ECLI:CZ:US:2005:1.US.619.03
sp. zn. I. ÚS 619/03
Usnesení
I.ÚS 619/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti SEATEICO IN, spol. s r. o., se sídlem Brno, Horova 48, IČ: 15526208, zastoupené JUDr. J. B., proti trestnímu příkazu Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. 4 T 204/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se společnost SEATEICO IN, spol. s r. o. (dále jen "stěžovatelka"), domáhala zrušení shora uvedeného trestního příkazu Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") pro porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Současně stěžovatelka navrhla, aby jí byla v řízení před Ústavním soudem přiznána náhrada nákladů podle vyhlášky č. 177/1994 Sb., ve znění vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Okresní soud uvedeným trestním příkazem uznal vinným Ing. P. G. (dále jen "odsouzený") trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, se zkušební dobou na dva roky.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka okresnímu soudu vytkla, že nezjistil důkladně skutkový stav věci. Pro své rozhodnutí si neopatřil dostatek důkazů, věc nesprávně právně posoudil a záměrně nezjistil další skutečnosti, které by vedly k jinému závěru. Tímto svým postupem zvýhodnil postavení odsouzeného ve vztahu ke stěžovatelce a porušil čl. 37 odst. 3 Listiny. Vzhledem k vydání trestního příkazu jí byla odňata možnost zúčastnit se řízení, vyjádřit se k provedeným důkazům apod. Porušení čl. 2 odst. 2 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny spatřuje v tom, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s platnou právní úpravou, neboť bez nařízení hlavního líčení a bez jakéhokoliv odůvodnění nerozhodly o jejím nároku, jako poškozené v trestním řízení. Tím byl porušen i čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny. Jednáním odsouzeného jí byla způsobena škoda značného rozsahu, došlo ke značné finanční ztrátě, kterou musí řešit úvěry a půjčkami, což má za následek omezení jejího podnikání a znemožnění rozvoje podnikatelských aktivit. Je přesvědčena, že uvedeným trestním příkazem bylo porušeno její právo na soudní ochranu a z toho plynoucí porušení čl. 1 Ústavy ČR. Vzhledem ke skutečnosti, že řízení před soudem bylo neveřejné, okresní soud se nezabýval výší způsobené škody a nerozhodl o její náhradě, porušil i čl. 38 odst. 2 Listiny.
Okresní soud se k výzvě Ústavního soudu [§42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], nevyjádřil.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle §43 odst. 3 trestního řádu (dále jen "TrŘ") poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je subjektem adhezního řízení a má právo navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku (odsuzujícím rozsudkem je i trestní příkaz) uložil obžalovanému povinnost nahradit způsobenou škodu, tzn. může proti obviněnému uplatnit nárok na náhradu škody. V daném případě okresní soud rozhodl trestním příkazem, který má povahu odsuzujícího rozsudku, ale nerozhodl o náhradě škody, ačkoli stěžovatelka, jako poškozená, uplatnila svůj nárok na náhradu škody řádně a včas (trestní příkaz byl vydán dne 4. 2. 2003 a stěžovatelka svůj nárok na náhradu škody uplatnila dne 1. 11. 2002). Jednalo se o majetkovou škodu, která jí vznikla v souvislosti se stíhaným trestným činem odsouzeného. Je zřejmé, že postupem okresního soudu došlo k pochybení, když o uplatněném nároku stěžovatelky nerozhodl, ale toto pochybení nedosahuje, v konkrétním případě, ústavně-právní dimenze.
Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, tj. představuje takový prostředek k ochraně práv, který lze využít až poté, co stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon poskytuje. Nepřípustnost ústavní stížnosti je dána tím, že stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), přičemž z hlediska tohoto zákona je nutno procesními prostředky k ochraně práva rozumět nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 119/2000 či sp. zn. III. ÚS 252/01).
V konkrétním případě sice okresní soud v trestním příkazu opomenul rozhodnout o nároku stěžovatelky, jako poškozené, ale zároveň došlo k rychlému ukončení trestního řízení. Takto má stěžovatelka, počínaje právní mocí uvedeného rozhodnutí, najisto postaveno, kdo za její škodu odpovídá. Znamená to, že se jí otevřela cesta k uplatnění nároku na náhradu škody v občanskoprávním řízení. V uvedeném řízení má možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva ve smyslu článku 36 Listiny.
V daném případě tedy řízení o nároku stěžovatelky na náhradu škody ukončeno pravomocně nebylo, neboť jí byl zachován procesní prostředek, jehož prostřednictvím se může domáhat ochrany svých práv u nestranného a nezávislého soudu (žaloba na náhradu škody u příslušného soudu v občanském soudním řízení). Ochranu základních práv a svobod je třeba vždy chápat v dimenzi materiální, nikoliv v dimenzi formální. Existuje-li v právním řádu prostředek, jehož prostřednictvím lze dosáhnout ochrany práva před podáním ústavní stížnosti, je třeba trvat na vyčerpání takového prostředku. Stěžovatelka měla a má otevřenou cestu k uplatnění svého nároku v řízení občanskoprávním, takže veškerá práva ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny jí zůstávají zachována. Stěžovatelka má tedy k dispozici celý další úplný proces se všemi právy a její pozice je usnadněna tím, že je nesporné, kdo za škodu odpovídá.
Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je, jak konstatováno shora, nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, což je důvodem pro její odmítnutí soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2005
JUDr. František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu