řádu. V daném případě totiž změnou právní kvalifikace a úpravou skutkových zjištění došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi daným skutkem a způsobenou škodou (tj. smrtí poškozeného). Soud podotýká, že pokud by v jednání obžalovaného neshledal trestný čin neposkytnutí pomoci dle §207 odst. 1 trestního zákona, pak by vzhledem k uznanému jednání obžalovaného v zákonných podmínkách nutné obrany, došlo k rozhodnutí o jeho zproštění obžaloby pro žalovaný trestný čin ublížení na zdraví. Podle judikatury v případě trestného činu neposkytnutí pomoci není dána odpovědnost pachatele za následky na životě a zdraví, k nimž došlo právě tímto opomenutým jednáním pachatele. Tento závěr lze prý připustit i v případě, že předchozí ohrožení na životě a zdraví způsobil pachatel trestného činu neposkytnutí pomoci, který vůči poškozenému - synovi stěžovatelky - předtím jednal v zákonných podmínkách nutné obrany. Proto v současné době již stěžovatelce nepřísluší postavení poškozené a není tedy ani oprávněnou osobou k podání opravného prostředku. Tím však není dotčeno stěžovatelčino právo - coby pozůstalé osoby po poškozeném - domáhat se náhrady škody v občanskoprávním řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že jak Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím, tak i ostatní orgány činné v trestním řízení porušily její právo zaručené zejména čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 10 odst. 1, odst. 2 Listiny. Domnívá se, že v jejím případě je zcela zjevné, že právní řád nepřiznává poškozenému (a obecně všem obětem trestné činnosti) dostatek zákonných možností domoci se vlastní iniciativou spravedlnosti tam, kde selhává mechanismus veřejné moci a orgánů soudní soustavy. Považuje postavení poškozeného v současné právní úpravě za nepřiměřeně znevýhodněné oproti širokým právům osob podezřelých, stíhaných a obviněných. Dále stěžovatelka podrobně rozebírá skutkové okolnosti daného případu a uvádí, jak se dozvěděla o tom, že její syn zmizel. V souladu s těmito zjištěními považuje šetření policie v tomto případě za nijak aktivní, a proto podala trestní oznámení pro trestný čin vraždy. Vzhledem k laxnímu a nekvalifikovanému přístupu policie měl však obžalovaný náskok a proto se mu nepodařilo prokázat nic dalšího, než k čemu se doznal. Popíral úmyslné zavraždění jejího syna, přiznal se pouze k zahlazování stop, ale k usmrcení jejího syna si vytvořil vlastní, účelovou verzi. Okresní soud v Hodoníně uznal obžalovaného vinným pouze trestným činem ublížení na zdraví dle §221 odst. 1, 3 trestního zákona a následně Krajský soud v Brně rozhodl ještě příznivěji ve prospěch obžalovaného. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že byla bez dalšího a s odkazem na důkazní nouzi akceptována obhajoba obžalovaného, že měl její syn po vzájemném konfliktu upadnout a udeřit se temenem hlavy o zeď. Z výpovědi obžalovaného současně vyplynulo, že odešel z místa konfliktu, byť věděl, že její syn krvácí a neposkytl mu pomoc. Jeho výpověď je prý v rozporu s objektivními důkazy spočívajícími v tom, že bylo zjištěno krvácení na posteli značného rozsahu. Proto považuje verzi obžalovaného za nevěrohodnou a nabízí úvahu, že její syn byl ubit, či zastřelen. Stěžovatelka je přesvědčena, že vražda jejího syna byla naplánovaná, protože obžalovaný a K. zajistili, aby děti nebyly v inkriminovanou dobu přítomné, což nebylo obvyklé, ale orgány činné v trestním řízení tuto skutečnost neprověřily. Při právní kvalifikaci trestného jednání soudy nevzaly v úvahu fakt, že se obžalovaný dopustil i trestného činu hanobení lidských ostatků dle §202a odst. 2 trestního zákona, protože s lidskými ostatky jejího syna nakládal v rozporu se zákonem.
Stěžovatelka proto navrhuje v záhlaví napadený rozsudek Krajského soudu v Brně jako protiústavní zrušit.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ústavní soud především uvádí, že stěžovatelka vystupovala v předmětném trestním řízení - tedy v řízení před soudem prvého stupně, kterým byl Okresní soud v Hodoníně - v postavení poškozené. Pro postavení poškozeného v českém trestním řízení je určující zejména ustanovení §43 trestního řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Poškozený má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Navíc, trestní stíhání některých taxativně uvedených skutkových podstat trestných činů lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného, přičemž souhlas s trestním stíháním může poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoliv zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě (§163 trestního řádu).
Koncepce trestního řízení v České republice tedy - ohledně postavení poškozeného - vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (§12 odst. 6 trestního řádu).
Zároveň však platí, že trestní řízení v České republice spadá do oblasti veřejného práva. V rámci trestního řízení neexistuje možnost podání tzv. soukromé žaloby, jak tomu je v některých jiných zemích (srov. např. SRN, Rakousko), nýbrž existují toliko tzv. veřejné žaloby, které podává stát proti obviněnému ze spáchání trestného činu (byť v některých případech se souhlasem poškozeného, jak již bylo uvedeno). Podle čl. 80 Ústavy ČR zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení státní zastupitelství, které je systematicky zařazeno do oblasti výkonné moci. Výlučné postavení státního zastupitelství v trestním řízení dále vychází ze zásady legality (§2 odst. 3 trestního řádu), podle níž je státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, a ze zásady obžalovací (§2 odst. 8 trestního řádu), podle níž trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby podané státním zástupcem. Poškozený, byť je samostatnou stranou trestního řízení, tedy nemá právo podat obžalobu a tímto "monopolním právem" disponuje pouze stát. Ve smyslu ustanovení §246 odst. 1 písm. d) trestního řádu může poškozený, který uplatnil nároky na náhradu škody, napadnout odvoláním rozsudek pouze pro nesprávnost výroku o náhradě škody, nikoliv v jeho dalších částech. Podle §130 odst. 1 trestního řádu se rozsudek - mimo jiné - doručí i poškozenému, pouze však v případě, že v předmětném řízení uplatnil nárok na náhradu škody.
Charakteristickým znakem moderního právního státu v kontinentálně evropském pojetí je skutečnost, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 343). Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, in: Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 291).
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatelky nesměřuje proti adhéznímu výroku napadeného rozhodnutí, který je v napadeném rozsudku vyjádřen tak, že se odvolání poškozené A. K. zamítá. Je zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti - v níž brojí proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl obžalovaný P. K. uznán vinným trestným činem neposkytnutí pomoci dle §207 odst. 1 trestního zákona, byť podle jejího mínění měl být s ohledem na skutková zjištění skutek kvalifikován jinak - v podstatě toliko zpochybňuje provedené dokazování a jeho výsledky. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již také traktoval, že vztah trestní odpovědnosti je vztahem veřejnoprávním, kde na jedné straně vystupuje stát zastoupený veřejnou obžalobou (státním zastupitelstvím) a na druhé straně stojí obžalovaný. Nelze proto dovozovat, že by ostatním jednotlivcům, a to i v procesním postavení poškozených, právní řád přiznával právo na trestní stíhání, které by dokonce mělo požívat ústavněprávní ochrany. Poškozený v trestním řízení, byť by se ho jednání, za které byl případný pachatel obžalován, citelně dotýkalo, se proto svou samostatnou procesní aktivitou nemůže domáhat změny výroku soudu o vině. Taková část výroku soudu je vždy v dispozici toliko státního zástupce nebo obžalovaného a od tohoto výroku se odvíjí i postavení poškozeného.
Za této situace je zřejmé, že ústavní stížnosti vyhovět nelze.
Proto dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatelky, jichž se dovolává, ani jiná její základní práva a svobody, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4.5.2004, sp. zn. 8 To 89/2004, jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Stěžovatelka ústavní stížnost dále doplňovala dopisy ze dne 16.2.2005, 2.3.2005, 11.3.2005, 23.3.2005, 4.4.2005, 5.4.2005 a 11.4.2005. Platí však, že další podání učiněná pouze stěžovatelem - s ohledem na povinné právní zastoupení ve smyslu §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů - nelze považovat za kvalifikovaná podání či kvalifikované doplnění ústavní stížnosti. To se týká i jejího podání ze dne 7.3.2005 a 28.4.2005 podepsaného stěžovatelkou (nikoli jejím advokátem), ve kterém se domáhá obnovy řízení ve věci 9 C 1813/97 a zadostiučinění v částce 1 milionu Kč. Jde o návrh, který - i kdyby byl sepsán advokátem ve smyslu ustanovení §30 zákona o Ústavním soudu - je však v kompetenci obecných soudů, takže k jeho projednání není Ústavní soud příslušný [ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Stěžovatelka se v uvedeném podání ze dne 7. 3. 2005 dotýká i věci sp. zn. "2 US 21/05". V tomto směru jde zjevně o omyl, neboť uvedený případ se týká ústavní stížnosti zcela jiného stěžovatele, jež byla pro vady návrhu odmítnuta.
Stěžovatelka se v tomto podání konečně domáhá zrušení "všech diskriminačních ustanovení trestního řádu počínaje §265d odst. 1 písm. b". V tomto směru se Ústavní soud odvolává na svou ustálenou judikaturu, podle níž v případě odmítnutí ústavní stížnosti sdílí její právní osud i návrh na zrušení zákona, který je s ní spojen.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná
Odeslat do vlastních rukou: - stěžovatelce
- -AK
- vrať stěžovatelce originál přílohu A, B, C
- ponechat ve spise kopii přílohy A, B
- po vrácení doručenek založ