ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2304.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2304/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., ve věci žalobce T. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným l. Městu N., 2. N., s.r.o., 3. V. K., 4. K. K., o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Jičíně, sp.zn. 3 C 236/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.4.2000, čj. l9 Co 428/98-l99, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne l5. srpna 2000, čj. l9 Co 428/98-223, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. dubna 2000, čj. l9 Co 428/98-l99, ve znění opravného usnesení ze dne l5. srpna 2000, čj. l9 Co 428/98-223, ve výroku pod I. 2, 3 a dále ve výroku II., III., IV. a rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 25.6.l998, čj. 3 C 236/96-l44 ve znění opravného usnesení ze dne 25.l.l999, čj. 3 Co 236/96-l58, se zrušují.
Věc se vrací Okresnímu soudu v Jičíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25.4.2000, sp.zn. l9 Co 428/98 ve znění opravného usnesení ze dne l5.8.2000, čj. l9 Co 428/98-223 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 25.6.l998, čj. 3 C 236/96-l44 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27.l.l999, čj. 3 C 236/96-l58 v tomto znění: „I. Řízení v části, v níž se žalobce domáhá: aby první žalovaný mu vydal blíže nespecifikované stavby na pozemcích parc. č. 659/l a 659/2 v kat. území N., další nespecifikované příslušenství na nich se nacházející a práva na z těchto váznoucí; aby druhý žalovaný mu vydal blíže nespecifikované stavby na parc. č. 660/2 a 660/3 v kat. území N., další nespecifikované příslušenství na nich se nacházející a práva na těchto váznoucí; aby třetí žalovaný a čtvrtá žalovaná mu vydali blíže nespecifikované stavby na pozemkové parc. č. 660/l, 658/l a 658/2 v kat. území N., další nespecifikované příslušenství na nich se nacházející a práva na těchto váznoucí se zastavuje.
II. Žaloba žalobce, kterou se domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost vydat mu jednu ideální polovinu nemovitostí a to:
- první žalovaný pozemků parc. č. 659/l a 659/2 v kat. úz. N. a porosty na nich se nacházející,
- druhý žalovaný pozemků parc. č. 660/2 a 660/3 v kat. úz. N. a porosty na nich se nacházející,
- třetí žalovaný a čtvrtá žalovaná domu čp. 76l, garáže a pozemků parc. č. 660/l, 658/2 vše v kat. úz. N. a porosty na těchto pozemcích se nacházejících, se zamítá\".
Dále odvolací soud rozhodl pod III. o náhradě nákladů řízení a pod IV. zamítl návrh na připuštění dovolání. Ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy nároky dle zákona č. ll9/l990 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. ll9/l990 Sb.) je vzhledem k §23 odst. 2 třeba uplatnit dle zvláštního zákona, kterým je zákon č. 87/l99l Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen z.č. 87/l99l Sb.) bylo třeba věc posuzovat dle §5 odst. 2 a §20 odst. 3 posléze uvedeného zákona. Z tohoto pohledu pak byla výzva k vydání nemovitostí ze dne 30.4.l996 opožděná, neboť šestiměsíční lhůta, jejíž počátek je vázán na právní moc výroku, kterým se zrušují tresty o propadnutí majetku či propadnutí věci nebo zabrání věci, jež nastala vyhlášením tj. dnem 6.6.l995, uplynula dnem 6.l2.l995. Navíc uvedl, že druhý žalovaný, který nabyl od prvého žalovaného nemovitosti - pozemky parc. č. 660/2 a 660/3 v důsledku kupní smlouvy ze dne 20.l2.l993, není povinnou osobou s tím, že vydání parcely č. 660/3 rovněž brání ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/l99l Sb. stavba rodinného domu. Ohledně třetího žalovaného pak poukázal na okolnost, že ustanovení §4 odst. 2 uvedeného zákona nepočítá s fyzickými osobami jako povinnými osobami u osob blízkých v případě právního nástupnictví resp. dědění. Návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ohledně aplikovatelnosti ustanovení zákona č. 87/l99l Sb. upravujících podmínky uplatnění nároku na nároky vyplývající ze zrušení trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci dle zákona č. ll9/l990 Sb. byl zamítnut s odkazem na již existující judikaturu soudů.
Soud prvního stupně shodně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobou uplatněný nárok se řídí zákonem č. 87/l99l Sb., přičemž žalobce svůj nárok neuplatnil ve lhůtě stanovené v §5 odst. 2 uvedeného zákona. Stejně tak uvedl, že druhý žalovaný není v důsledku kupní smlouvy ze dne 20.l2.l993 povinnou osobou a že třetí a čtvrtý žalovaný, jakožto právní nástupci z titulu dědění nesplňují podmínku převodu stanovenou infine §4 odst. 2 téhož zákona.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podal žalobce obsáhlé dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení, když co do přípustnosti vycházel ze svého návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání učiněného před vyhlášením potvrzujícího rozsudku. Ve věci samé setrvával na názoru, že zrušujícím rozhodnutím dle zákona č. ll9/l990 Sb. se obnovil původní právní stav ex tunc s tím, že účelem zákona č. 87/l99l Sb. je rovněž vydání věci do moci osoby, jejichž vlastnictví nikdy nezaniklo. Dále odmítl názor, že by lhůta v §20 zákona č. 87/l99l Sb. byla prekluzivní, neboť zákonný akt ji takto neoznačuje ani neupravuje žádnou sankcí za její nedodržení. Zejména zdůraznil, že šestiměsíční lhůtu nemohl objektivně dodržet, neboť o existenci rozhodnutí dle zákona č. ll9/l990 Sb., sp.zn. ll T l4/94 pravomocného dnem 6.6.l995, se jako syn rehabilitovaného zemřelého dozvěděl až z potvrzení Vrchního soudu v Praze ze dne 4.l2.l995 doručeného mu dne 7.l2.l995. Dále namítl, že soudní moc nelze uplatňovat svévolně v rozporu s cílem deklarovaným zákonodárcem v restitučních předpisech s tím, že jsou-li soudy vázány pouze zákonem nemohou se dovolávat dřívějších rozhodnutí včetně rozhodnutí Ústavního soudu. Konečně namítl nedostatek skutkových zjištění v důsledku nevyhovění návrhu na doplnění dokazování a skutečnost, že věc měla být posouzena též z pohledu ustanovení §l26 obč. zákoníku.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti vyžadované zákonem, bylo podáno včas, k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem, zastoupeným advokátem - §240 odst. l; §24l odst. l a 2 o.s.ř.) a že je v dané věci dle §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné za podmínky, že v napadeném rozsudku jde o řešení právní otázky, která je současně právní otázkou zásadního významu.
O věci zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí o projednávané věci, ale současně musí mít význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec a to např. proto, že nebyla dosud judikaturou vyšších (tj. dovolacích a odvolacích soudů) vyřešena. Za takovou otázku zásadního právního významu považuje Nejvyšší soud otázku aplikovatelnosti ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb. na nároky vyplývající ze zrušení trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci dle zákona č. ll9/l990 Sb. a to bez dalšího, když dosavadní rozkolísaná judikatura týkající se poměru zákona č. ll9/l990 Sb. a restitučních předpisů byla sjednocena rozhodnutím pléna Ústavního soudu postupem dle §23 zákona č. l82/l993 Sb. ve znění pozdějších předpisů ve věci právního názoru IV. senátu odchylného od právního názoru II. senátu vysloveného v jeho nálezu pod sp.zn. II. ÚS l73/95 tak, že ustanovení §23 odst. 2 zákona č. ll9/l990 Sb. váže úpravu podmínek uplatňování nároku vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků na zvláštní zákon, kterým je možno rozumět zákon č. 87/l99l Sb., jakož i zákon č. 229/l99l Sb.(Pl. ÚS. - s.t. 4/97 uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve svazku č. 7, str. 308).
Vzhledem ke shora dovozené přípustnosti dovolání žalobce přezkoumal Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek dle §243a odst. l, věta první, o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání dle §239 odst. 2 o.s.ř. vázané na dovolací důvody dle §24l odst. 3 písm. d/ o.s.ř., tj. nesprávné právní posouzení, je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §24l odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávný právní předpis, nebo v tom, že použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/l998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak již bylo předesláno v dané věci jde o otázku aplikovatelnosti §5 zákona č. 87/l99l Sb. na nároky vyplývající ze zrušení trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci dle zákona č. ll9/l990 Sb. za situace, kdy v důsledku oprávněnou osobou neovlivnitelné skutečnosti váznoucí na straně státu tato nedostala šanci, aby nárok ve lhůtách upravených v §5 uplatnila, jak tomu bylo dle tvrzení dovolatele v dané věci, jestliže šestiměsíční lhůta dle §5 odst. 2 ve spojení s §20 odst. 3 zákona č. 87/l99l Sb. započala běžet již právní mocí zrušujícího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp.zn. ll Tz l4/94, tj. dnem vyhlášení 6.6.l995 a dnem 6.l2.l995 marně uplynula, neboť oprávněná osoba resp. její právní nástupce se o nároku nedozvěděli. V tomto směru má Nejvyšší soud ČR za to, že pokud se oprávněná osoba prokazatelně v důsledku chování státu o svém nároku ve lhůtách dle §5 nedozvěděla, je toto ustanovení neaplikovatelné, neboť nebyla-li lhůta oprávněné osobě dána, nemohla ji ani marně uplynout, a proto bylo namístě zabývat se aplikovatelností ustanovení §l0l a násl. o.z. při současném použití §20 odst. 3 in fine zákona č. 87/l99l Sb. Jde totiž nejen o to, jak bylo konstatováno již v nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne 2l.l2.l992, sp.zn. I. ÚS 597/92 uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČSFR a nálezech Ústavního soudu ČR II. ÚS 79/94; IV. ÚS 6/95; III. ÚS 74/94; II. ÚS l08/93; IV. ÚS 4l/95; III. ÚS l27/96; uveřejněných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, že restitučními předpisy se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky křivd spočívajících v porušování základních práv a svobod ze strany státu, a proto jsou soudy povinny postupovat v souladu se zákonnými zájmy osob, jejíž újma má být kompenzována, ale také o to, že soudní zrušení rozhodnutí výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci jako restituční důvod je kvalitativně jiné povahy, než restituční důvody uvedené v §6 zákona č. 87/l99l Sb. a §6 zákona č. 22l/l99l Sb., neboť stát již k nápravě křivd zrušením majetkových výroků rozsudku soudu přikročil a je v právním státě nepřípustné, aby své výroky také fakticky nenaplnil z důvodu váznoucích právě na jeho straně. Uvedené tak vylučuje, aby soud za použití §23 zákona č. ll9/l990 Sb. a §5 zákona č. 87/l99l Sb. dovodil opožděnost návrhu oprávněné osoby tam, kde na straně státu nastala skutečnost bránící úspěšnému resp. včasnému uplatnění restitučního nároku.
Protože odvolací soud dospěl k jiným právním závěrům, Nejvyšší soud ČR zrušil dle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu v dotčených výrocích tak, jak je uvedeno shora ve výroku a to spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně.
Pokud jde o vady uvedené v ustanovení §237 odst. l o.s.ř. a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.), dovolací soud konstatuje, že tyto nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.
Pro soud prvního i odvolacího soudu je v tomto dalším řízení závazný právní názor dovolacího soudu (§243d odst. l, věta druhá, o.s.ř.).
V dalším rozhodnutí soudu prvního stupně bude rozhodnuto i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. l o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek dle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. října 2000
JUDr. Iva B r o ž o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková