ECLI:CZ:US:2005:1.US.713.04
sp. zn. I. ÚS 713/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.K., zastoupeného advokátem Mgr. J.V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. června 2004 čj. 29 Odo 205/2003-2244, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2002 čj. 1 Ko 181/2002-1809 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. října 1999 čj. 52 K 92/97-451, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel včas a po opravě vad k výzvě Ústavního soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] napadl usnesení Městského soudu v Praze, jímž nebylo vyhověno jeho návrhu na odročení ústního jednání (o přezkumu pohledávek). Stěžovatel rovněž napadl usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jeho odvolání proti usnesení soudu prvního stupně odmítnuto, a usnesení dovolacího soudu, jímž bylo zastaveno řízení o dovolání směřujícímu proti rozhodnutí Městského soudu v Praze a zároveň bylo zamítnuto dovolání stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že vzhledem k vadám v doručení rozhodnutí o prohlášení konkursu dosud nenastaly účinky prohlášení konkursu na jeho majetek. Domnívá se, že odvolací soud učinil ve svém rozhodnutí nesprávný závěr, jestliže dovodil, že podané odvolání směřuje proti usnesení, jímž se upravuje vedení řízení. Odvolání, dle něj, jakož i dovolání, směřovalo vždy proti samotnému výsledku přezkumného jednání, tedy proti jednotlivým výrokům soudu, které byly při přezkumném jednání učiněny a které mají pro další vedení konkursního řízení zásadní význam. Má za to, že jestliže zákon o konkursu a vyrovnání spojuje se zjištěním pohledávky v rámci přezkumného jednání účinky de facto pravomocného rozhodnutí soudu, neboť podle §45 odst. 2 zákona lze na základě seznamu přihlášek pro zjištěnou pohledávku po právní moci rozvrhového usnesení vést výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění, pak spor o určení pohledávky, za který, dle názoru stěžovatele, je třeba považovat i přezkumné jednání, bude mít ve svém výsledku významný vliv na úpadcovo jmění. Z tohoto důvodu je právní zájem úpadce na výsledku přezkumného jednání zřejmý, neboť v jeho průběhu dochází významným způsobem k zásahům do jeho majetkové sféry, a pokud zákon o konkursu a vyrovnání nepřikládá stanovisku úpadce k té které pohledávce žádný význam, jde o příkrý rozpor s právem na spravedlivý proces. Tam, kde věřitel přihlašuje pohledávku, která dosud nebyla u soudu či jiného příslušného orgánu uplatněna, musí mít dlužník právo se k takové pohledávce vyjádřit a uplatit své námitky, např. relevantní námitku promlčení. Stěžovatel se přitom domnívá, že činnost soudu při přezkumném jednání v rámci konkursního řízení, kdy dochází ke "zjištění" pohledávek, je činností rozhodovací, nemající jen povahu opatření, která soud vykonává v průběhu konkursu v rámci dohlédací činnosti a zůstávající bez vlivu na rozhodnutí ve věci samé, které v zájmu hospodárného vedení řízení vyžadují rychlého řešení tzn. jen povahu procesní, ale je ve svých důsledcích rozhodováním meritorním. Tím, že Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele odmítl, tedy došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zároveň čl. 37 odst. 3 Listiny.
Stěžovatel pak má za to, že Městský soud v Praze porušil svým postupem zásadu rovnosti účastníků řízení tím, že žádným způsobem nereagoval na opakované námitky stěžovatele proti průběhu konkursního řízení, čímž porušil své povinnosti stanovené §12 zákona o konkursu a vyrovnání. Svou nečinností tak umožnil nastoupení účinků vyplývajících z §23 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, tedy že se i pohledávky, které nebyly bezvadně přihlášeny, považují za zjištěné. Tím došlo k újmě na právech úpadce, zejména ve vztahu k právům zakotveným čl. 96 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny. Dle něj je v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), aby soud námitky účastníka řízení nezvážil a neučinil potřebná opatření ke zjištění jejich oprávněnosti.
Z tohoto důvodu se stěžovatel rovněž domnívá, že ust. §23 odst. 1 věta druhá zákona o konkursu a vyrovnání je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, neboť porušuje zásadu rovnosti účastníků soudního řízení zaručenou článkem 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny. Navrhuje tedy zrušení ustanovení věty druhé "Popření pohledávky úpadcem se poznamená v seznamu přihlášených pohledávek, ale nemá pro zjištění pohledávky význam." a následně i zrušení všech tří napadených rozhodnutí.
Ústavní soud si posuzované k ústavní stížnosti vyžádal stanoviska účastníků řízení (§42 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu).
Nejvyšší soud ve svém vyjádření odmítl tvrzení stěžovatele, že konkurs na jeho majetek byl prohlášen v rozporu se zákonem. Poukázal na své vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatele proti jeho usnesení ze dne 12. srpna 2004 čj. 29 Odo 696/2004-2248 a závěr Ústavního soudu v této věci promítnutý do usnesení sp. zn. I. ÚS 708/2004 ze dne 8. března 2005, jímž Ústavní soud stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Argumenty v tomto směru ve stížnosti obsažené jsou právně bezcenné a Ústavní soud k nim nemá důvod přihlédnout ani se zřetelem k obsahu jeho vlastního rozhodnutí o jiné ústavní stížnosti stěžovatele v téže konkursní věci.
Pokud jde o meze odvolacího a dovolacího přezkumu, Nejvyšší soud již ve svém stížností napadeném rozhodnutí vysvětlil (a potud na ně odkazuje), že jeho dovolací přezkum se mohl týkat jen těch otázek, o nichž bylo rozhodnuto výrokem dovoláním napadeného rozhodnutí, přičemž usnesení odvolacího soudu se nezabývalo jinou otázkou než tou, zda usnesení o zamítnutí návrhu na odročení přezkumného jednání je usnesením, proti němuž není odvolání přípustné. Tvrdí-li stěžovatel, že usnesení o odročení přezkumného jednání odvoláním a posléze dovoláním nenapadal, je toto jeho tvrzení v přímém rozporu s obsahem konkursního spisu. Jsou-li zde jiná odvolání, o nichž nebylo dosud odvolacím soudem rozhodnuto, nelze z této skutečnosti usuzovat na neústavnost či nezákonnost jiných soudních rozhodnutí o jiných otázkách, jejichž instančního přezkumu se stěžovatel před obecnými soudy rovněž domáhal. Ze stěžovatelovy argumentace naopak jednoznačně plyne, že závěr Nejvyššího soudu o povaze usnesení o odročení přezkumného jednání stěžovatel nezpochybňuje a již proto je zde důvod ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Nejvyšší soud rovněž odmítl námitky stěžovatele vztahující se k jím tvrzené nerovnosti postavení úpadce při popírání přihlášených pohledávek v konkursu a jeho návrhu na zrušení ustanovení §23 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání. Má za to, že tyto argumenty vycházejí z neznalosti textu platného znění zákona a přechodných ustanovení novel tohoto zákona, zejména novely provedené zákonem č. 105/2000 Sb., jímž došlo ke změně v ustanovení §45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání (přičemž toto znění se vztahuje i na konkursní řízení zahájená před účinností novely) tak, že na základě seznamu přihlášek lze pro zjištěnou pohledávku po zrušení konkursu vést výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění jen pokud ji úpadce výslovně nepopřel. Z konstantní judikatury přitom vyplývá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2780/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2002), že seznam přihlášek sice je exekučním titulem, zároveň však nepředstavuje překážku, jež by po zrušení konkursu bránila projednání sporu o stejné plnění před orgánem, do jehož pravomoci náleží projednání takové věci.
Aniž by se Nejvyšší soud vyjadřoval k tomu, zda a jaká konkrétní rozhodnutí konkursní soud při přezkumném jednání 4. října 1999 skutečně přijal, poukazuje na to, že v průběhu přezkumného jednání konkursní soud žádná rozhodnutí, jimiž by měnil, konstituoval nebo rušil úpadcova (stěžovatelova) práva nevydává. Všechna v úvahu přicházející rozhodnutí mohou mít pouze povahu usnesení o vedení řízení. Pokud snad konkursní soud v průběhu přezkumného jednání vydával usnesení, jimiž ohlašoval, které pohledávky pokládá za zjištěné, pak tím jen (zejména ve vztahu ke zjištěným pohledávkám) konstatoval skutečnost, ke které došlo bez zřetele k těmto rozhodnutím. Z ustanovení §23 odst. 1 věty první zákona o konkursu a vyrovnání totiž vyplývá, že pohledávka se pokládá za zjištěnou, byla-li uznána správcem a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů, aniž by na tom usnesení konkursního soudu mohlo něco změnit. Také z tohoto pohledu je tedy ústavní stížnost dle Nejvyššího soudu nedůvodná, stejně jako námitky stěžovatele, pokud směřují proti dalšímu postupu konkursního řízení (jak dovodil i Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 708/04). Návrh na zrušení ust. §23 odst. 1 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání dle Nejvyššího soudu nemůže být úspěšný nejen ze shora naznačených důvodů, nýbrž i proto, že stěžovatelem předestíraný problém (jakkoli konstruovaný z neznalosti platného práva a ustálené judikatury), by se ve skutečnosti nevyřešil ve shodě s účelem, který stížností sleduje. Po zrušení věty druhé by zde totiž nadále zůstala věta první, podle které by pohledávka byla i nadále pokládána za zjištěnou bez zřetele k tomu, jak se o ní za trvání konkursu vysloví úpadce. Nejvyšší soud má tedy za to, že jeho postupem k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně nedůvodné.
Vrchní soud v Praze odkázal na skutková zjištění a právní závěry uvedené v odůvodnění svého stížností napadeného rozhodnutí. Má za to, že v řízení bylo důsledně postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a zákona o konkursu a vyrovnání. Ohledně návrhu stěžovatele na zrušení části zákona č. 328/1991 Sb. Vrchní soud uvedl, že mělo-li by být stěžovateli vyhověno, ztratila by tím existence zákona o konkursu a vyrovnání opodstatnění, neboť by byl popřen jeden ze základních principů konkursu. Má-li skutečně dojít k naplnění účelu a smyslu uvedeného zákona (§1 odst. 1, §2 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání), je nezbytné, aby úpadcovo právo disponovat s majetkem tvořícím konkursní podstatu přešlo v zákonem stanoveném rozsahu na správce konkursní podstaty, jenž při výkonu své funkce podléhá soudnímu dohledu (§12 zákona o konkursu a vyrovnání) a je zároveň odpovědný za vzniklou škodu (§8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání).
MS se ke stížnosti vyjádřil prostřednictvím JUDr. J.H., který především poukázal na to, že první část argumentů stěžovatele je shodná s jeho námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 708/04, k nimž se již Městský soud v Praze vyjadřoval. S námitkami stěžovatele stran nerovnosti účastníků při aplikaci ust. §23 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání dle něj nelze souhlasit. Podle ust. §1 a §2 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání je účelem zákona uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, a cílem konkursu a vyrovnání je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu, a to za podmínek zákonem stanovených. A právě tyto zákonem stanovené podmínky dle konkursního soudu jednoznačně chrání zájmy všech konkursních věřitelů tak, aby procento uspokojení jejich pohledávek posléze v rozvrhovém usnesení vyznělo v míře co nejvyšší. Kromě správce konkursní podstaty, který je dle ust. §8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením svých povinností, každý z konkursních věřitelů má jistě zájem na tom, aby např. promlčené či nedoložené pohledávky vůči úpadci byly popřeny, protože při realizaci konkursní podstaty je tak v případě úspěšného popření sporných pohledávek uspokojení jejich pohledávek vyšší. Navíc na základě seznamu přihlášek je možné vést pro zjištěnou pohledávku výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění nikoliv po právní moci rozvrhového usnesení, nýbrž po pravomocném zrušení konkursu, a to jen tehdy, pokud zjištěnou pohledávku úpadce výslovně nepopřel. Proti vůli úpadce tak, pokud ji při přezkumném jednání výslovně projeví, nelze po zrušení konkursu vůči němu vést výkon rozhodnutí, jak uvádí ve své stížnosti. Jestliže by ovšem uplatnění popěrného práva úpadce mělo mít na rozdíl od dosavadní právní úpravy tytéž účinky jako je tomu u správce nebo konkursních věřitelů, pak by zcela jistě často docházelo k zablokování řady konkursních řízení zcela nadbytečnými incidenčními spory. Žádný ze správců konkursních podstat, by rozhodně jako osoba odborně zdatná, neměl v souladu s plněním svých povinností připustit, aby byla zjištěna pohledávka, kterou úpadce důvodně zpochybnil. Proto nelze uvažovat o tom, že by dosavadní právní úprava byla v rozporu s právem úpadce na spravedlivý proces.
K samému průběhu přezkumného jednání pak Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatel měl možnost se postupně vyjádřit ke každé z projednávaných konkursních pohledávek a jeho stanovisko bylo také řádně zaprotokolováno. Soud není oprávněn (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2002, sp. zn. 1 Ko 556/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6/2003) uložit správci konkursní podstaty, jaký postoj má zaujmout k přihlášeným pohledávkám, nebo které pohledávky za podstatou má v průběhu konkursu uspokojit.
JUDr. J.Š., správkyně konkursní podstaty, se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdala.
Ústavní soud z napadených rozhodnutí a kopií podání stěžovatele, která jsou součástí konkursního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 52 K 92/97 (čl. 450 - 458, 492, 503- 506) zjistil, že dne 4. října 1999 proběhlo před příslušným konkursním soudem přezkumné jednání (§21 zákona o konkursu a vyrovnání), v jehož úvodu (str. 2 zápisu, str. 451 spisu) stěžovatel upozornil na nedostatky v seznamu přihlášek a požádal o odročení přezkumného jednání. Soud usnesením vyhlášeným při jednání jeho návrhu nevyhověl. Dopisem ze dne 4. října 1999, doručeným konkursnímu soudu dne 6. října 1999 požádal stěžovatel o zrušení výsledku přezkumného jednání pro nespecifikované porušení zákona o konkursu a vyrovnání a občanského soudního řádu. Dopisem ze dne 11. října 1999, doručeným konkursnímu soudu téhož dne doplnil stěžovatel své námitky, dle nichž:
- provedením přezkumného jednání ve věci, vzhledem k tomu, že byla proti rozhodujícímu soudci vznesena námitka podjatosti a návrh na delegaci z důvodů vhodnosti, byla překročena pravomoc soudu;
- dne 20. 9. 1999 a i při jednání samém byl podán návrh na odročení přezkumného jednání, avšak tomuto návrhu nebylo vyhověno a jednotlivé námitky stěžovatele nebyly při jednání náležitě protokolovány;
- dne 23. 9. 1999 při výslechu úpadce (stěžovatele) tento znovu podal návrh na odročení přezkumného jednání s odůvodněním, že správce k tomuto datu dosud náležitě neprozkoumal přihlášené pohledávky a některé z nich dosud vykazují vady;
- přezkumné jednání je vedeno podle seznamu sestaveného správcem konkursní postaty až v den přezkumného jednání samotného, nebyla tedy dodržena obvyklá pětidenní lhůta poskytující účastníkům dostatek času k přípravě přede dnem, kdy se má jednání konat. Navíc byl přezkum veden podle seznamu, který postrádá vyjádření úpadce, které je dle stěžovatele
v souladu s ust. §20 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání nezbytné;
- rozhodujícím soudcem nebyly důsledně protokolovány skutečnosti, které bylo nezbytné do protokolu o jednání učinit a úpadcem namítané vady přihlašovaných pohledávek byly ponechány bez povšimnutí. Soud nezaprotokoloval ani požadavek stěžovatele, aby bylo v protokolu uvedeno, že zpochybňuje průběh přezkumného jednání.
Na základě těchto tvrzení požádal stěžovatel konkursní soud, aby výsledek přezkumného jednání zrušil a nařídil nové přezkumné jednání.
Vrchní soud, shora uvedeným ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 6. května 2002 rozhodl o obou podáních stěžovatele (jak je patrné z první části odůvodnění jeho rozhodnutí), přičemž nejdříve řešil otázku, zda je odvolání proti napadenému usnesení, jakož i proti průběhu přezkumného jednání přípustné. Dospěl přitom k závěru, že dle ust. §202 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není přípustné odvolání proti usnesení, jímž se upravuje vedení řízení. Usnesení o nařízení jednání, o jeho odročení, o spojení nebo vyloučení věci jsou dle něj typicky usneseními o vedení řízení a týkají se zpravidla takových otázek, jež v zájmu hospodárného vedení řízení vyžadují rychlého řešení, aniž by odepření možnosti opravného prostředku mohlo být na újmu účastníkům řízení. Odvolací soud tak odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na odročení jednání odmítl [§218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Pokud jde o odvolání stěžovatele proti průběhu přezkumného jednání, dovodil odvolací soud, že o takovémto podání rozhodnout nelze. Dle něj občanský soudní řád umožňuje napadnout odvoláním pouze rozhodnutí soudu (§201 o. s. ř.), např. pro vady řízení, v němž bylo rozhodnutí soudu vydáno. V případě, že soud doposud nerozhodl o právech a právem chráněných zájmech účastníků, o nichž byl veden rok, nelze samotný postup soudu při jednání napadnout odvoláním.
Odvolací soud odmítl i další námitky stěžovatele, s odůvodněním, že o vyloučení soudce a správce konkursní podstaty již rozhodoval (usnesením ze dne 6. 5. 2002, sp. zn. 1 Ko 179/2002), ve zbytku pak proto, že rozhodování správce konkursní podstaty o uznání pohledávky není rozhodnutím soudu a samotný postup soudu při přezkumném jednání nelze napadnout odvoláním.
Nejvyšší soud následně o dovolání podaném stěžovatelem stížností rovněž napadeným usnesením ze dne 30. června 2004 rozhodl tak, že řízení o dovolání podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. října 1999 čj. 52 K 92/97-451 pro nedostatek funkční příslušnosti (§104 odst. 1 o. s. ř.) zastavil, dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2002 čj. 1 Ko 181/2002-1809 jako nedůvodné zamítl. Rovněž při tom dospěl k závěru, odvolávaje se na právní teorii i soudní praxi v této otázce, že usnesení, jímž soud rozhoduje o tom, zda soudní jednání (jímž je i přezkumné jednání ve smyslu ust. §21 a násl. zákona o konkursu a vyrovnání) odročí nebo zda je v době předcházející jeho konání zruší a případně stanoví nový termín pro projednání a rozhodnutí věci, je usnesení, jímž se upravuje vedení řízení. Odvolací soud tedy dle něj postupoval správně, jestliže odvolání, které směřovalo proti usnesení soudu prvního stupně, jímž se upravuje vedení řízení, odmítl; šlo totiž o odvolání podané proti rozhodnutí, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný [§202 odst. 2 písm. a), §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Ústavní soud, po prostudování spisového materiálu, napadených rozhodnutí a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR), nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky. Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly.
Na prvním místě je třeba odmítnout námitky stěžovatele, pokud směřují proti prohlášení konkursu a jeho podmínkám a jmenování správce konkursní podstaty. Těmito námitkami se již Ústavní soud zabýval a rozhodl o nich v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele vedené Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 708/04 usnesením ze dne 8. března 2005, jímž byla stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Pokud jde o námitky stěžovatele proti postupu Vrchního soudu v Praze, má Ústavní soud za to, že ty, jakož i další námitky ve stížnosti obsažené, pramení ze stěžovatelovy neznalosti platné právní úpravy. Dle ust. §21 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání soud nařizuje k přezkoumání pohledávek přihlášených do konkursu přezkumné jednání. Přezkum pak dobíhá podle seznamu pohledávek sestaveného správcem. (K tomuto seznamu má úpadce právo se vyjádřit, nikoliv však v tom smyslu, že by bez jeho vyjádření nebylo možné přezkumné jednání konat nebo seznam by nebyl k němu použitelný.) Přezkumné jednání je pouze zvláštním druhem jednání před soudem v rámci konkursního řízení, v němž soud žádná rozhodnutí, jimiž by mohla být dotčena práva úpadce (stěžovatele) nevydává, pouze toto jednání řídí. Tím, kdo má vliv na zjištění, resp. popření pohledávky, je pouze správce konkursní podstaty (jako osoba, na niž po prohlášení konkursu přecházejí práva a povinnosti úpadce týkající se majetku sepsaného do konkursní podstaty ve smyslu §14 a 14a zákona o konkursu a vyrovnání) a věřitelé, kteří přihlásili své pohledávky. Konstatuje-li soud, že pohledávka se pokládá za zjištěnou, jak je patrno ze zápisu přezkumného jednání, nelze toto pokládat za rozhodnutí, neboť pouze pro účely protokolu (a seznamu pohledávek) deklaruje zjištění, zda správce konkursní podstaty nebo věřitelé pohledávku popřeli či nikoliv. Sám takovou pravomoc nemá.
Proti tomuto konstatování, jakož i proti vedení přezkumného řízení pak nelze brojit odvoláním. Odvolání, jako řádný opravný prostředek, je přípustné pouze tam, kde to zákon stanoví. Dle §201 o. s. ř. je možné napadnout odvoláním pouze rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud to zákon nevylučuje, přičemž dále odvoláním není možné napadnout ani usnesení, jímž se upravuje vedení řízení [§202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Odvoláním, ani jiným opravným prostředkem, není možné napadnout proces, který v žádné rozhodnutí nevyústil. Při napadeném přezkumném jednání vydal konkursní soud pouze jediné rozhodnutí, a to usnesení, jímž zamítl návrh stěžovatele na odročení jednání. Rozhodnutí o konání jednání, jeho datu a hodině, jakož i rozhodnutí o tom, že se jednání konat nebude, že bude nařízené jednání zrušeno nebo odročeno, je rozhodnutím, jímž se bezpochyby upravuje vedení řízení. Takové rozhodnutí nemá vliv na práva a právem chráněné zájmy účastníků, o nichž je řízení vedeno a v zásadě ani na rozhodnutí ve věci samé. Odvolání proti němu proto není přípustné, aniž by byly principy spravedlivého procesu dotčeny. Ústavní soud tedy neshledal protiústavnost v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, pokud tento soud konstatoval, že mu nepřísluší (§7 odst. 1 o. s. ř.) rozhodovat o dovolání podaném proti postupu soudu nebo jiných osob v řízení (tj. proti přezkumnému jednání a jeho výsledku) a pokud podání stěžovatele posoudil jako odvolání proti usnesení konkursního soudu, jímž nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na odročení přezkumného jednání a toto odvolání jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nevznesl žádnou námitku proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Vzhledem k tomu a rovněž i s ohledem na skutečnost, že vychází v podstatě ze stejného právního posouzení jako rozhodnutí Vrchního soudu, i zde se Ústavnímu soudu jeví ústavní stížnost jako neopodstatněná.
Ústavní soud je nucen zopakovat právní závěr soudu odvolacího, jakož i soudu dovolacího, že v přezkumném jednání nelze spatřovat dotčení práv stěžovatele. Účelem tohoto jednání je určit, které pohledávky budou zařazeny do rozvrhu bez dalšího a které budou vyloučeny ke zjištění v samostatném (incidenčním) řízení (resp. které budou uspokojeny v závislosti na výsledku tohoto řízení nebo marným uplynutím lhůty k podání incidenční žaloby právo na uspokojení ztratí). Při přezkumu má možnost se úpadce k jednotlivým pohledávkám vyjádřit, sám je popřít, byť jeho popření nelze v rámci konkursu přiznat stejné účinky jako popření ze strany správce nebo konkursních věřitelů. Úpadce totiž nemá na rozdíl od správce konkursní podstaty nebo konkursních věřitelů zájem na dosažení účelu konkursu, jímž je poměrné uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu (§2 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání), majetkem tvořícím konkursní podstatu není oprávněn disponovat, a tedy se ani nemůže podílet na rozhodnutí, zda ta která pohledávka z tohoto majetku bude či nebude v rámci konkursu uspokojena. Pokud by mu byla taková moc dána, bylo by mnohdy velmi obtížné nejen dosáhnout účelu předvídaného zákonem o konkursu a vyrovnání, mnohdy by však bylo vůbec obtížné konkursní jednání vést a v přiměřené době skončit, neboť by pohledávky ze strany úpadce mohly být popírány za účelem co nejmenšího možného zásahu do jeho majetku, čímž by došlo k vyvolání řady zbytečných a zdlouhavých incidenčních sporů a k ochromení konkursního řízení vůbec.
Úpadci však nadále zůstává právo se k přihlašovaným pohledávkám vyjádřit, přičemž z role správce konkursní postaty a postavení ostatních věřitelů zároveň plyne, že tito nemají zájem na uspokojení pohledávky, proti které by mohly být vzneseny oprávněné námitky. Ze strany správce by zařazení takové pohledávky do rozvrhu znamenalo porušení jeho povinností plynoucích z ust. §8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání včetně pro něj nepříznivých následků v podobě vzniku povinnosti k náhradě škody, pro věřitele pak menší uspokojení jeho vlastních pohledávek. Jak správce konkursní podstaty, tak věřitelé by tedy měli, pokud vznese úpadce proti pohledávce odůvodněné námitky, k jeho námitkám přihlížet. Víc však, již z výše uvedených důvodů, požadovat nelze.
Uvedená neúčinnost popření pohledávky ze strany úpadce se však projevuje pouze v rámci konkursního řízení. Tvrdí-li stěžovatel, že na základě seznamu přihlášek lze i po prohlášení konkursu vést exekuci na jeho majetek, a tedy že seznam přihlášek má de facto účinky pravomocného rozhodnutí o pohledávce, je toto tvrzení pravdivé jen v malé části. Dle ust. §45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění po novele provedené zákonem č. 105/2000 Sb. (toto znění je dle přechodných ustanovení zákona účinné i pro řízení zahájená před jeho účinností), na základě seznamu přihlášek lze pro zjištěnou pohledávku vést výkon rozhodnutí na jmění úpadce (stěžovatele) po zrušení konkursu jen pro ty pohledávky, které úpadce výslovně nepopřel. Navíc, jak plyne ze soudní praxe, seznam přihlášek nepředstavuje překážku, jež by po zrušení konkursu bránila projednání sporu o stejné plnění před orgánem, do jehož pravomoci náleží projednání takové věci (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 265/2001, publikované v Soudních rozhledech č. 10/2002). O tom, že pohledávka konkursního věřitele se v konkursu pokládá za zjištěnou, jelikož byla uznána správcem konkursní podstaty a nebyla popřena žádným z konkursních věřitelů (§23 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání), jak již bylo uvedeno, nevydává soud žádné rozhodnutí. Není tedy rozhodnutí, z nějž by měl soud v pozdějším sporu o takto zjištěnou pohledávku, vycházet a není zde ani rozhodnutí, které by tvořilo překážku věci rozsouzené. Úpadci tak zůstává zachován dostatečně velký prostor pro ochranu jeho práv.
Ústavní soud tak neshledal, že by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním nebo procesněprávním poměrům. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Tento závěr lze pak konstatovat i pokud jde o stěžovatelem tvrzené nerovné postavení, které mu bylo v řízení přiznáno, tedy o porušení článku 96 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny. Konkursní řízení není řízením kontradiktorním se stejným postavením dvou stran - žalobce a žalovaného. Jeho struktura je odlišná právě vzhledem k účelu, který sleduje. Není porušením principu rovného postavení účastníků, jestliže zákon tomu kterému projevu účastníka v řízení pro toto řízení nepřikládá následky, které s takovým projevem spojuje u účastníka v odlišném postavení, neboť princip rovnosti není absolutní. Uvedený princip je třeba interpretovat tak, že jde o zásadu zaručující rovná procesní práva konkrétních účastníků konkrétního řízení (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 11. března 2003 sp. zn. Pl. ÚS 19/02, publikovaný pod č. 101/2003 Sb.), nikoliv rovnost všech osob vystupujících v řízení v odlišných procesních pozicích. Stěžovateli byl dán v předmětném přezkumném řízení prostor pro uplatnění jeho námitek a tyto byly ze strany soudu také řádně protokolovány. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže rozhodnutí soudu neodpovídalo jeho názorům, nebo v tom, že byl ze strany soudu nabádán k zachování pořádku a důstojnosti soudního jednání.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel mimo nesouhlas s právními závěry obecného soudu neuvedl nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Jako akcesorický k ústavní stížnosti se pak jeví i návrh stěžovatele na zrušení části ustanovení §23 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, sdílí tedy osud ústavní stížnosti, a to jak z pohledu meritorního rozhodnutí o jeho odmítnutí, tak i z hlediska důvodů, na nichž toto rozhodnutí spočívá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné .
V Brně dne 14. června 2005
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu