ECLI:CZ:US:2005:1.US.644.04
sp. zn. I. ÚS 644/04
Usnesení
I.ÚS 644/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. Č., zastoupeného Mgr. JUDr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem, se sídlem Mikovcova 10/476, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 5 Tdo 774/2004, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 2. 2004, sp. zn. 6 To 54/2004, a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 5. ledna 2004, sp. zn. 4 T 633/2003, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadá stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení. Po posouzení, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyzval Ústavní soud stěžovatele, aby odstranil zjištěné vady spočívající v nepřiložení speciální plné moci pro zastupování před Ústavním soudem a v nepřiložení kopie rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva. Vytknuté vady byly ve stanovené lhůtě odstraněny.
Z příloh ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona a ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen k (souhrnnému) trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), který je usnesením zamítl. Následně stěžovatel podal ještě dovolání, jež bylo rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká porušení svých základních Ústavou zaručených práv vyplývajících z čl. 2 odst. 4, čl. 4, čl. 9 odst. 3 a čl. 10 Ústavy a čl. 1, čl. 3 odst. 1 a odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a odst. 3, čl. 40 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Znění relevantních článků Ústavy je následující:
Článek 2
(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Článek 4
Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Článek 9
(3) Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.
Článek 10
Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Znění relevantních článků Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 1
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Článek 3
(1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
(3) Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.
Článek 4
(4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro jaké byla stanovena.
Článek 8
(5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.
Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Článek 40
(1) Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
(2) Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.
K porušení výše uvedených práv a svobod stěžovatele mělo dojít tak, že soudy nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav a z něj poté vyvodily nesprávné závěry. Okresní soud i krajský soud údajně nelogicky uvěřily výpovědi poškozené a naopak bezdůvodně opominuly obhajobu stěžovatele, kterou označily za účelovou. Proto ani jejich závěry nejsou přesvědčivě podloženy, nesou stopy libovůle a účelově bagatelizují obhajobu stěžovatele. Znalecký posudek označuje stěžovatel za neobjektivní, neboť údajně zaujatě podsouvá stěžovateli vinu. Přístup a závěry krajského soudu při rozhodování o dovolání označuje stěžovatel za nekorektní, povrchní a zaujaté. Dále stěžovatel popisuje skutkový děj, jak se měl skutečně udát a též rozvádí úvahy o tom, že tzv. pepřový sprej, který proti němu poškozená použila, mohl být ve skutečnosti zakázaný bojový plyn. Zároveň rozvíjí pochybnosti o tom, že jeho jednání vykazovalo zákonný znak násilí, jak obecné soudy shledaly, a naopak tvrdí, že poškozená byla vstřícná a sama mu nabízela peníze, sex, pobyt ve svém bytě atd. Závěrem stěžovatel poukazuje na mechanický postup obecných soudů a jejich "soudržnost", jež nemají oporu v právním řádu ani judikatuře. Výše uvedené výtky nakonec směřuje i proti důvodům a trvání vazby.
Nejvyšší soud jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti zrekapituloval řízení před obecnými soudy a shrnul důvody odmítnutí dovolání stěžovatele. Ústavní stížnost proto navrhuje odmítnout, neboť neshledává porušení základních práv vyplývajících z Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani jiných práv stěžovatele.
Krajský soud považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou a odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, které na obhajobu stěžovatele adekvátně reagovaly.
Okresní soud také nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, neboť neshledává porušení procesních předpisů ani ústavních zásad. Má zato, ze rozsudek vychází z dokazování provedeném v dostatečném rozsahu a ze zhodnocení důkazů ve všech souvislostech, a to včetně výpovědi stěžovatele.
Ústavní soud ve věci vyžádal spis sp. zn. 4 T 633/2003, po jehož prostudování konstatuje, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
V první řadě musí Ústavní soud připomenout, že i on sám je omezen Ústavou, která zejména v čl. 83 a čl. 87 jasně vymezuje poslání a nepřekročitelné mantinely pro jeho rozhodování. Z těchto článků vyplývá, že Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržovaní základních práv a svobod. Naopak rozhodování o vině a trestu je Ústavou výslovně svěřeno nezávislým soudům (čl. 81 a čl. 90 ústavy).
Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující princip sebeomezení v rámci jemu Ústavou svěřených kompetencí, stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace ve vztahu k dokazování a činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vybočení z mezí ústavních kautel (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34; sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, sv. 4, č. 79; sp. zn. II. ÚS 182/02, tamtéž, sv. 31, č. 130, a další).
Ústavní soud v tomto případě shledal, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Stěžovatel před Ústavním soudem jen opakuje argumentaci, kterou uplatnil v rámci své obhajoby v řízení před obecnými soudy. Domáhá se vlastně jiné interpretace provedených důkazů a žádá, aby Ústavní soud přehodnotil skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy.
Ústavní soud je v této souvislosti povolán korigovat pouze extrémní excesy obecných soudů. Takováto situace v dané věci ovšem zjištěna nebyla. Okresní soud jasně vyložil z jakých důkazů vycházel (výpovědi poškozené, stěžovatele a dalších svědků, a řady listinných důkazů). Vyložil též podrobně na základě jakých skutečností výpověď stěžovatele nemůže ve světle provedených důkazů obstát. Stejně tak okresní soud odůvodnil z jakých důvodů nevyhověl návrhu obhajoby na provedení dalších důkazů (navrhovaná konfrontace). Krajský soud i Nejvyšší soud pak v odůvodnění svých rozhodnutí adekvátně reagovaly na opakované námitky stěžovatele a náležitě se s nimi vyrovnaly.
V souhrnu lze říci, že obecné soudy svá rozhodnutí v dostatečném rozsahu logicky a věcně přiléhavým způsobem odůvodnily a na obsah jejich rozhodnutí, jako výsledek nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy, proto postačí odkázat.
Stěžovatel naznačuje, že obdobné námitky vznáší i proti blíže nespecifikovaným vazebním rozhodnutím ve věci, tyto však přímo nenapadá, (nepřikládá kopie opravných prostředků k ústavní stížnosti) ani nenavrhuje jejich zrušení, z těchto důvodů se uplatněnými námitkami Ústavní soud zabýval toliko ve vztahu v ústavní stížnosti specifikovaným rozhodnutím obecných soudů.
Závěrem je nutno zdůraznit, že Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí napadená stěžovatelem jak v kontextu základních práv, která měla být porušena, tak ve světle ostatních ústavně zaručených práv a svobod, přičemž shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a nezbývá než ji odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu