ECLI:CZ:US:2005:1.US.652.04
sp. zn. I. ÚS 652/04
Usnesení
I.ÚS 652/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. T. S., zast. JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem, sídlem Slovákova 11, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.6.2004, č.j. 28 Cdo 198/2004-529, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8.9.2003, č.j. 21 Co 9/2002-497, a proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 27.9.2001, č.j. 3 C 161/2000-374, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a společnosti NOVOS, s.r.o., sídlem Vážní 848, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, dále rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud"). Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že napadenými rozsudky došlo k neoprávněnému zásahu do jeho základních práv zaručených ústavními zákony, a to do jeho práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), do rovnosti práv všech vlastníků, do jeho práva na restituci újmy způsobené nezákonným rozhodnutím soudu vůči otci stěžovatele a do práva stěžovatele na spravedlivý proces, kdy jsou obecné soudy vázány zákonem, jehož výklad jsou povinny provádět spravedlivě, ústavně konformním způsobem a tedy i v souladu s obecnými zásadami právní teorie (čl. 95 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Ústavní stížnost stěžovatel odůvodnil poukazem na to, že jeho otci byl v roce 1963 uložen trest propadnutí majetku, a to id. 1/2 nemovitostí v kat. úz. Nová Paka. Druhou id. polovinu vlastnila sestra odsouzeného, která ji prodala otci druhého vedlejšího účastníka. Odsuzující rozsudek byl v roce 1995 zrušen, včetně navazujících výroků. Dále uvedl, že v řízení před okresním soudem bylo prokázáno, že v rámci realizace trestu propadnutí majetku byla předána správa majetku Okresnímu národnímu výboru v Jičíně a poté byla uzavřena hospodářská smlouva o převodu správy na Městský národní výbor v Nové Pace; stěžovatel tvrdí, že tyto akty v důsledku zrušení trestu propadnutí majetku pozbyly podkladu. Čs. stát - Městský národní výbor v Nové Pace prodal předmětné nemovitosti rodičům druhého vedlejšího účastníka, kteří s nimi dále disponovali. Stěžovatel společně s matkou podali výzvy k vydání nemovitostí, a to ohledně id. poloviny Městu Nová Paka, ohledně druhé poloviny vůči vedlejším účastníkům, v roce 1996 se domáhali vydání předmětných nemovitostí žalobou u soudu. Okresním soudem byla zamítnuta, což potvrdil i krajský soud, a to z důvodu údajného podání žaloby po uplynutí lhůty. Nejvyšší soud oba rozsudky zrušil. V další fázi dospěly soudky k závěru, že nárok stěžovatele (v té době již jediného oprávněného) nelze uspokojit, neboť prý zrušením výroku o trestu propadnutí majetku nedochází bez dalšího k obnově vlastnického práva rehabilitované osoby a je třeba aplikovat zák. č. 87/1991 Sb. Na této zásadě stojí i Nejvyšší soud, též s odkazem na judikaturu, včetně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 357/98, uvažujícím o jakémsi prostém, "holém" vlastnickém titulu. Tento názor považuje stěžovatel za nezákonný a neústavní a svůj názor podrobně rozvádí. Na závěr vyjadřuje přesvědčení, že napadená rozhodnutí jsou protizákonná, porušují jeho ústavně zaručená práva a navrhuje zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, krajského soudu a ve výrocích III., V. a v závislých výrocích VI., VII. a VIII. též rozsudek okresního soudu, ve znění opravného usnesení ze dne 18.10.2001, č.j. 3 C 161/2000-376.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 Listiny
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 95 Ústavy
1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
2) Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud poukázal na okolnost, že výsledek řízení v předmětné věci závisí na řešení dvou právních otázek, a to zda jsou žalobcem označení žalovaní povinnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., a zda zrušení trestních a navazujících rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb., pokud jde o výroky o propadnutí majetku, vede bezprostředně ke konstituování vlastnického práva. K první otázce dovolací soud podrobně zdůvodnil, proč nelze žalované považovat za povinné osoby, když nebyl shledán žádný důvod ke zpochybnění kupní ceny nemovitostí, že se tudíž nepotvrdilo stěžovatelovo tvrzení, že žalovaní nabyli věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Dovolací soud též podrobně zdůvodnil, že zrušení výroků trestního soudu o propadnutí majetku neznamená bez dalšího obnovení vlastnického práva právního předchůdce stěžovatele, resp. jeho dědice, protože na všechny případy odnětí vlastnického práva (včetně odsuzujícího rozsudku trestního soudu, posléze zrušeného v rehabilitačním řízení) se vztahuje postup podle restitučních předpisů. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Krajský soud zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a konstatoval, že nemá, co by k věci dodal. Stížnost považuje za důvodnou a navrhl její zamítnutí.
Okresní soud také odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
MVDr. K. K. a K. K. se vzdali postavení vedlejšího účastníka.
Společnost NOVOS, s.r.o., se k ústavní stížnosti nevyjádřila, zásilku s výzvou k vyjádření nepřevzala.
Ze spisu okresního soudu sp. zn. 3 C 161/2000 (pův. sp.zn. 3 C 236/96) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (v postavení žalobce) podal společně s E. S. žalobu, kterou se domáhal na Městu Nová Paka vydání pozemků parc. č. 659/1 a parc. 659/2, na společnosti Novos, s.r.o., vydání pozemků parc. č. 660/2 a parc. č. 660/3, na MVDr. V. K. a K. K. vydání domu čp. 761, garáže a pozemků parc. č. 660/1, parc. č. 658/1 a parc. č. 658/2, vše v kat. úz. Nová Paka. Oba žalobci tvrdili, že původní vlastník ing. F. S. tyto nemovitosti pozbyl na základě trestu propadnutí majetku, v rámci rehabilitačního řízení byl trest zrušen, tudíž došlo k vrácení nemovitostí ex tunc a dnem jeho smrti na ně přešlo vlastnictví. Okresní soud žalobu rozsudkem ze dne 25.6.1998, č.j. 3 C 236/96-144, zamítl, a to z důvodu prekluze nároku (byť se zabýval též pasivní legitimací žalovaných). Žalobci se proti rozsudku odvolali (v průběhu odvolacího řízení žalobkyně zemřela, tudíž na straně žalující vystupoval nadále jen žalobce), krajský soud rozsudkem ze dne 25.4.2000, č.j. 19 Co 428/98-199, napadený prvoinstanční rozsudek potvrdil, když se ztotožnil se závěry okresního soudu ohledně lhůty pro uplatnění nároku. Oba rozsudky byly rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2000, č.j. 28 Cdo 2304/2000, na základě žalobcova dovolání, zrušeny. V další fázi řízení proto soudy posuzovaly podmínky pro vydání nemovitostí, žaloba vůči Městu Nová Paka byla vyloučena k samostatnému řízení. Žalobce vzal zčásti žalobu zpět a domáhal se vydání rozsudku, kterým by byla společnosti NOVOS, s.r.o., uložena povinnost vydat mu id. 1/2 pozemků parc. č. 660/2 a parc. č. 660/3, a MVDr. V. K. a K. K. povinnosti vydat id. 1/2 domu čp. 761 na pozemku parc. č. 658/1 a pozemků parc. č. 658/1, parc. č. 658/2 a parc. č. 660/1. Okresní soud rozhodl napadeným rozsudkem tak, že MVDr. V. K. uložil povinnost vydat id. 1/8 domu čp. 761 na pozemku parc. č. 658/1, pozemků parc. č. 658/1 a parc. č. 660/1, proti ostatním žalobu zamítl. Rozhodnutí zdůvodnil jednak tím, že společnost NOVOS, s.r.o., není povinnou osobou, protože ke dni 1.4.1991 (tj. ke dni nabytí účinnosti zák. č. 87/1991 Sb.) nebyla vlastníkem žádné z předmětných nemovitostí, pozemek parc. č. 658/3 nelze vydal podle §8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., z požadovaných spoluvlastnických podílů rozhodl o vydání pouze jedné id. osminy MVDr. V. K., protože zjistil, že kupní smlouva z 22.12.1966, kterou nabyli polovinu předmětných nemovitostí jeho rodiče, byla uzavřena v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Proti rozsudku podali žalobce a MVDr. V. K. samostatná odvolání, o nichž rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že změnil výrok o vydání jedné id. osminy a žalobu zamítl (po provedením doplnění dokazování shledal, že kupní smlouva byla platná), v ostatních napadených částech rozsudek potvrdil. Rozsudek napadl žalobce dovoláním, zčásti pro otevřenou diformitu, ve zbytku předložil zásadní právní otázku o následcích zrušení trestních a navazujících realizačních rozhodnutí podle zák. č. 119/1990 Sb. Dovolání bylo rozsudkem Nejvyššího soudu v prvé části zamítnuto, ve druhé části odmítnuto.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. Stěžovatel učinil podstatou ústavní stížnosti svůj názor na účinky zrušení soudního výroku o trestu propadnutí majetku podle zák. č. 119/1990 Sb. Touto problematikou se Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval (např. v nálezech ve věcech sp. zn. I. ÚS 117/96, sp. zn. I. ÚS 67/97, sp. zn. I. ÚS 55/98, sp. zn. II. ÚS 623/2000, ve stanovisku Pl. ÚS - st.4/97) a nemá důvod na formulovaných závěrech ničeho měnit. I když zákon č. 119/1990 Sb. v §2 odst. 1 in fine stanoví, že trestní rozsudky, jakož i další rozhodnutí v téže trestní věci, na ně obsahově navazující, se zrušují k datu, kdy byla vydána, nedochází k automatickému obnovení původních majetkoprávních vztahů rehabilitované osoby. Je třeba respektovat, že podle §23 odst. 2 měl zvláštní zákon upravit podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Takovým předpisem se stal zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zejména jeho §19 a §20. Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. "povinnými osobami jsou právnické osoby podle §4 odst. 1 zákona, fyzické osoby podle §4 odst. 2 zákona, pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím, a příslušný ústřední orgán státní správy republiky". Je tedy zřejmé, že citované ustanovení výslovně odkazuje na ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, a to v případech, "kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena." To znamená, že ustanovení §20 odst. 1 je nutno interpretovat v kontextu s ustanovením §4 odst. 2 citovaného zákona. Podmínkami pro vydání podle tohoto ustanovení se obecné soudy řádně zabývaly a ústavně konformním postupem posoudily; v tomto ohledu nejsou dílčí námitky stěžovatele (str. 4 ústavní stížnosti), že se s nimi soudy nevypořádaly, korektní.
Se zřetelem k těmto důvodům proto stěžovatelem uplatněný nárok nelze opřít toliko o skutečnost, že se zrušením soudních výroků o propadnutí jeho majetku podle zákona č. 119/1990 Sb. obnovilo vlastnické právo jeho právního předchůdce ex tunc. Zákon o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. nelze totiž vykládat izolovaně, bez přihlédnutí k zvláštním zákonům, na něž §23 odst. 2 citovaného zákona odkazuje.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu